II. ÚS 974/10
II.ÚS 974/10 ze dne 13. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. Z., zastoupeného JUDr. Evou Zajíčkovou, advokátkou, se sídlem Tovární 66, Český Krumlov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2009 č. j. 11 K 25/97-1890 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 č. j. 1 Ko 97/2009-2195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Krajského soudu, kterým byl zamítnut jeho "návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2008 č. j. 11 K 25/97-1690," jímž byla zjištěna pohledávka věřitele, a dále usnesení odvolacího soudu, kterým bylo toto usnesení jako věcně správné potvrzeno. Dotazem na pracovnici kanceláře senátu 11 K Krajského soudu v Českých Budějovicích zjistil Ústavní soud, že stěžovatel podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 č. j. 1 Ko 97/2009-2195 dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto. V dané věci tak stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností, a to i přes výslovné poučení, že proti rozhodnutí odvolacího soudu není dovolání přípustné, přičemž jeho přípustnost dovozuje stěžovatel z ust. § 238a odst. 2 o. s. ř.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost i proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti, ledaže byl mimořádný opravný prostředek čerpán neefektivně.

Budou-li splněny podmínky uvedené shora, začne stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvod (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 28/09 ze dne 13. 1. 2009). Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, stejně jako nelze nyní zkoumat, zda stěžovatel podal dovolání efektivně. Proto je třeba uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné. Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho řádné dovolání neuspělo, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Nadto je zřejmé, že sám stěžovatel dal svým postupem najevo, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.

Nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí uvádí soudce zpravodaj, že z podstaty ústavní stížnosti dovodil, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým byla zjištěna pohledávka věřitele a na něj navazujícím rozhodnutím obecných soudů o jeho opravném prostředku. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, zejm. pak soudu odvolacího, byl opravný prostředek zamítnut jako podaný po lhůtě, přičemž ústavní soud dospěl k závěru totožnému.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2010

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.