III. ÚS 1033/13
III.ÚS 1033/13 ze dne 26. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Františka Sedláčka, zastoupeného JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 13 Co 437/2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 6 EC 323/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 1, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Klatovech vyhověl žalobě Jaromíra Grégra, jíž se domáhal na stěžovateli zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím z titulu nevrácené peněžní půjčky. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil; jako právní důvod přiznání žalované částky však neshledal nesplacenou půjčku, nýbrž bezdůvodné obohacení, jež nastalo na straně stěžovatele. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu odvolacího soudu, v jehož rámci vyhověl žalobě na základě jiného právního posouzení věci, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, přičemž však na zamýšlenou změnu právního posouzení nebyl řádně, v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř., upozorněn; proto má rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a porušující zásadu dvojinstančnosti řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Odon 30/94/Fa a nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 523/02). Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel též namítá, že jím odkazované judikáty na danou věc přímo nedopadají, neboť se týkají skutkově i právně odlišných případů. Stěžovatel zdůrazňuje, že v kontextu dané věci není možné, aby se stal neplatným (pozbyl platnosti) právní vztah věřitel - dlužník, jestliže smluvní vztah vůbec nevznikl, neboť zde není oferta ani její akceptace; v takové situaci proto není možné - bez změny žaloby - změnit právní kvalifikaci požadovaného plnění a přiznat je z titulu bezdůvodného obohacení. Jelikož tato otázka nebyla dosud v judikatuře vyřešena, postupoval Nejvyšší soud dle názoru stěžovatele, odkazujícího na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02, svévolně, pakliže jeho dovolání odmítl jako nepřípustné.

Usnesením ze dne 25. 7. 2013 čtvrtý senát Ústavního soudu k podnětu soudce zpravodaje rozhodl, že JUDr. Vladimír Kůrka není vyloučen z projednávání a rozhodování posuzované ústavní stížnosti, neboť ojedinělé setkání s vedlejším účastníkem (žalobcem v původním řízení) jeho podjatost nezakládá.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z těchto hledisek představuje jedinou relevantní námitku tvrzení stěžovatele, že ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu má vytýkaný postup odvolacího soudu za následek vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, resp. porušení zásady dvojinstančnosti řízení.

Této námitce však přisvědčit nelze.

Především závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 523/02 není možno vykládat tak, že by v každé situaci, kdy odvolací soud zastává odlišný právní názor oproti soudu prvního stupně, aniž má současně za to, že je rozhodnutí věcně nesprávné (srov. dikci ustanovení § 219 o. s. ř.), musel rozhodnutí soudu prvého stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu projednání. Ke zrušení rozhodnutí je nezbytné se uchýlit až v případě, pokud by ústavně garantovaná práva účastníků mohla být reálně ohrožena, nikoli tedy v každé obdobné situaci (srov. závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 193/05, mutatis mutandis potom rovněž např. usnesení sp. zn. III. ÚS 128/04, I. ÚS 399/06, III. ÚS 373/08, IV. ÚS 383/09).

Přestože se podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stěžovateli formální poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. skutečně nedostalo (odůvodnění odkazuje toliko na poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.), je zjevné, že z materiálního hlediska byl stěžovatel poučen dostatečně, jestliže byl vyzván, aby prokázal své tvrzení, že předmětné peněžní prostředky pouze převzal pro svého bratra, neboť to bylo z pohledu jeho procesní ochrany určující (a z pohledu soudu adekvátní).

Sluší se rovněž připomenout, že i případné vybočení z ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. by bylo relevantní pouze tehdy, bylo-li by v jeho důsledku účastníku znemožněno přednést objektivně relevantní tvrzení (doplnit "vylíčení rozhodných skutečností"). Tak tomu v dané věci nebylo, neboť z povahy věci muselo být stěžovateli (zastoupenému advokátem) bez dalšího zřejmé, že neunesení důkazního břemene ve smyslu poučení soudu (bylo-li nesporné, že peníze od žalobce převzal) nemůže vést k ničemu jinému, než k hodnocení věci podle zásad bezdůvodného obohacení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že by vznesl námitku promlčení; že by taková námitka nebyla prima facie důvodná mu vysvětlil již Nejvyšší soud. Není ani přiléhavý stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Odon 30/94/Fa, neboť kontextu projednávané věci je bližší rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 100/2003, s jehož závěry je kritizovaný postup odvolacího soudu konformní.

Oproti očekávání stěžovatele neshledává Ústavní soud relevantní vady ani v postupu Nejvyššího soudu. Okolnost, že dovolacím soudem odkazovaná rozhodnutí nevycházejí ze skutkově zcela identických (obdobných) základů jako projednávaná věc, nezpochybňují bez dalšího ústavní konformitu úvahy, na jejímž základě Nejvyšší soud po zvážení stěžovatelem předestřených dovolacích důvodů status zásadního právního významu napadenému rozhodnutí nepřiznal. Nejenže zde nelze shledat znaky nepřípustné libovůle, jak se domnívá stěžovatel, nýbrž je namístě úsudek, že dovolacím soudem podaný výklad rozhodné procesní problematiky je podústavně správný a výstižný, a Ústavní soud na něj odkazuje.

Již jen nad rozhodný rámec a stěžovateli na vysvětlenou stojí za to citovat z usnesení sp. zn. II. ÚS 2973/09 ze dne 19. 1. 2012, v němž Ústavní soud (k obdobné výtce z pochybení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.) mimo jiné uvedl, že "v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (např. I. ÚS 148/02, II. ÚS 2346/11 aj.)... Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka...".

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ze shrnutí řečeného se podává, že stěžovateli se porušení svých ústavně chráněných práv doložit nezdařilo, a důvody postupu podle citovaného ustanovení jsou naplněny. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.