III. ÚS 1036/12
III.ÚS 1036/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ředitelství silnic a dálnic, příspěvkové organizace, sídlem Praha 4, Na Pankráci 546/56, zastoupené JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2011 sp. zn. 49 Co 274/2011 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 234 EC 160/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Brně, poté co v mezidobí od zrušení elektronického platebního rozkazu ze dne 5. 8. 2010 žalovaná společnost CARGO STELLAR, s. r. o., stěžovatelce žalovanou částku z titulu dlužného mýtného uhradila, zamítl žalobu na zaplacení částky 204,78 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5 100 Kč. Stěžovatelčino odvolání Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že směřovalo proti rozhodnutí v tzv. bagatelní věci.

Stěžovatelka považuje závěr krajského soudu o nepřípustnosti odvolání i do výroku o nákladech řízení za přepjatě formalistický a odporující systematice procesního práva. Je přesvědčena, že nákladový výrok, přestože je součástí rozsudku, je třeba chápat z materiálního hlediska za usnesení; proti usnesení přitom odvolání přípustné zásadně je; ostatně lze-li podat odvolání proti výroku o nákladech řízení u tzv. kontumačních rozhodnutí (rozsudek pro zmeškání a rozsudek pro uznání), tím spíše by mělo být odvolání přípustné v případě "obyčejného" rozsudku dle ustanovení § 152 o. s. ř. Stěžovatelka dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami, jež v odvolání předestřela, rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za překvapivé, je výsledkem mechanické aplikace ustanovení § 142 o. s. ř., a nebylo zohledněno (ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/04), že žalovaná plnila až po podání žaloby, která byla tudíž podána důvodně.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení krajského soudu, tyto podmínky zásahu Ústavního soudu však očividně nesplňuje, neboť odvolací soud stěžovatelčina základní práva napadeným rozhodnutím neporušil, a ani porušit nemohl.

Závěr o nepřípustnosti odvolání proti nákladovému výroku v tzv. bagatelních věcech je doktrinálně (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1608) i judikatorně (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 716/2001 či stěžovatelkou citované usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 245/2001) konsolidovaný, a i v rámci širšího teoretického diskursu se oponentura vyskytuje jen ojediněle (srov. Svoboda, Karel: Přípustnost odvolání proti nákladům řízení v "bagatelních" sporech. Pro a proti. In: Jurisprudence 2/2008, str. 34). Významné je, že se k němu přihlásil i Ústavní soud, jmenovitě v nálezu ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 498/12.

Ústavní stížnost je tudíž ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněnou.

Je-li závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti stěžovatelčina odvolání správný, je nevyhnutelné počítat lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proti stěžovatelkou taktéž napadenému rozsudku soudu prvního stupně již od jeho doručení, tj. - jak se podává z kopie připojené k ústavní stížnosti - od 7. 11. 2011. Ústavní stížnost, jež byla podána k poštovní přepravě dne 16. 3. 2012, je proto v této části opožděná.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost zčásti dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.