III. ÚS 1000/10
III.ÚS 1000/10 ze dne 4. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2007 č. j. 26 Co 2/2007-140, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2010, napadá rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl jako věcně správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a tvrdí, že v záhlaví usnesení označeným rozsudkem byla porušena jeho ústavně garantovaná práva ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

K procesní stránce věci stěžovatel namítá údajně "neúplné a nepřesvědčivé hodnocení důkazů soudem prvního stupně", které bylo, na rozdíl od prvního rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacím soudem zcela akceptováno, přičemž odvolací soud se takto nesprávně provedené hodnocení důkazů snažil údajně "přizpůsobit" svému potvrzujícímu výroku. V tomto směru proto, podle názoru stěžovatele, i odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou uvedenou v ustanovení § 132 o. s. ř., neboť i jeho "nové" hodnocení provedených důkazů prý extrémním způsobem porušuje rovnost účastníků řízení, neboť vyznívá v neprospěch stěžovatele.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje jednotlivé, v řízení provedené důkazy, přičemž je sám hodnotí odlišně od obou obecných soudů. V souladu s takovým hodnocením pak dospívá i k vlastním skutkovým zjištěním a právnímu názoru oponujícímu negativnímu závěru obou obecných soudů, a to, že kolový traktor ZETOR 12145, SPZ XX XXXX (dále jen "traktor"), jehož vydání se stěžovatel žalobou domáhal, je jeho výlučným vlastnictvím.

II. Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Praze (po zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně) na základě odvolání stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 4. 2006 č. j. 4 C 196/2004-113, pokud tento zamítl žalobu stěžovatele o vydání výše označeného traktoru, jako věcně správný.

Odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně poté, co jeho dřívější rozsudek byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, doplnil dokazování o svědecké výpovědi k otázce vlastnického práva k traktoru. V odůvodnění napadeného rozsudku se odvolací soud podrobně zabýval a vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatel "neunesl důkazní břemeno o svém tvrzení, že je výlučným vlastníkem traktoru, jak to jako jednu z podmínek úspěšné vindikační žaloby předpokládá ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku".
III. Ústavní soud dříve, než mohl přistoupit k posouzení důvodnosti námitek stěžovatele směřujících proti rozsudku odvolacího soudu, zjistil, že ve věci bylo podáno dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 12. 2009 č. j. 22 Cdo 5037/2007-157 tak, že je odmítl [§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.] jako nepřípustné.

Stěžovatel dovozuje zachování 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti od data doručení usnesení dovolacího soudu, které bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 12. 2. 2010, protože přípustnost dovolání prý záležela na uvážení dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato stěžovatelova úvaha je však nesprávná.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 citovaného zákona platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu: a) jestliže jimi bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jestliže jimi bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle § 236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle § 238 odst. 2, § 238a odst. 2 o. s. ř.).

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§ 243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. § 241b odst. 3, s přiměřeným užitím § 43 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.

Z citovaného § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán [§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.], je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.

Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", ale přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec (jako je tomu v projednávané věci), nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.

Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na které rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.

Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl či mohl mít příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Je zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, která spočívá v jeho dispozici být, příp. nebýt podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Není pochyb o tom, že jen toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska zachování lhůty k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Na základě této analýzy přípustnosti dovolání lze dospět k závěru, že podmínka, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.], anebo když dovoláním v dané věci stěžovatel zpochybnil sice právní posouzení věci, ale v dovolání nevymezil právní otázku, která měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Bylo-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu", proto neplatí (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.

To je v dané věci významné proto, že stěžovatel vycházel z přesvědčení, že mu svědčí dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel způsobem, kterým napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním, si neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně posuzováno - měl příležitost hodnotit (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo být stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci) zřejmé od počátku.

Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž od doručení rozhodnutí odvolacího soudu; byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2010

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.