II. ÚS 973/17
II.ÚS 973/17 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H. a stěžovatelky K. H., obou právně zastoupených JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, AK se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 č. j. 4 Tdo 66/2017-39, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016 č. j. 9 To 367/2016-577, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 5. 2016 č. j. 37 T 163/2015-497, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jejich trestní věci došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, práva podle čl. 39 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhli, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal oba stěžovatele vinnými přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatelé se tohoto přečinu dopustili při konfliktu se dvěma strážnicemi obecní policie, který vznikl poté, co stěžovatelka neuposlechla jejich pokynu. Strážnice přistoupily k zákroku, který spočíval v užití hmatů a chvatů proti stěžovatelce, načež je podle skutkové věty napadeného rozsudku stěžovatelka slovně urazila a úmyslně jednu z nich udeřila rukou do obličeje. Kopla ji také do nohy a při nasazování pout ji uchopila za vlasy a úmyslně ji bolestivě za ně tahala. Do strážnic opakovaně kopala a udeřila je rukou. Jedna z nich utrpěla krevní podlitinu na tváři a odřeniny na kolenou. Stěžovatel se při tomto konfliktu snažil zabránit strážnicím, aby se ke stěžovatelce přiblížili. Jednu z nich opakovaně tahal za ruku a kroutil jí ve snaze znemožnit spoutání stěžovatelky. Druhé strážnici pak vytrhl z ruky teleskopický obušek a udeřil ji rukou. Kopl ji poté do pravé strany trupu v oblasti žeber. Okresní soud oba stěžovatele za toto jednání odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. V případě stěžovatelky jeho výkon podmíněně odložil na dobu 24 měsíců a v případě stěžovatele na 20 měsíců.

3. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatelé podali odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Namítali, že fakticky šlo o obyčejnou rvačku, které se zúčastnily tři ženy, z toho dvě v uniformě. Stěžovatel se snažil situaci uklidnit. Vystoupil jen na obranu své dcery. Do strážnic nemohl kopat, neboť trpí poměrně závažnou chorobou (dnou). Postup obecní policie podle stěžovatelů nebyl výkonem její pravomoci, ale excesem a hrubým zásahem do ústavně zaručených práv obou stěžovatelů. Okresní soud podle nich nepostupoval nestranně při hodnocení věrohodnosti strážnic. Věc měla být posouzena jako přestupek. Krajský soud však došel k závěru, že okresní soud své úvahy pečlivě odůvodnil a nepostupoval při hodnocení důkazů jakkoliv zaujatě. O správnosti skutkových zjištění okresního soudu neměl pochybnosti. Nebylo proto třeba doplnit dokazování, které stěžovatelé také v odvolání navrhovali, protože by bylo nadbytečné. Krajský soud neměl co vytknout ani právnímu posouzení věci ze strany okresního soudu. Při úvahách o druhu trestu a jeho výměře zřetelně vážil všechna zákonná hlediska pro ukládání trestu a nepřehlédl nic z toho, co vůbec mohlo svědčit ve prospěch obžalovaných. Krajský soud proto odvolání zamítl.

4. Stěžovatelé podali proti usnesení krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Napadali hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Ty se podle jejich názoru opřely o ničím nepodložené subjektivní závěry. Stejně jako v předchozích fázích řízení také zpochybňovali legitimnost zásahu strážnic. Skutková zjištění soudu byla podle stěžovatelů v tak extrémním rozporu s vykonanými důkazy, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý. Okresní soud nevzal v úvahu kontext věci související s napjatými vztahy stěžovatelů a obecním úřadem Husinec-Řež. Stěžovatelé stále měli vážné pochybnosti o nestrannosti soudu. Podle Nejvyššího soudu však do značné míry uplatňovali pouze výhrady, které již vznášeli v předchozích stadiích trestního řízení. Oba soudy (a zejména okresní soud) se s těmito námitkami řádně vypořádaly. Po Nejvyšším soudu pak stěžovatelé požadovali přezkum dříve učiněných skutkových zjištění. Takové námitky ovšem přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou. Judikatura říká, že pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. To byl i případ tohoto dovolání. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Dovolání stěžovatelů proto odmítl.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu měl Nejvyšší soud povinnost zabývat se podrobně důvody, které byly podrobně rozvedeny v dovolání. Skutkový stav byl hodnocen jednostranně v neprospěch stěžovatelů. Nejvyšší soud nesprávně a vnitřně rozporně nahlížel na zákonnost zákroku strážnic. Jednání obou stěžovatelů dosahovalo jen intenzity přestupku. Obecné soudy však nebraly na tento argument zřetel. Stěžovatelé pak opakují, že z celého průběhu řízení je zřejmé, že obecné soudy straní obecnímu úřadu a strážnicím obecní policie, aniž by dbaly okolností vzniku incidentu. Mají proto pochybnosti o nestrannosti obecných soudů.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v řízení, ve kterém obecné soudy shledaly oba stěžovatele vinnými přečinem násilí proti úřední osobě. Jejich námitky však směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestními soudy v souladu s ustanoveními trestního řádu. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelů.

9. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelů se závěry okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatelé pouze opakují námitky, které již uplatnili v předchozím řízení a kterým chybí potřebná ústavněprávní relevance. Nesprávně pak předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedené základní právo zajišťuje "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, ve kterém se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Argumentace stěžovatelů tak není ničím jiným nežli snahou zvrátit pro ně nepříznivý výsledek předchozího trestního řízení, což však samozřejmě nepožívá ústavní ochrany.

10. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.