III. ÚS 1050/12
III.ÚS 1050/12 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele B. S., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou v Brně, Příkop 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2011 sp. zn. 53 T 6/2011 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2011 č. j. 5 To 112/2011-398, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 15. 3. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že je považuje za protiústavní, neboť porušují čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh i vyžádaného trestního spisu, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 140 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále pak mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které však Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl shora označeným usnesením.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že oba uvedené soudy postupovaly v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, zejména se zásadou presumpce neviny, protože byla porušena ustanovení zákona zaručující objasnění věci mimo důvodnou pochybnost a právo na obhajobu. Skutková zjištění jsou prý nesprávná a neúplná, neboť byla učiněna na základě nedostatečného dokazování, z části pak nemají oporu v provedených důkazech. Konkrétně má jít o to, že se orgány činné v trestním řízení zaměřily pouze na jednu variantu skutkového děje a neprovedly či nepřipustily provedení důkazů k ověření jiných možných, pro něj příznivějších variant. Následně stěžovatel cituje některé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že předmětné závěry neodpovídají tomu, co bylo uvedeno ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví a ve výpovědi znalce u hlavního líčení dne 12. 10. 2011. Ze zmíněného posudku má vyplývat, že k tomu, aby ostrý nástroj pronikl do těla člověka, je potřeba aktivního působení proti tomuto tělu, pasivně lze vznik daného poranění připustit jen zcela výjimečně a teoreticky, např. pádem na mechanicky fixovaný předmět. Znalec zde ale neuvedl, jaké možnosti aktivního působení na nůž bral v úvahu, resp. zda bral v úvahu společné aktivní působení na nůž obou účastníků potyčky nebo jen jednoho z nich. Znalec se vypořádal pouze s jednou variantou aktivního působení, dle které stěžovatel působí směrem proti poškozenému. Stěžovatel však o této variantě nikdy nehovořil, naopak konstantně uváděl, že při potyčce se o nůž s poškozeným přetahovali, tedy oba na nůž při přetahování aktivně působili každý směrem k sobě. Hodnotil-li soud znalecký posudek a výpověď znalce tak, že vylučují, že by zranění poškozeného mohlo vzniknout přetahováním, jde o zjištění, které je v rozporu s provedenými důkazy. Dále stěžovatel poukazuje na své odvolání, kde marně namítal, že dokazování bylo ukončeno předčasně a že soud měl provést jím navržené důkazy - rekonstrukci předmětného jednání a vyšetřovací pokus. V této souvislosti vyslovuje nesouhlas s názorem obecných soudů, že stěžovatel konkrétní verzi vzniku zranění nenabídl, a poukazuje na obsah svých výpovědí, z nichž plyne, že ke zranění poškozeného došlo při potyčce, jakož i na to, že při hlavním líčení dne 20. 9. 2011 částečně předvedl, jak tato potyčka probíhala. Z tohoto důvodu by provedením uvedených úkonů bylo možné objasnit vzájemné postavení obou aktérů, pozici nože i to, jak (s jakou intenzitou) na tento nůž působili. Mohl při nich také předvést, jakým způsobem a v jaké situaci uchopil ostří nože a jak se o ně pořezal. Nelze totiž vyloučit možnost, že jak se o nůž poranil, náhle uvolnil tah a poškozený si jej neúmyslně bodnul do hrudi, stejně tak nelze vyloučit ani pasivní způsob vzniku zranění při srážce obou těl. Na základě výsledků těchto úkonů měl znalec doplnit znalecký posudek, a pokud k tomu nedošlo, nastalo porušení § 2 odst. 5 tr. ř. Bez jejich provedení také stěžovatel nemohl realizovat svoji obhajobu, čímž nastalo porušení § 33 odst. 5 a § 89 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř.

Provedení těchto úkonů má dle stěžovatele také význam pro posouzení věrohodnosti jednotlivých výpovědí z hlediska času, neboť tyto se v tomto ohledu značně liší. Přitom odmítá závěry krajského soudu, jenž na základě výpovědi svědka M. E. a poškozeného vyvodil, že celá událost se odehrála velice rychle, v řádu několika minut, resp. že ke zranění poškozeného došlo bezprostředně po vstupu, s tím, že tyto jsou nelogické, resp. bez opory v provedených důkazech, neboť pokud by došlo ke zranění tak, jak uvádí poškozený, celá událost by netrvala ani minutu. Naopak tyto výpovědi svědčí tomu, že mezi stěžovatelem a poškozeným došlo k potyčce. Stěžovatel upozorňuje i na to, že navrhoval vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění případné míry ovlivnění schopnosti poškozeného zapamatovat si události těsně předcházející jeho poranění, soud však nevyhověl s tím, že jde o otázku věrohodnosti poškozeného, a tu musí řešit soud. Dle stěžovatele ale jde o otázku, jak duševní stav v době, kdy se skutek stal, mohl ovlivnit schopnost zapamatovat si příslušné události a tyto si vybavit, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí. Stejně tak stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu stran vzniku zranění na jeho rukou, přičemž tvrdí, že soud musí vyvrátit obhajobu obžalovaného, což se nestalo. Krajský soud tuto jeho obhajobu prý bagatelizuje, když uvádí, že ke zranění mohlo dojít i jinak. K danému zranění se vyjádřil i znalec, krajský soud se touto částí výpovědi ale nezabýval. Vzhledem k uvedeným vadám mělo dojít v daném soudním řízení k porušení ustanovení, dle nichž je třeba objasnit věc mimo důvodnou pochybnost, jakož i porušení práv na obhajobu, resp. v postupu soudu prvního stupně i soudu odvolacího prý nutno spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Oproti tomu Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vykonává-li Ústavní soud svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce v podobě soudního rozhodnutí, není zde v pozici další, "superrevizní" instance v systému obecné justice, jejímž úkolem by bylo přezkoumávat celkovou zákonnost (či věcnou správnost) napadených soudních rozhodnutí. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami); o jaké vady se jedná, lze zjistit z jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu.

Jde-li konkrétně o oblast důkazního řízení, které se nyní souzená ústavní stížnost dotýká, Ústavní soud v rámci svého rozhodování vymezil vady, které jsou z hlediska ústavnosti relevantní [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Konkrétně se jedná o tři základní skupiny případů - první zahrnuje situace, kdy důkazy byly získány a posléze i použity v rozporu s procesními předpisy, druhý případ představují tzv. opomenuté důkazy a třetím je svévole při hodnocení důkazů. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že skutkové závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž (znovu) předkládá svou vlastní skutkovou verzi, tedy že k poranění poškozeného došlo při vzájemné potyčce, a dovolává se svých výpovědí učiněných v daném trestním řízení a důkazů, které mají jeho verzi podporovat, současně se snaží zpochybnit skutkový stav tak, jak byl ustálen obecnými soudy, s tím, že nemá za daného stavu dokazování dostatečnou oporu.

V prvé řadě pokládá Ústavní soud za potřebné připomenout, že stěžovatelově verzi zcela odporuje výpověď poškozeného, který jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem jednoznačně vzájemnou potyčku vyloučil s tím, že ze strany stěžovatele šlo o nečekaný útok. Bez významu přitom není ani skutečnost, na kterou poukázal také vrchní soud, tedy že poškozený nechtěl svou výpovědí stěžovatele nějak poškodit (spíš tomu bylo naopak). Další podstatnou skutečností je, že stěžovatel přes své tvrzení o vzájemné potyčce nebyl schopen specifikovat, jakým způsobem k předmětnému zranění došlo. Obecným soudům toto jejich konstatování sice vytýká, nicméně Ústavní soud na něm nic závadného, natož pak "extrémního", neshledal. Stěžovatel totiž u hlavního líčení předvedl, v jaké byl pozici vůči poškozenému předtím, než došlo ke zranění, a také uvedl, že poškozený držel nůž za rukojeť, ovšem jakým (konkrétně) způsobem ho držel, kam směřovalo ostří a jak pronikl do těla poškozeného, nevěděl. Ústavnímu soudu proto není ani zřejmé, z čeho by bylo možné vyvodit, že ke zranění poškozeného došlo např. právě tak, že při údajném přetahování o nůž, kdy oba působili směrem k sobě, on pustil nůž, a poškozený si ho zabodl do hrudi sám. Tuto i další možnosti stěžovatel uvádí v podstatě jako teoretické, a to v reakci na již provedené důkazy, jimiž bylo jeho dosavadní tvrzení zpochybněno (k tomu viz i níže).

Podstatné také je, že svědeckou výpověď poškozeného zcela podporuje znalecký posudek MUDr. T. V., Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kde se výslovně uvádí, že mechanizmus vzniku zranění z lékařského hlediska odpovídá údajům poškozeného a že je naopak možno vyloučit stěžovatelovu verzi náhodného zranění při rvačce, ve stejném duchu se pak tento znalec znovu vyjádřil u hlavního líčení. Z uvedených důkazů je zřejmé, že znalec zvažoval i další reálné varianty, jde-li o mechanizmus vzniku daného zranění, tyto však prakticky vyloučil, byť tak neučinil výslovně ohledně té, kterou stěžovatel předestřel v odvolání a později i v ústavní stížnosti (dlužno v této souvislosti dodat, že znalec k tomu ani neměl žádný důvod, neboť obhajoba mu takovouto otázku nepoložila). Ostatně, i kdyby zde - v obecné rovině - existovala teoretická možnost vzniku téhož druhu zranění při vzájemné potyčce (při "přetahování se" o nůž), ještě z toho nelze vyvodit, že by závěry obecných soudů o stěžovatelově vině nemohly obstát, vždy totiž bude záviset na konkrétní důkazní situaci.

Napadá-li stěžovatel závěry krajského soudu týkající se časových údajů, praxe ukazuje, že výpovědi jednotlivých svědků, i když se tito snaží vypovídat pravdivě, se často velmi různí v daleko zásadnějších otázkách, než je pouze rozlišení doby trvající jednu minutu nebo několika málo minut. V dané věci jak poškozený, tak svědek M. E. hovoří o "několika minutách", z výpovědi poškozeného z přípravného řízení plyne, že by to mohla být i doba kratší. Ovšem v případě, že by posuzovaná doba trvala skutečně několik minut, nelze z toho vyvodit, že by musela být "vyplněna" právě jen tvrzenou potyčkou. Vzhledem k tomu nemá Ústavní soud za to, že by obecné soudy dané důkazy hodnotily "extrémním" způsobem. To stejné platí i pro výpověď shora jmenovaného soudního znalce, týkající se zranění stěžovatele na pravé ruce, neboť stěžovatelovo tvrzení, že k němu došlo právě při údajné potyčce s poškozeným, najisto postaveno nebylo. Uvedený důkaz tak bylo třeba hodnotit spolu s dalšími důkazy, což obecné soudy také provedly, a pokud mu nepřisoudily takovou "váhu", jaká mu dle stěžovatele náleží, tato skutečnost opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže; Ústavní soud totiž hodnocení důkazů provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat", i kdyby se s daným hodnocením sám neztotožňoval (k důvodům viz výše).

Pokud stěžovatel namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy rekonstrukcí a vyšetřovacím pokusem, nejde o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť krajský soud o těchto návrzích rozhodl, přičemž v odůvodnění svého rozsudku řádně zdůvodnil, proč stěžovateli nevyhověl, a své odmítavé stanovisko opřel o z hlediska ústavnosti akceptovatelný "typový" důvod, a to tzv. "nadbytečnost"; na doplnění možno uvést, že vzhledem k obsahu odůvodnění mělo současně jít o důkazy, jimiž nebylo možné ani ověřit tvrzenou skutečnost. Stěžovatel v této souvislosti vytýká obecným soudům, že neshledaly, že předestřel dostatečně konkrétní verzi, jak došlo ke zranění, avšak na tomto závěru Ústavní soud nic závadného, jak bylo již výše uvedeno, neshledal. Pokud jde o další argumentaci krajského soudu, za jakých podmínek se rekonstrukce či vyšetřovací pokus provádí a proč v daném případě jejich provedení nemá smysl, stěžovatel již nenapadá, a ani Ústavní soud v tomto ohledu nemá, co by uvedenému soudu vytknul.

Stěžovatel krajskému soudu také vytýká, že nenařídil vypracování znaleckého posudku stran duševního stavu poškozeného. I v tomto ohledu nutno konstatovat, že jednak nejde o "opomenutý důkaz", neboť s daným důkazním návrhem se krajský soud vypořádal, a jednak že jeho argumentace z hlediska ústavnosti plně obstojí. Je totiž na orgánech činných v trestním řízení, zejména pak na obecných soudech, aby s ohledem na osobu svědka (zpravidla jedná-li se o osobu nízkého věku či s duševní vadou), jeho chování, včetně způsobu, jak vypovídá a jak reaguje na položené otázky, posoudily, zda nevznikají pochybnosti o jeho "svědecké způsobilosti", a zda tedy není třeba vyšetřit jeho duševní stav. Tak se také stalo, přičemž obecné soudy shledaly poškozeného dostatečně věrohodným.

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.