II. ÚS 954/09
II.ÚS 954/09 ze dne 16. 3. 2010

N 54/56 SbNU 579
K povinnosti soudů vytvořit v občanském soudním řízení prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů a důkazů (ke spornému a nespornému řízení)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Jiřího Nykodýma - ze dne 16. března 2010 sp. zn. II. ÚS 954/09 ve věci ústavní stížnosti J. T. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2009 č. j. 5 Cmo 511/2008-71 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2008 č. j. 18 Cm 187/2006-58, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 45 400 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Živa, spol. s r. o., jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2009 č. j. 5 Cmo 511/2008-71 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2008 č. j. 18 Cm 187/2006-58 se zrušují.
Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2009 č. j. 5 Cmo 511/2008-71 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2008 č. j. 18 Cm 187/2006-58, jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 45 400 Kč s 3% p.a. úrokem z prodlení od 22. 4. 2003 do zaplacení a náklady řízení ve výši 15 814,40 Kč.

2. Pro skutkovou základnu je určující, že smlouvou o převodu části obchodního podílu, uzavřenou dne 21. 1. 2003, převedla vedlejší účastnice na stěžovatelku část obchodního podílu ve společnosti AGRO SALIX, s. r. o., se sídlem Hrubá Vrbka č. 270, IČ 262 17 473, a to část představovanou vkladem ve výši 227 000 Kč za sjednanou kupní cenu 45 400 Kč, která měla být uhrazena do 3 měsíců od podpisu smlouvy. Stěžovatelka v rámci řízení před obecnými soudy namítala, že v podání ze dne 6. 10. 2008 jednostranně započetla proti vedlejší účastnici svou pohledávku, kterou má za ní na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 31. 7. 2008 ve výši 70 000 Kč. Započítanou pohledávku nabyla od J. H., který postoupenou pohledávku nabyl děděním od A. H. V rámci tohoto podání stěžovatelka výslovně uvedla, že jde pouze o procesní obranu, nikoli o vzájemný návrh. Krajský soud ke kompenzační námitce uvedl, že podle § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně, mimo jiné ve sporech, pokud jde o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka. Podle § 200e o. s. ř., který upravuje řízení o některých otázkách obchodních společností, a to podle odstavce 1 pro řízení ve věcech uvedených mimo jiné v § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. je příslušný krajský soud, u něhož je obchodní společnost zapsána v obchodním rejstříku. Dle odstavce 3 téhož ustanovení se rozhoduje usnesením a řízení uvedená v § 200e o. s. ř. jsou řízeními nespornými. Podle § 97 odst. 1 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem. Podle § 98 o. s. ř. vzájemným návrhem je projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu. Citovaná ustanovení lze použít ve sporném řízení. Z uvedeného podle názoru krajského soudu vyplývá, že projevem - vyjádřením ze dne 6. 10. 2008 - nedošlo k započtení pohledávek účastníků přesto, že soud má za prokázané, že stěžovatelka má za vedlejší účastnicí pohledávku způsobilou k započtení. Proti prvoinstančnímu usnesení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala procesní vadu, která spočívá v tom, že nejde o řízení nesporné, ale sporné, a proto krajský soud měl přihlížet ke kompenzační námitce stěžovatelky. Vrchní soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, a proto odvolání zamítl s argumentací, že jde o řízení nesporné podle § 200e o. s. ř., a pro toto řízení platí zcela jiná pravidla než pro řízení sporné, v němž ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků řízení je přímo závislá na jejich součinnosti. Odvolací soud dále zdůraznil, že v nesporném řízení nelze námitku započtení použít, neboť z povahy ustanovení § 98 o. s. ř. vyplývá, že toto ustanovení lze použít jen v řízení sporném.

3. Stěžovatelka uvádí, že v postupu obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a dále pak, že účastníci řízení si mají být podle čl. 37 odst. 3 Listiny rovni. Stěžovatelka má za to, že výklad, který přijaly obecné soudy, ji vyloučil ze zákonné obrany proti vznesenému nároku, neboť nebyl brán zřetel na tvrzený zánik pohledávky, v důsledku čehož byla pak odsouzena k plnění, které ani nemá oporu v hmotném právu. Stěžovatelka považuje za zcela absurdní závěr, že by účastník v režimu nesporného řízení neměl možnost ubránit se prostou námitkou zaplacení pohledávky - není totiž dle názoru stěžovatelky žádný důvod činit rozdíl mezi zánikem dluhu splněním a započtením, neboť zákon s oběma způsoby spojuje totožné následky. Stěžovatelka se dále odvolává na odbornou literaturu (I. díl komentáře k občanskému soudnímu řádu nakladatelství C. H. Beck, 7. vydání, str. 983), kde je uvedeno, že účastník řízení není a nemůže být zbaven možnosti i v řízení vedeném podle § 200e o. s. ř. uplatnit obranu v řízení formou kompenzační námitky.

4. Dále pak namítá, že jde o řízení sporné, tj. že ve věci rozhodovaly věcně a funkčně nepříslušné soudy, neboť mezi stranami není spor z právních vztahů týkajících se vnitřních poměrů.

5. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

6. Krajský soud v Brně neučinil žádné vyjádření a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

7. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že rozhodoval ve třech v podstatě skutkově totožných věcech vedlejšího účastníka jakožto navrhovatele, a to sp. zn. 5 Cmo 509/2008, 5 Cmo 510/2008 a 5 Cmo 511/2008. Odvolací soud má za to, že námitka stěžovatelky, že ve věci rozhodoval věcně a funkčně nepříslušný soud je evidentně nesprávná. Dále pak má za to, že z ustanovení § 98 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že jeho užití je možné pouze v řízení sporném. Vrchní soud v Olomouci vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

8. Vedlejší účastnice se vyjádřila v tom směru, že pokud jde o aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. a z toho vyplývající důsledky, tj. nemožnost uplatnit námitku započtení, ztotožnila se se závěry obecných soudů, a proto na ně ve svém vyjádření odkázala. Vedlejší účastnice má dále za to, že v postupu obecných soudů se nevyskytuje nic, co by mohlo znamenat vybočení z mezí ústavnosti. Vedlejší účastnice vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

9. Stěžovatelka obdržela k odpovědi vyjádření účastníků řízení i vedlejší účastnice, ke kterým se vyjádřila v tom směru, že nesouhlasí s názorem obecných soudů, že jde o nesporné řízení. Dále pak argumentuje v tom směru, že si lze představit situaci, kdy vzniklá pohledávka bude postoupena jinému postupníkovi a podle výkladu soudů by pak dlužník v rozporu s ustanovení § 529 občanského zákoníku nemohl uplatnit ani započtení pohledávky. Stejně absurdní se stěžovatelce jeví důsledky i v případě, že by dlužník započetl pohledávku ještě před zahájením soudního řízení, a dále má za to, že nemůže být rozdíl, zda dlužník uplatní svoji kompenzační námitku v průběhu soudního řízení nebo před ním. Právní zástupce stěžovatelky uvedl, že stěžovatelka s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

10. Stěžovatelka pak dále opravila zřejmou nesprávnost v písemném vyhotovení návrhu na zahájení řízení, spočívající v písařské chybě, když namísto usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 511/2008-71 ze dne 11. 2. 2009 bylo uvedeno usnesení téhož soudu č. j. 5 Cmo 510/2008-71 ze dne 11. 2. 2009.

11. Ústavní soud sám dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něj upustil (ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
II.

12. Ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

14. Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").

15. Na druhou stranu Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

16. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že je nutno z pohledu ústavněprávního stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].

17. Meritem ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy měly povinnost zabývat se námitkou započtení či nikoli. Pokud obecné soudy tuto povinnost neměly, postupovaly správně v souladu s procesními předpisy a nelze jim nic vyčítat. Pokud však obecné soudy měly povinnost zabývat se námitkou započtení a neučinily tak, zatížily řízení podstatnou procesní vadou, kterou lze hodnotit jako porušení základních práv stěžovatelky, a to zejména práva na spravedlivý proces. Ústavní soud se nezabývá a nemůže se z povahy svého postavení zabývat důvodností námitky započtení, ale okolností, zdali obecné soudy postupovaly v souladu s procesním právem, tj. zdali neporušily právo na spravedlivý proces, příp. právo na rovnost zbraní v rámci procesního řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).

18. Dle názoru Ústavního soudu není rozhodné, zdali je řízení možné kvalifikovat jako sporné či nesporné, neboť, byť by se řízení nesporné řídilo zvláštními pravidly, podstata řízení před obecnými soudy musí být v demokratickém právním státě zachována a nemůže vést k narušení rovnosti účastníků řízení a k absurdním závěrům, na které ve své stížnosti upozorňuje stěžovatelka. Ústavní soud se proto detailně nezabýval charakterem předmětného řízení [byť o podřazení dané věci režimu § 9 odst. 1 písm. g), § 120 odst. 2 a § 200e o. s. ř. lze mít pochybnosti], neboť výklad podústavního práva náleží zásadně obecnému soudnictví a použitý postup nedosáhl v daném případě intenzity porušení ústavní zásady práva na zákonného soudce.

19. Ačkoli pouhým gramatickým výkladem s ohledem na použité výrazy "žalobce" a "žalovaný" by bylo možné dovodit, že se ustanovení § 98 o. s. ř. vztahuje pouze na řízení sporná, synallagmatickým a logickým výkladem lze dospět k závěru, že se uplatní i v řízeních nesporných. Jen z pouhého zařazení řízení před obecným soudem do režimu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. není možné dovozovat, že jejich účastníci mají ve srovnání s řízením sporným omezené možnosti obrany proti návrhem uplatněnému peněžitému nároku.

20. Shodný názor ostatně zastává i Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009 sp. zn. 29 Cdo 2068/2009). Ve skutkově shodné věci jednoznačně uvádí, že vznese-li účastník řízení o zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, proti němuž je uvedený nárok uplatňován, námitku započtení, je soud povinen se touto námitkou zabývat.

21. Stejně tak odborná literatura zastává názor, že účastník řízení není a nemůže být zbaven možnosti i v řízení vedeném podle § 200e o. s. ř. uplatnit obranu v řízení formou kompenzační námitky (např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. str. 1505). Dělení řízení na sporné a nesporné je dělení teoretické, vyplývající ze samé podstaty projednávaných věcí. Někdy se stává, že zákonodárce, rozhodující o zařazení věcí do řízení sporného či nesporného, zařadí z různých důvodů věc spornou do procesu nesporného a naopak. Problémy z toho vzniknuvší musí být řešeny v kontextu samé podstaty projednávaných věcí. Dojde-li k zařazení sporné věci ze své podstaty do řízení nesporného, nemůže být odstraněna skutečnost, že jde o spor mezi stranami, tj. účastníci takového řízení mají svou podstatou postavení sporných stran a řízení se svou strukturou musí rovnat řízení spornému (blíže viz Fiala, J. Historický vývoj některých procesních principů, zásad a institutů civilního procesu. Praha : Universita Karlova, 1974. str. 15-17).

22. Nesprávným procesním postupem obecných soudů tak došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

23. Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, bylo ústavní stížnosti podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu, vyhověno.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.