II. ÚS 954/12
II.ÚS 954/12 ze dne 5. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 25 T 21/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 6 To 367/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011 č. j. 7 Tdo 1172/2011-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práva svobod, čl. 39 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny. Rovněž byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž tak čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 tr. zákona ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Též mu byl dle § 55 odst. 1 tr. zákona uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku ve výši 13 583,- Kč.

Trestného činu se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že dne 12. 8. 2008, po konfliktu s poškozeným, poškozeného sledoval a když ho dostihl, udeřil ho jednou ranou kladivem - kovovou částí, se střední intenzitou do hlavy, do oblasti pravého spánku, čímž mu způsobil otřes mozku, dvě drobná ložiska pohmoždění na spodině levého čelního a spánkového laloku mozku vlevo, tržně zhmožděnou ránu pravé spánkové krajiny a zlomeninu pyramidy kosti skalní vpravo zasahující do zvukovodu, což si vyžádalo šestidenní hospitalizaci a další léčení v délce cca čtyři až šest týdnů. Odvolání stěžovatele bylo usnesením odvolacího soudu zamítnuto jako nedůvodné.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

Stěžovatel namítal již v dovolání, že je na místě posoudit jeho jednání jako nutnou obranu dle § 13 tr. zákona, neboť jak v případě prvého napadení, tak i druhého, měl poškozený k dispozici železný boxer a choval se tak, že bylo zřejmé, že je rozhodnut tuto zbraň použít. Navíc v druhém případě sahal poškozený do kapsy, ze které se snažil vytáhnout nějaký další předmět, přičemž se stěžovatel domníval, že jde o zbraň ještě důraznější. Soudy obou stupňů vycházely ze značně dezinterpretovaných výpovědí svědků, některé výpovědi zohlednit opomněly zcela. Soudy všech stupňů se podle přesvědčení stěžovatele též dostatečně nezabývaly otázkou, zda se nejedná o tzv. putativní nutnou obranu (nyní § 18 trestního zákoníku). Dle Nejvyššího soudu obhajoba v tomto směru byla vyvrácena provedenými důkazy a z námitek stěžovatele má být zřejmé, že případná existence putativní obrany je založena toliko na předchozím agresivním jednání poškozeného, a tedy pouhém předpokladu opakovaného jednání.

Dále stěžovatel namítá, že soudy všech stupňů vycházejí z úvah, že daná právní kvalifikace je pro něj nejpříznivější. Pokud totiž nebylo na místě posoudit skutek jako jednání v nutné obraně či nutnou obranu putativní, bylo pro něj příznivější posoudit skutek nikoliv podle ustanovení trestního zákona, ale dle ustanovení § 146a odst. 1 tr. zákoníku, jelikož z provedeného dokazování i z popisu skutku ve výroku rozsudku a dále rozvedeném v odůvodnění vyplývá, že by se právě o případ tímto ustanovením předvídaný, tedy o ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, mohlo jednat. Stěžovatel rovněž tvrdí, že nejsou splněny předpoklady pro podřazení jednání, kterého se měl dopustit, pod definici pokusu trestného činu podle 222 odst. 1 tr. zákona.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

V daném případě tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud I. stupně vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Obecné soudy všech stupňů věnovaly souzenému případu dostatečnou pozornost, reagovaly na všechny námitky obhajoby stěžovatele a dostatečným způsobem se s nimi v napadených rozhodnutích vypořádaly. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné a rozebral všechny relevantní námitky, které se k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vztahovaly. Zabýval se jak námitkou, že stěžovatel jednal v nutné obraně dle § 13 tr. zákona, tak i otázkou, zda nemohlo v daném případě jít o tzv. putativní obranu, tedy jednání proti domnělému útoku. Dospěl k závěru, shodně se soudem odvolacím, že se o nutnou obranu jednat nemůže, a to vzhledem k okolnostem, za nichž ke skutku došlo. Nejvyšší soud se vypořádal rovněž s námitkou, že jeho jednání mělo být posouzeno podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku a vyložil, proč nelze v daném případě toto ustanovení použít.

K právní kvalifikaci skutku jako ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona (úmyslná těžká újma) ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákoníku dovolací soud poukázal na to, že stěžovatel ve své výpovědi připustil, že útok kladivem do hlavy může způsobit i těžký úraz, ale také na to, že útočil v afektu, živelně a nekontrolovaně. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry nižších soudů, že při úderu kladivem stěžovatel v dané situaci nemohl sílu úderu střední intenzity do hlavy spolehlivě korigovat tak, aby vyloučil způsobení těžké újmy na zdraví. Nejednalo se totiž o úder malé intenzity, o čemž svědčí i skutečnost, že poškozený vzápětí upadl na zem. Udeřil jej navíc v okamžiku, kdy se poškozený otáčel směrem k němu, a tak nijak nemohl ovlivnit ani místo na hlavě poškozeného, které kladivem zasáhne. Podle znalce i při použití střední intenzity úderu by mohlo dojít k závažnému zranění (porušení mozkové tkáně, cévy), pokud by byl úder veden do spánkové krajiny pod jiným úhlem. Při zasažení obličeje by pak mohlo dojít k např. ke zlomenině očnice, čelisti, nebo k poškození oka. Nejvyšší soud proto uzavřel, že subjektivní stránka daného trestného činu vyplývá ze skutkových zjištění soudu I. stupně a byla provedenými důkazy prokázána.

Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, skutkový stav věci je dostatečně podrobně popsán a důkazy, na základě kterých byl uznán vinným, byly hodnoceny v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu. Ze strany Ústavního soudu by proto bylo nadbytečné znovu podrobně opakovat argumentaci obecných soudů, kterou považuje za vyčerpávající, logickou a mající oporu v provedených důkazech.

Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.

Shrnutím shora uvedeného lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.