III. ÚS 1015/12
III.ÚS 1015/12 ze dne 27. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Alcredo s. r. o., se sídlem Nádražní 101, 252 46 Vrané nad Vltavou, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou AK se sídlem Zátkovo nábřeží 7, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2011 č. j. 21 Cdo 966/2010-97, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. října 2009 č. j. 1 Co 45/2009-70 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2008 č. j. 23 C 113/2008-47, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. března 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2011 č. j. 21 Cdo 966/2010-97, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. října 2009 č. j. 1 Co 45/2009-70, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2008 č. j. 23 C 113/2008-47, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 1. prosince 2008 č. j. 23 C 113/2008-47 Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Přerov o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy uzavřené dne 27. prosince 2004 mezi Českou republikou - Fondem dětí a mládeže "v likvidaci" jako prodávající a žalobkyní (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") jako kupující a na změnu rozhodnutí katastrálního úřadu a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva ze dne 27. prosince 2004, kterou byly převáděny nemovitosti ve vlastnictví státu na žalobkyni, podléhala schválení Ministerstvem financí ČR podle ust. § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, jak již v obdobné věci judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. listopadu 2007 sp. zn. 28 Cdo 4057/2007. Soud prvního stupně proto uzavřel, že katastrální úřad správně posoudil, že vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem brání překážka spočívající v tom, že prodávající byla omezena rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se převáděných nemovitostí a protože žalobkyně ani prodávající přes výzvu katastrálního úřadu schválení kupní smlouvy Ministerstvem financí ČR nepředložili, katastrální úřad správně návrh na vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem podle ust. § 5 odst. 1 písm. b) a f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem zamítl. Soud prvního stupně proto žalobu jako neoprávněnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně odvolání, které Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. října 2009 č. j. 1 Co 45/2009-70 zamítl. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. listopadu 2011 č. j. 21 Cdo 966/2010-97 jako nepřípustné odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že podmínkou povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., není schválení kupní smlouvy ze dne 27. prosince 2004 Ministerstvem financí ČR podle § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., neboť likvidátor Fondu dětí a mládeže "v likvidaci" nebyl zákonem č. 219/2000 Sb. omezen ve své smluvní volnosti při nakládání s předmětnými nemovitostmi. Z tohoto důvodu tedy nebylo nutné doložit k návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle uvedené kupní smlouvy doklad o takovém úkonu ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě předmětné kupní smlouvy splňuje všechny zákonem stanovené podmínky, a tedy při převodu předmětných nemovitostí byly splněny všechny zákonné podmínky. Kupní smlouvu ze dne 27. prosince 2004, uzavřenou s likvidátorem Fondu dětí a mládeže "v likvidaci" považuje stěžovatelka za platnou, nejedná se prý o právní úkon, který by odporoval zákonu. Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy v posuzovaném případě nerespektovaly hmotněprávní předpisy a protiústavně v dané věci vyložily a aplikovaly ust. čl. I bodu 9 a 10 zákona č. 364/2000 Sb., ve spojení s ust. § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. V důsledku interpretace těchto norem, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a nerespektuje účel tohoto zákona, bylo podstatným způsobem porušeno právo stěžovatelky na řádný zákonný proces, zakotvené v čl. 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces, deklarované v čl. 36 Listiny.

Pokud prý obecné soudy dovodily, že nesplnil-li likvidátor při prodeji nemovitostí na základě veřejné soutěže podmínky stanovené v ust. § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. pro převod nemovitostí ve vlastnictví státu, je kupní smlouva, jíž byla nemovitost do vlastnictví stěžovatelky převedena, absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, jde podle stěžovatelky o takovou interpretaci a aplikaci právní normy, která vybočuje z mezí ústavnosti, nenaplňuje smysl a účel právní úpravy a nevede k posílení právní jistoty. Z právní formulace ustanovení čl. I bodu 9 a čl. I bodu 10 zákona č. 364/2000 Sb. nelze podle stěžovatelky dovozovat jejich výklad způsobem, jak to učinily obecné soudy, a to z důvodu, že je užití zákona č. 219/2000 Sb. v posuzovaném případě zákonem 364/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyloučeno.

V souvislosti s tím bylo dále v konečném důsledku zasaženo i právo stěžovatelky vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jehož porušení způsobily obecné soudy tím, že vyhověly určovací žalobě, podané proti stěžovatelce právě s odkazem na porušení podmínek stanovených zákonem č. 219/2000 Sb.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména tehdy, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).

Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu zasahovat.

V projednávané věci bylo jádrem sporu, zda kupní smlouva podléhala schválení Ministerstvem financí ČR podle ust. § 22 odst. 3 zákona o majetku České republiky. Soud prvního stupně správně poukázal, že touto spornou otázkou se již zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. listopadu 2007 sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, v němž vyslovil stanovisko, že ustanovení §§ 70 - 75 obch. zák. i zákon č. 219/2000 Sb., mají ve vztahu k zákonu č. 364/2000 Sb., povahu norem obecných, které se uplatní jen tehdy, jestliže zvláštní (speciální) zákon č. 364/2000 Sb. nestanoví jinak. Ustanovení §§ 70 - 75 obch. zák. stanovují pravidla, jimiž se proces likvidace obecně řídí a postup, podle kterého probíhá, zákon č. 219/2000 Sb. upravuje (mimo jiné) způsoby a podmínky hospodaření s majetkem České republiky (§§ 22- 24 tohoto zákona). Uvedená ustanovení obch. zák. nejsou s příslušnými ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb., ve vzájemné konkurenci, to je, vzájemně nevylučují aplikaci ustanovení předpisu druhého, resp. mohou být aplikována i souběžně. Na nakládání s majetkem České republiky ve správě Fondu dětí a mládeže "v likvidaci" se proto vztahuje zákon č. 219/2000 Sb.

Vrchní soud krajskému soudu přisvědčil, ze z tohoto stanoviska správně dovodil, že platnost kupní smlouvy ze dne 27. prosince 2004 o převodu majetku státu na žalobkyni byla podmíněna souhlasem Ministerstva financí ČR podle ust. § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a že prodávající Česká republika - Fond dětí a mládeže "v likvidaci" byla omezena ve volnosti nakládat s převáděnými nemovitostmi. Protože souhlas Ministerstva financí ČR s uzavřením kupní smlouvy nebyl účastníky předložen, katastrální úřad zcela správně podle ust. § 5 odst. 1 písm. b), f), g) a odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem návrh na vklad vlastnického práva zamítl. Ze stejných důvodů proto i soud prvního stupně žalobu důvodně zamítl.

Ústavní soud ověřil, že závěrům obecných soudů, obsaženým v napadených rozhodnutích, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v souzené věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, nýbrž tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.