III. ÚS 1041/10
III.ÚS 1041/10 ze dne 12. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A. B., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem AK se sídlem Náměstí Václava Hanky 828, 544 01 Dvůr Králové nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2009 č. j. 10 To 137/2009-51, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 22 odst. 7 zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích, ve znění platném ke dni podání ústavní stížnosti, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení a Okresního soudu v Trutnově, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 4. 2010 a doplněné podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 6. 5. 2010, napadá stěžovatel v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pro údajnou "nesprávnost jeho rozhodnutí a nesprávné stanovení výše sankce".

Zároveň navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 22 odst. 7 zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích, které ke dni podání ústavní stížnosti znělo: "Pokuta od 5 000 Kč do 10 000 Kč a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku se uloží za přestupek podle odstavce 1 písm. a), písm. e) bodů 2 až 4, písm. f) bodů 2, 7, 10." Tento návrh odůvodňuje tím, že sankční ustanovení "je nepřiměřeně tvrdé".

Budiž podotknuto, že stěžovatel neuvádí ke zdůvodnění svých návrhů žádnou ústavněprávní argumentaci. Tvrzení, že napadené rozhodnutí je údajně "nesprávné" a že napadené ustanovení zákona je "nepřiměřeně tvrdé", neobsahuje žádný argument, z něhož by bylo možno dovozovat rozpor s ústavními předpisy. Stěžovatel dokonce ani neoznačil, jaká konkrétní základní práva by měla být porušena nebo s jakými konkrétními ustanoveními ústavních norem by měla být dotyčná právní úprava v rozporu.

II.

Z obsahu napadeného rozhodnutí, z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh se zjišťuje:

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 3. 2009 sp. zn. 3 T 27/2009 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") odsouzen pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.") a pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč. Inkriminovaný skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný dne 2. 2. 2009 ve Vrchlabí řídil osobní automobil zn. Nissan Patrol, ačkoli se v té době nacházel ve výkonu sankce - zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců, uložené mu předtím za spáchání dopravního přestupku rozhodnutím správního orgánu.

K odvolání státního zástupce, podanému v neprospěch obviněného, byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2009 č. j. 10 To 137/2009-51 zrušen rozsudek prvoinstančního soudu ve výroku o trestu a nově byl obviněnému uložen jednak peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč a vedle toho trest zákazu činnosti - řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
III.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Především je nutno připomenout, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel měl k dispozici odvolání, kterým mohl napadnout rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 3. 2009 sp. zn. 3 T 27/2009, avšak tohoto opravného prostředku ve svůj prospěch nevyužil. To, že odvolání proti tomuto rozsudku podal státní zástupce (v neprospěch obžalovaného), nemění nic na skutečnosti, že stěžovatel zaujal k ochraně svých zájmů laxní postoj a nenaplnil požadavek, obsažený v zásadě vigilantibus iura scripta sunt ("právo přeje bdělým, nechť každý si střeží svá práva"). Z faktu, že řádný opravný prostředek podal státní zástupce v neprospěch obžalovaného, nelze dovodit závěr, že by stěžovatel mohl vyčkávat s uplatňováním těch řádných opravných prostředků, které měl k dispozici on sám, až do skončení opravného řízení iniciovaného státním zástupcem. V té době už zpravidla obviněnému uplyne lhůta pro podání opravného prostředku. Svou liknavost s hájením svých subjektivních práv prostřednictvím řádných opravných prostředků nemůže stěžovatel "dohánět" podáním ústavní stížnosti - takový postup by byl v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, z níž vyplývá, že ve vztahu k jiným prostředkům nápravy vadných rozhodnutí je ústavní stížnost prostředkem ultima ratio.

Navíc lze dodat, že ústavní stížnost, jež byla stěžovatelem podána po více než jednom roce od vydání prvoinstančního rozsudku a po jedenácti měsících od doručení druhoinstančního rozsudku, je zjevně opožděná. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje.

Stěžovatel podává předmětnou ústavní stížnost s odvoláním na § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dovozuje zachování lhůty k jejímu podání od doručení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2009. V tomto úsudku o zachování lhůty se však stěžovatel mýlí.

Lhůta jednoho roku, uvedená v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v žádném případě neslouží jako prostředek k prominutí šedesátidenní lhůty uvedené v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (viz judikáty Ústavního soudu III. ÚS 422/97, III. ÚS 351/97, III. ÚS 3893/11, dostupné v internetové databázi NALUS).

Za tohoto stavu, kdy ústavní stížnost je nepřípustná, již Ústavní soud nezkoumal tvrzený přesah osobních zájmů stěžovatele, kterým stěžovatel zdůvodňoval, proč by ústavní stížnost neměla být odmítnuta ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení § 22 odst. 7 zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích, ve znění platném ke dni podání ústavní stížnosti. K tomu je třeba podotknout, že toto ustanovení bylo již s účinností od 25. 5. 2011 zrušeno zákonem č. 133/2011 Sb.; obsahově analogické ustanovení bylo však stejnou novelou včleněno do § 125c zákona č. 361/2000 Sb. (zákon o silničním provozu).

Z procesního hlediska je třeba vzít v potaz ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, z něhož vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu a že tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení (viz shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95).

Z výše uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle kogentního ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.