III. ÚS 1048/13
III.ÚS 1048/13 ze dne 8. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hrešana, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3262/88A, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 10 Cmo 27/2012-128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2012 č. j. 37 Cm 120/2008-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 27. března 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků. Stěžovatel tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se cítí zásadním způsobem poškozen postupem soudů, kdy na jeho majetek byl prohlášen konkurs, aniž by byly splněny zákonné podmínky (zfalšované, padělané doklady atd.). Majetek stěžovatele byl zpeněžen hluboko pod cenou, část majetku byla zcizena mimo konkursní podstatu a stěžovatel neměl možnost se nikterak bránit.

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozhodnutím, kterými byla zamítnuta žaloba na určení, že Union banka, a.s. nebyla jeho konkursním věřitelem. Soudy obou stupňů nesplnily svoji poučovací povinnost, která jim vyplývá z procesních předpisů, a žalobu zamítly pro nedostatek pasivní legitimace, aniž by věc řešily věcně. Stěžovatel tvrdil, že postupem obecných soudů mu bylo znemožněno řádné uplatnění jeho práv a bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Projednávanou ústavní stížností nicméně stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, kterým oponuje v rovině práva podústavního. Již z toho je zřejmé, že jejich věc ústavněprávní rozměr nemá, a nelze ji proto hodnotit jinak než jako zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, ke kterým obecné soudy dospěly. Podstatou dané věci však není nesoulad mezi skutkovými a právními závěry, nýbrž interpretace rozhodných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, se kterou se stěžovatel neztotožňuje.

Za této situace by byl dán prostor pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu pouze v případě, pokud by v posuzované věci zvolily obecné soudy takový výklad relevantních zákonných ustanovení, jenž by byl projevem zjevné interpretační svévole, respektive výklad, který by byl v příkrém rozporu s dosavadní interpretační praxí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje námitky, s nimiž se již vypořádaly ve svých rozhodnutích obecné soudy. Namítá-li stěžovatel, že se žádný ze soudů, které věc projednávaly, meritorně nezabýval jeho návrhem na určení, že Union banka, a.s. nebyla jeho konkursním věřitelem a s tím spojenou otázkou prohlášení konkursu na majetek stěžovatele, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

Ten správně poukázal na ustanovení § 90 o. s. ř. a § 23 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, v němž se výslovně stanoví, že konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; smějí se dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby se ve sporech o určení popřené pohledávky skutečně jednalo o pohledávku, která byla skutečně popřena nebo přezkoumána, a nikoli o pohledávku jinou, neboť pak by nešlo o spor vyvolaný konkursem, ale o běžnou určovací žalobu.

Stěžovatel žaloval Českou republiku - Městský soud v Praze, aniž by prokázal existenci soukromoprávního vztahu, na jehož základě by se žalovaná mohla stát nositelem hmotněprávní povinnosti, která by mohla založit její věcnou pasivní legitimaci, proto žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na určení.

Stěžovatel měl možnost uplatnit svá práva v konkursním řízení použitím příslušných řádných a mimořádných opravných prostředků, ale neučinil tak. Neučinil-li tak, nese za to procesní odpovědnost v podobě neúspěchu ve sporu.

Lze tedy rovněž dle mínění Ústavního soudu uzavřít, že jednak námitky stěžovatele týkající se jeho pohledávky ze základního vztahu jsou právně bezvýznamné, neboť se netýkají předmětu řízení před obecnými soudy, a jednak že se s touto problematikou - navzdory tvrzení stěžovatele, že se tak nestalo - odvolací soud explicitně vypořádal.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 8. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.