II. ÚS 98/05
II.ÚS 98/05 ze dne 8. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti MUDr. D. K., právně zastoupeného JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem Štěpánkova 83, Chrudim, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 18 Co 334/2004, a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 4. 2004, sp. zn 9 P 149/99, ve věci výživného na nezletilého syna F. a nezletilou dceru K.

Rozsudkem soudu odvolacího bylo stěžovateli uloženo platit výživné na syna s účinností do 1. 6. 2003 ve výši 4 500 Kč a na dceru 3 500 Kč měsíčně s účinností rovněž od 1. 6. 2003. Soud rozhodl i o dlužném výživném za dobu od 1. 6. 2003 do 31. 12. 2004, a to tak, že otci uložil splácet je spolu s běžným výživným po 1000 Kč na každé dítě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Je přesvědčen, že soud neposkytl ochranu právům stěžovatele, nerespektoval rovné postavení obou stran sporu, a tím došlo k porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 32 odst. 3, 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolací soud podle přesvědčení stěžovatele nevycházel ze všech provedených důkazů a neaplikoval ustanovení § 85 a § 96 zákona o rodině. Zavázal stěžovatele k plnění vyživovací povinnosti v rozsahu, který přesahuje jeho schopnosti a možnosti a jeho majetkové poměry. Matka byla naopak dle jeho mínění vyživovací povinnosti téměř zbavena a vyživovací povinnost obou rodičů tak byla přenesena pouze na stěžovatele. Soud stanovil takovou výši výživného, která je pro stěžovatele téměř likvidační záležitostí. Stěžovatel nemůže pokračovat v platbách stavebního spoření pro nezletilého syna F., nemůže dětem hradit pojištění jako dosud a v podstatě mu nezbývá ani na to, aby dětem kupoval dárky a jiné věci nad rámec výživného. Pokud soud hodnotil majetkové poměry rodičů nezletilých dětí, tak je skutečností, že matka má ve vlastnictví byt, který je zařízený, a osobní auto. Stěžovatel bydlí v pronajatém bytě, zařízení si musel pořizovat po rozvodu nové, osobní auto nevlastní. Výdělků v minulých letech stěžovatel dosahoval zvýšeným pracovním úsilím, což mimo jiné vedlo k jeho onemocnění v červnu 2003. Je potřeba zohlednit zdravotní stav stěžovatele i potřebu financovat jeho další odborný růst s ohledem na funkci primáře dětského oddělení, kterou vykonává od února 2004.

Porušení čl. 32 odst. 3 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že kromě vyživovací povinnosti k nezletilým F. a K. má další dvě vyživovací povinnosti k dětem narozeným mimo manželství. Uvedené ustanovení zaručuje dětem narozeným v manželství i mimo něj stejná práva. Na výživné pro další dvě děti pak z příjmů stěžovatele zbývá velmi omezená částka a stěžovatel má za to, že soud nezohlednil při svém rozhodování vyživovací povinnosti k dětem narozeným mimo manželství.

Porušení práva na spravedlivý proces pak spatřuje stěžovatel i v určení termínu splatnosti měsíčních splátek výživného, a to k 5. dni kalendářního měsíce předem.

Stěžovatel v rámci ústavní stížnosti navrhuje rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice uvedl, že při svém rozhodování zcela respektoval příslušná ustanovení zákona o rodině, výživné odpovídá odůvodněným potřebám dětí, je v možnostech otce, a to i s přihlédnutím k jeho dalším vyživovacím povinnostem, a nepochybně matku nezbavuje povinnosti také na jejich výživu v rámci svých možností přispívat. Kolizní opatrovník, kterým je v daném případě Magistrát města Pardubice, souhlasí s výší výživného, jak bylo soudem stanoveno. Vedlejší účastnice řízení, J. K., právně zastoupená advokátkou JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., je toho názoru, že soud při určování výše výživného přihlédl ke všem okolnostem a rozhodným skutečnostem a stanovená výše výživného zcela odpovídá možnostem a schopnostem otce, jakož i potřebám nezletilých dětí.

Po přezkoumání napadeného rozsudku a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně opakuje již v předchozích řízeních uplatněné námitky, týkající se stanovení výše výživného a soudem zjištěného skutkového stavu věci. Ústavní soud však v souladu se svými kompetencemi nepřezkoumává kritéria výživného stanovená v ustanovení § 96 zákona o rodině, ale posuzuje, zda soudní řízení jako celek a z něj vycházející soudní rozhodnutí lze považovat za spravedlivá a odpovídající tak ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. V dané věci lze konstatovat, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jsou přezkoumatelná a lze je považovat ve vztahu k námitkám stěžovatele za vyčerpávající. Soud v odůvodnění rozsudku vyložil, z jakých příjmů otce při stanovení výše výživného vycházel a je z něj rovněž zřejmé, že soud přihlédl i k dalším vyživovacím povinnostem stěžovatele, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům matky.

Soudy obou stupňů vycházely při posuzování dané věci z řádně zjištěného skutkového stavu i z provedených důkazů. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že hodnotily každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění rozhodnutí se s jednotlivými důkazy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud tak v jejich postupu neshledal pochybení, které by znamenalo porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.V této souvislosti Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku opět směřuje jen do oblasti hodnocení, popř. přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy.

Ústavní soud v daném případě neshledal, že by postupem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti Ústavní soud zamítl, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.