III. ÚS 1/05
III.ÚS 1/05 ze dne 23. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 23. března 2005 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti K. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem 120 00 Praha 2, Karlovo nám. 28/559, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. 4 Tz 139/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá - s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR - v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost pro porušení zákona, podaná v trestní věci stěžovatele a dalších obviněných osob [stíhaných pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák.]. ministrem spravedlnosti v jejich prospěch proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1998 sp. zn. 1 Nt 63/97, jímž tento soud rozhodl tak, že místně příslušným soudem pro projednání uvedené trestní věci je Obvodní soud pro Prahu 1.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje procesní postup bývalé vojenské prokuratury a jednotlivých soudů, které se uvedenou věcí postupně zabývaly, včetně obsahu jimi vydávaných rozhodnutí, týkajících se věcné a místní příslušnosti postupně se v průběhu doby měnící v souvislosti se změnami v soustavě vojenských soudů a jejich následným zrušením, přičemž s rovněž podrobně rozvedeným odkazem na obsah trestního spisu (zejména jeho žurnalizaci a časové souvislosti) tvrdí, že v daném případě, poté, kdy obžaloba proti němu a dalším obviněným, podaná vyšším vojenským prokurátorem v Příbrami dne 31. 3. 1992 Vyššímu vojenskému soudu v Příbrami, byla vzata zpět dne 29. 5. 1992, nebyla již znovu podána a další trestní řízení (v němž bylo i několikrát nařizováno hlavní líčení) bylo tak proti němu vedeno v rozporu s ust. § 2 odst. 8 tr. ř., z čehož dovozuje porušení práv zaručovaných shora označenými normami a domáhá se zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebylo vyhověno stížnosti pro porušení zákona, podané v jeho prospěch právě z důvodu absence obžaloby v probíhajícím trestním řízení.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu naposledy vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 108/97 (původně spisu Vyššího vojenského soudu Příbram sp. zn. T 2/92, poté Vyššího vojenského soudu Tábor sp. zn. T 3/92, následně Vojenského obvodového soudu Praha bez uvedení sp. zn. a Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 177/92) dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele není důvodná.

Z obsahu připojeného spisu je patrno, že námitkou stěžovatele o nepodání obžaloby v trestní věci proti němu vedené se zabýval Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti stížnosti pro porušení zákona. V mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti v podstatě uvedl, že na všechny obviněné byla bývalou Vyšší vojenskou prokuraturou v Příbrami podána obžaloba u bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami. Tento soud předložil věc bývalému Nejvyššímu soudu ČSFR s návrhem, aby věc podle § 25 tr. ř. byla přikázána bývalému Vyššímu vojenskému soudu v Táboře, kterému skutečně věc byla usnesením bývalého Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 14. 4. 1992 přikázána. Vyšší vojenský prokurátor bývalé Vyšší vojenské prokuratury v Táboře podáním ze dne 29. 5. 1992 vzal obžalobu podanou bývalou Vyšší vojenskou prokuraturou v Příbrami zpět a bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře vzal toto zpětvzetí obžaloby na vědomí. Vzdor tomuto zpětvzetí, jak se ve stížnosti ministra spravedlnosti dále uvádí, bylo následně vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3, kde byla ve dnech 15. 4. 1996, 6. 12. 1996 a 7. 3. 1997 konána hlavní líčení, při kterých byla vznesena námitka místní nepříslušnosti. Obvodní soud pro Prahu 3 tak postoupil věc podle § 222 odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tento soud však vyslovil s postoupením věci nesouhlas a posléze Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 1998, napadeným stížností pro porušení zákona, určil příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 k projednání věci. Tato rozhodnutí byla podle názoru ministra spravedlnosti vydána v rozporu se zákonem, neboť zpětvzetím obžaloby byla trestní věc vrácena do stádia přípravného řízení, nová obžaloba, kterou by soud mohl projednat, podána nebyla a řízení je tedy vedeno v rozporu s ust. § 2 odst. 8 tr. ř.

Uvedenou námitkou, jak již shora uvedeno, se zabýval Nejvyšší soud ČR při posuzování důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona. Jak je patrno z odůvodnění zamítavého usnesení jmenovaného soudu, tento se podrobně seznámil s obsahem rozsáhlého trestního spisu, který byl postupně předkládán shora jmenovaným soudům v návaznosti na vydávaná rozhodnutí, příslušnosti soudu se týkající. Nejvyšší soud tak zjistil, že vyšší vojenský prokurátor v Táboře v reakci na sdělení Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 25. 5. 1992 o nepříslušnosti soudu, u něhož byla podána obžaloba, vzal podanou obžalobu skutečně zpět a toto zpětvzetí vzal soud na vědomí. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenal, že bylo na místě podle § 187 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění nařídit neveřejné zasedání, v něm obžalobu předběžně projednat a věc podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. postoupit věcně příslušnému soudu - tj. tehdy Vojenskému obvodovému soudu Praha. Dále pak konstatoval, že z obsahu přezkoumávaného spisu není zřejmé, kdy přesně začal konat řízení Vojenský obvodový soud Praha, neboť spis není kompletní, schází v něm č. l. 47-56, které se nepodařilo dohledat. Podle Nejvyššího soudu však není pochyb o tom, že trestní spis se u Vojenského obvodového soudu Praha nacházel, neboť věc byla právě tímto soudem dne 5. 12. 1994 postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Z obsahu spisu pak zároveň dovodil, že obžaloba, která byla vzata zpět dne 29. 5. 1992, byla následně dne 1. 6. 1992 zaslána věcně a místně příslušnému Vojenskému obvodovému soudu Praha. Informoval o tom vyšší vojenský prokurátor Vyšší vojenské prokuratury Tábor v přípise ze dne 2. 6. 1992 pod sp. zn. Vv 10/92 s přílohami (č. l. 376). To, že obžaloba byla u Vojenského obvodového soudu Praha skutečně podána potvrzuje také prezentační razítko tohoto soudu ze dne 4. 6. 1992 (č. l. 364) na opisu obžaloby. Byť tedy originál podané obžaloby ve spise založen není, Nejvyšší soud nenabyl pochybností o tom, že obžaloba podána byla a že řízení tak probíhá v souladu s ust. § 2 odst. 8 tr. ř. Podle Nejvyššího soudu, jak uvedl v podrobném zdůvodnění uvedeného závěru, by bylo výrazem nemístného formalismu z okolnosti, že obžaloba původní nebyla přepsána, ale beze změn znovu podána, tentokráte u Vojenského obvodového soudu Praha, dovozovat, že takové podání obžaloby na sebe neváže právní účinky uvedené v ust. § 2 odst. 8 tr. ř. Za uvedeného stavu věci neshledal Nejvyšší soud námitky uplatněné ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona důvodnými.

Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že zjištění Nejvyššího soudu, z nichž ve svých závěrech vycházel, odpovídají obsahu spisu. Námitky stěžovatele, který v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká, že pominul časové souvislosti uvedené ve spisovém přehledu svazku VI. spisu, nepovažuje Ústavní soud za relevantní, neboť má pochybnosti o řádnosti provedené žurnalizace spisu - mimo jiné z toho důvodu, že údaje o datech v mnoha případech spisového přehledu svazku VI. spisu chybí - a dále proto, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu není výslovně uvedena domněnka, že by nově podaná obžaloba měla být zařazena právě pod chybějícími čísly listů 47-56. Fakt, že obžaloba byla znovu podána dovodil Nejvyšší soud především ze zjištění učiněného z podkladů poskytnutých státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (která potvrdila, že dne 1. 6. 1992 byla obžaloba zaslána věcně a místně příslušnému Vojenskému obvodovému soudu Praha) s tím, že tomu nasvědčuje prezentační razítko jmenovaného soudu ze dne 4. 6. 1992 na opise obžaloby. Tento opis, jak konstatuje Ústavní soud, je ve spise založen sice skutečně až ve svazku VII. (č. l. 364), jak na to poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti, avšak takto žurnalizován byl nikoliv jako podaná obžaloba, nýbrž pouze jako příloha předkládaná jmenovaným státním zastupitelstvím jako doklad o tom, že obžaloba byla Vojenskému obvodovému soudu Praha podána již dne 1. 6. 1992. Stěžovatel také podle názoru Ústavního soudu mylně přikládá význam datu 30. 3. 2004, uvedenému jako datum ověření kopie originálu na kopii obžaloby založené na č. l. 364, neboť uvedené datum je totožné s datem zprávy podávané k dotazu soudu již jmenovaným státním zastupitelstvím, které tímto ověřením nepochybně mínilo verifikovat především prezentační razítko Vojenského obvodového soudu Praha na obžalobě jako důkaz o tom, že obžaloba byla skutečně u uvedeného soudu dne 4. 6. 1992 podána. Zjištění učiněná Nejvyšším soudem tak považuje Ústavní soud za správná a obsahu spisu odpovídající - přičemž pouze opačný závěr by byl ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu důvodem pro jeho zásah (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94) - a rovněž za správný považuje z těchto zjištění učiněný závěr o tom, že obžaloba byla v daném řízení podána, čemuž ostatně nasvědčuje nejen to, na co poukázal již Nejvyšší soud, totiž, že v tomto směru neměly pochybnosti ani soudy dosud danou věc řešící, ale i to, že takové pochybnosti nedávali až do roku 2003 najevo ani sami obvinění, a to přesto, že byli několikrát k nařízenému hlavnímu líčení předvoláváni. Na závěru o tom, že v řízení bylo respektováno ust. § 2 odst. 8 tr. ř. nemůže pak změnit ničeho ani samotný fakt, že dne 1. 6. 1992 byla znovu podána obžaloba v nezměněné podobě, když v tomto směru je třeba brát v úvahu, že původní obžaloba byla evidentně vzata zpět pouze proto, že byla podána u nepříslušného soudu a nikoli tedy z důvodu nutnosti doplnění předcházejícího přípravného řízení, a tudíž i závěr Nejvyššího soudu o tom, že takto znovu podaná obžaloba má právní účinky uvedené v ust. § 2 odst. 8 tr. ř. lze považovat za ústavně konformní. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Pro úplnost třeba dodat, že doba trvání trestního řízení, zejména s ohledem na stádium, v němž se toto zatím nachází, přesahuje dobu přiměřenou ve smyslu čl. 6 odst.1 Úmluvy, nicméně stěžovatel ani netvrdí ani nedoložil, že by využil možnosti poskytované nyní právním řádem ustanovením § 174a zák. č. 6/2002 Sb., přitom právě využití postupu podle uvedeného ustanovení považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti průtahům v řízení, zejména však stěžovatel, jak patrno z petitu jeho ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, se nedomáhá vydání nálezu odpovídajícího ustanovení § 82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto se Ústavní soud porušením uvedeného práva věcně ani zabývat nemohl.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 23. března 2005

JUDr. Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.