III. ÚS 1012/17
III.ÚS 1012/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Michala Hanzlíka, zastoupeného Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem se sídlem Francouzská 299/98, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 191/2016-34 ze dne 19. ledna 2017, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení a společnosti Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Hvězdova 1716/2B, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal po žalované (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) zaplacení částky 10 000 Kč z titulu nemajetkové újmy, jelikož tvrdil, že jej žalovaná intenzivně písemně i telefonicky kontaktovala, a to z důvodu evidování pohledávky, která vznikla na základě úvěrové smlouvy mezi stěžovatelem a právním předchůdcem žalované. U Městského soudu v Praze bylo přitom zahájeno insolvenční řízení, v němž byl zjištěn úpadek stěžovatele, přičemž žalovaná svou pohledávku do tohoto řízení ani nepřihlásila.

3. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Dle názoru nalézacího soudu stěžovatel vznik újmy neprokázal, z jeho účastnické výpovědi pouze vyplynulo, že jej obtěžoval samotný dluh, resp. skutečnost, že mu tento dluh byl připomínán a obavy z toho, jak na něj kvůli dluhům nahlíží okolí. Pocit studu z neuhrazeného dluhu je podle soudu přirozený a je na stěžovateli, aby se se svými závazky vypořádal. Žalovaná stěžovatele nikterak veřejně nešikanovala a rozhodně mu nemohla způsobit nějaké osobní neštěstí. Pokud stěžovatel uváděl, že vymahač dokonce navštívil jeho domov (kdy ale doma byli pouze stěžovatelovi rodiče), konstatoval soud, že by se spíše dalo hovořit o újmě rodičů, kteří tím ztratili určité ideály o svém synovi, je však otázka, zda tuto újmu nezpůsobil spíše sám stěžovatel tím, že dluh před rodiči tajil. Celkově soud zhodnotil, že stěžovatel měl možnost svá žalobní tvrzení prokázat, avšak vzhledem k jeho "jakési mnohomluvné bezradnosti byla tato jeho šance poněkud promarněna".

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že soud se zaměřil pouze na konstatování neprokázání výše nemajetkové újmy, aniž by se zabýval skutečným meritem věci, a to neoprávněným, dlouhodobým zásahem žalované do stěžovatelova soukromí. Nalézací soud se údajně dopustil při výkladu tzv. podústavního práva přehnaného formalismu, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Jak dále stěžovatel konstatuje, navrhoval provést důkaz znaleckým posudkem, což ale soud zamítl a následně v rozsudku uvedl, že stěžovatel netvrdil ani nedoložil nic konkrétního.

5. Ke skutkovému stavu stěžovatel poznamenává, že telefonní hovory žalované probíhaly po několik měsíců, mnohdy několikrát denně, ačkoli si žalovaná musela být vědoma, že v případě zahájení insolvenčního řízení musí svou pohledávku uplatnit právě prostřednictvím tohoto řízení. Telefonáty žalované způsobovaly stěžovateli stres, zvláště pak ty, které probíhaly v pracovní době, jelikož rušily jej i jeho kolegy od výkonu práce. Další telefonáty pak probíhaly mimo pracovní dobu, po večerech i ráno, včetně svátků a víkendů, což narušovalo jeho rodinný život. Žalovaná si nadto najala vymahače, který navštívil rodiče stěžovatele a vyzvídal u nich informace, zda tam stěžovatel bydlí, kde má uloženy peníze atd. Stěžovatel údajně žalovanou na probíhající insolvenční řízení opakovaně upozornil a vyzval ji k ukončení protiprávního jednání, k čemuž však nedošlo.

6. V ústavní stížnosti je dále zdůrazněno, že dluh vznikl na základě užívání karty dle smlouvy se společností Citibank Europe plc. a stěžovateli nebylo známo, že by pohledávka byla postoupena žalované. Postoupení pohledávky je přitom dle zákona účinné vůči dlužníkovi, kterému bylo oznámeno.

7. Stěžovatel s obvodním soudem zásadně nesouhlasí v tom, že by měl být povinen snášet vymáhání svých dluhů v takové formě a rozsahu. Soud údajně nechal bez potrestání naprosto zjevné zneužití práva velkou bankovní institucí, jejíž praktiky při vymáhání pohledávek si nezadají s praktikami vymahačů z východních kultur.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.

11. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž omezovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

12. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

13. V nyní posuzované věci je spor veden o částku 10 000 Kč, tedy o částku bagatelní, přičemž stěžovatel sám přiznává, že jde o částku symbolickou. Za této situace by ovšem pochybení obecných soudů muselo být skutečně extrémní, aby Ústavní soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.

14. Obvodní soud pro Prahu 4 se věcí řádně zabýval a zejména provedl důkladný výslech stěžovatele, na jehož základě dospěl k závěru, že žádná odškodnitelná újma stěžovateli nevznikla, neboť za tu nelze považovat jen určitý pocit studu z existence dluhu a obavy z toho, jak jej kvůli dluhu vnímá okolí. Soud přihlédl k veškerým okolnostem případu, zabýval se způsobem, jakým měla újma vzniknout, a posoudil i jednání samotného stěžovatele. Ochraně stěžovatelových práv tedy bylo učiněno za dost, přičemž není na Ústavním soudu, aby závěry nalézacího soudu přehodnocoval, tím spíše s ohledem na bagatelní výši předmětu sporu.

15. Pokud jde o důkaz vypracováním znaleckého posudku, obvodní soud vysvětlil, proč jej neprovedl, nejde tedy o tzv. opomenutý důkaz. Jestliže soud nepovažoval pocit studu z existence dluhu za nemajetkovou újmu podle § 2956 občanského zákoníku, nebylo potřeba k prokázání těchto pocitů provádět dokazování.

16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Josef Fiala v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.