III. ÚS 1027/10
III.ÚS 1027/10 ze dne 29. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupené JUDr. Janou Drexlerovou, advokátkou se sídlem Bratislavská 7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. ledna 2010 č. j. 26 Cdo 3444/2009-218, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2008 č. j. 21 Co 274/2006-142, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2005 č. j. 41 C 202/2004-79, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2010, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy ČR.

Důvodem pro podání předmětné ústavní stížnosti byla skutečnost, že DRUŽBA, stavební bytové družstvo (dále jen "družstvo") po stěžovatelce údajně neoprávněně vymáhá nájemné, jehož součástí jsou i příspěvky do fondu dlouhodobých oprav. Tímto postupem jí prý bylo odňato "právo výběru, jakým způsobem se bude podílet na úhradě mimořádných nákladů na opravu domu".

Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že jí neposkytly náležitou soudní ochranu, neboť v řízení zcela akceptovaly právní názor družstva. Nejvyšší soud ČR prý porušil její právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť v řízení bylo rozhodováno o částce ve výši 9 067,- Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], aniž by vzal v úvahu, že součástí rozsudečného výroku bylo i příslušenství výše uvedené částky.

II. Z obsahu rozhodnutí, napadených ústavní stížností, se zjišťuje:

Městský soud v Brně uložil stěžovatelce (v dřívějším řízení v procesním postavení žalované) povinnost zaplatit žalobci - stavebnímu bytovému družstvu DRUŽBA částku 9 067,- Kč s příslušenstvím. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil Krajský soud v Brně jako soud odvolací, přičemž ve svém poučení uvedl, že proti rozsudku není dovolání přípustné.

I přes toto poučení stěžovatelka rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadla. Dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. s odkazem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009.
III. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími proti usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by v důsledku usnesení Nejvyššího soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu, a tím i do jejího práva na ochranu vlastnictví či jiných, jí označených základních práv. Žaloba byla projednána prvostupňovým i odvolacím soudem, které se věcí řádně zabývaly a ve svých rozhodnutích se dostatečně a srozumitelně vypořádaly i s otázkou důvodnosti žaloby pro zaplacení žalovaného peněžitého plnění, tak i jeho výší. Listina základních práv a svobod nezaručuje právo na přezkum ve třech stupních soudnictví, zde tedy právo na přezkum také Nejvyšším soudem.

Ústavní soud rovněž neshledal, že by se Nejvyšší soud dopustil odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nesprávnou (protiústavní) interpretací a aplikací § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč, a přípustnost dovolání byla proto podle výše označeného ustanovení občanského soudního řádu vyloučena. Na aplikaci ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v projednávané věci neměla a ani nemohla mít vliv okolnost, že součet výše plnění a jejího příslušenství peněžitý limit přípustnosti dovolání přesahuje. K příslušenství uplatněného nároku se totiž nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samého) tvořilo předmět řízení, což se však nestalo.

S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud zjevný důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení dovolacího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť je zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k ostatním rozhodnutím obecných soudů napadených předmětnou ústavní stížností je ústavní stížnost opožděná.

K zákonným náležitostem návrhu patří též zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V projednávaném případě podala stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 20. 1. 2010 č. j. 26 Cdo 3444/2009-218 odmítnuto. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V projednávaném případě však Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl z toho důvodu, že směřovalo proti rozhodnutí o bagatelní věci, proti němuž dovolání není přípustné ze zákona [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (např. viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32).

V dané věci lhůtu pro podání ústavní stížnosti je třeba počítat ode dne doručení ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Brno ze dne 25. 11. 2008. Toto usnesení muselo být stěžovatelce doručeno již před 20. lednem 2010, kdy o dovolání rozhodoval Nejvyšší soud. Šedesátidenní lhůta pro podání Ústavní stížnosti tak zachována nebyla. Stěžovatelka zvolila nevhodný procesní postup, jestliže proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, ačkoli nebylo přípustné vzhledem ke znění § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008 č. j. 21 Co 274/2006-142, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2005 č. j. 41 C 202/2004-79, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.