II. ÚS 95/05
II.ÚS 95/05 ze dne 16. 6. 2005

U 14/37 SbNU 757
Přechod rybničních pozemků z majetku státu do vlastnictví obce

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Usnesení

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského - ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 95/05 ve věci ústavní stížnosti města D. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2004 č. j. 28 Cdo 2431/2003-263, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. dubna 2003 č. j. 10 Co 29/2003-247 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. listopadu 2001 č. j. 3 C 88/98-227, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Statku N. H., s. p., na vyklizení nemovitosti.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. února 2005, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o vyklizení nemovitostí, pozemkových parcel v katastrálním území B. u D., obec Z., neboť má za to, že vydáním těchto rozhodnutí byla porušena jeho práva plynoucí z čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Předmětem sporu přitom byly pozemky představované dnem a říčními břehy S. rybníka, přičemž stěžovatel především namítá, že soudy v daném případě zaujaly nesprávný právní názor, když dovodily, že jde o tzv. průtočný rybník, který jako součást vodního toku vzhledem k § 31 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k čl. 10 Ústavy Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb., dále jen "Ústava z roku 1960") byl ve vlastnictví státu a jako takový nemohl dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.") přejít na stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že uvedený rybník byl budován jako rybník neprůtočný (tedy takový, který není součástí vodního toku), což dle něj vyplynulo i z provedeného znaleckého zkoumání. Soudy dospěly k závěrům opačným, aniž by zohlednily jednak stávající definici průtočného a neprůtočného rybníku obsaženou v normě ČSN 466800, jednak skutečnost, že ke změně technického stavu rybníka (změně odtokových poměrů mající za následek změnu v posouzení charakteru rybníka) došlo v důsledku zanedbání povinné údržby ze strany právního předchůdce žalovaného ve sporu. Stěžovatel namítá, že za situace, kdy dojde k porušení práva, nelze tomu, kdo právo porušil, přiznat ochranu tak, jak k tomu došlo napadenými rozsudky. Proto má za to, že právní posouzení této otázky ze strany soudů vedlo k nesprávným rozhodnutím, a v jejich důsledku k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Ústavní soud dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval účastníky, aby se k projednávané stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud se ke stížnosti vyjádřil prostřednictvím JUDr. J. R., předsedy senátu, který v prvé řadě poukázal na to, že stížnost v podstatně reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Obsahově tak jde dle jeho názoru o zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti jím uplatněného tvrzení ještě v řízení před Ústavním soudem. Stran věcného vyjádření odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění svého, stížností napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud při jeho vydání vycházel ze skutkových zjištění odvolacího soudu a z jeho právního posouzení, které je v souladu rovněž s jeho předchozím zrušovacím rozsudkem (ze dne 28. května 1998 č. j. 2 Cdon 1192/97-82). Závěry v něm uvedené pak podporovaly posouzení věci, jak je učinil odvolací soud. Stěžovatel v ústavní stížnosti však dle názoru Nejvyššího soudu fakticky polemizuje s otázkami skutkovými, notabene se závěry znaleckého posouzení, takže lze jen obtížně dovodit, v čem spatřuje porušení ústavněprávních předpisů, které by důvodnost ústavní stížnosti odůvodňovaly.

Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění svého, stížností napadeného rozhodnutí, rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechal na úvaze Ústavního soudu.

Okresní soud v Domažlicích popřel, že by v řízení došlo k zásahu do práv stěžovatele na ochranu vlastnictví nebo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny. Soud se dle svého vyjádření při rozhodování řídil Ústavou, zákony i právními názory soudu odvolacího i dovolacího.

Statek N. H., s. p., se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem dopisem ze dne 3. března 2005 vzdal.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 88/98, z něhož zjistil, že žalobou ze dne 20. září 1999 se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemkových parcel v katastrálním území B., s tvrzením, že tyto měly přejít do jeho vlastnictví na základě zákona č. 172/1991 Sb. [ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a § 2 odst. 2 písm. b)] jako historický majetek obce, avšak jejich vydání právní předchůdce žalovaného odmítl. Okresní soud návrh zamítl rozsudkem ze dne 27. ledna 1994 č. j. 3C 308/93-15 s odůvodněním, že obec (stěžovatel) k datu stanovenému zákonem č. 172/1991 Sb. žádnou stavbu nevlastnila a z předložených dokladů je zřejmé, že stavba na předmětných pozemcích (rybniční hráz) zanikla před tímto datem. Veškeré stavební úpravy (na základě rozhodnutí o znovuobnovení rybníka z května 1948) až do roku 1953 (dokončení stavby) byly na náklad státu prováděny MNV, Komunálním podnikem města a dalšími organizacemi. Rybník postavený po 31. prosinci 1949 na historických obecních pozemcích zůstával ve vlastnictví České republiky včetně těchto pozemků, neboť se jedná o pozemky zastavěné, na stěžovatele pak podle uvedeného zákona nepřešel.

Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 20. února 1995 č. j. 14 Co 201/94-60 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobnímu návrhu vyhověl. Dospěl přitom k závěru, že předmětné parcely je nutné považovat za pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou [§ 2 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb.], neboť stavební povolení pro stavbu rybníka bylo vydáno před rozhodným datem a před tímto datem také byla stavba zahájena. Odmítl rovněž závěry soudu prvního stupně, že v roli stavebníka nevystupovala obec, nýbrž MNV, poukázal přitom na úpravu vládního nařízení č. 4/1945 Sb., o volbě a pravomoci národních výborů, ve znění vládního nařízení č. 44/1945 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. května 1998 č. j. 2 Cdon 1192/97-80 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se zabýval [§ 241 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] otázkou, zda předmět sporu, pozemek p. č. ... v katastrálním území B., který je z hlediska druhu pozemku vodní plochou (rybníkem), patří mezi historický majetek obce (města D. - stěžovatele) a v důsledku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (jeho ustanovení § 2) přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce. Dospěl přitom k závěru, že uvedená ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., zakládající přechod vlastnických práv z jednoho subjektu na jiné subjekty občanskoprávních vztahů, jsou předpisem občanského práva, nikoliv práva veřejného. V této oblasti však nelze pojem stavby vykládat podle správních - zpravidla stavebních - předpisů, ale jako pevně daný celek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů. Stavbou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. a v souvislosti s § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého stavba není součástí pozemku, je pak třeba rozumět samostatnou nemovitou věc, jež není součástí pozemku ani jiné věci. Musí tedy jít o takovou stavbu, s níž by mohlo být samostatně nakládáno (např. by mohla být prodána), aniž by muselo být současně nakládáno s pozemkem, na němž je stavba umístěna. Z toho zároveň vyplývá dle Nejvyššího soudu i potřeba objasnění právní povahy předmětu sporu. Dovolací soud vyslovil názor, že tímto je označený pozemek (nikoliv stavba), který z hlediska druhu pozemku je vodní plochou, poněvadž je pozemkem, na kterém je rybník [§ 2 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, a bod 1 kód 11 přílohy k vyhlášce č. 190/1996 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb.]. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že co se rozumí rybníkem, není v žádném právním předpise definováno, jako vodní nádrže jsou pak rybníky považovány za vodohospodářská (vodní) díla, a tudíž za stavby ve smyslu § 38 odst. 1 písm. a) vodního zákona. Vodním dílem v případě rybníka jako jednoho z druhů vodních nádrží pak není dle Nejvyššího soudu jen těleso hráze a související technická zařízení sloužící provozu či užívání rybníka, neboť je nelze dobře oddělit od rybničních pozemků představovaných jeho dnem a břehy, v nichž je vzdutá voda shromážděna - jimi se vymezuje a bez nich netvoří celistvé dílo. Z toho dovolací soud učinil závěr, že předmětem sporu je v daném případě pozemek - vodní plocha, představovaný dnem a břehy určenými a užívanými k zadržování vody. Jestliže potom stavbu rybníka ve smyslu předpisů veřejného práva nelze oddělit od pozemku, který tvoří jeho dno a břehy, nemůže být rybník (jak je chápán vodním právem) samostatnou věcí z hlediska práva soukromého, se kterou by mohlo být samostatně nakládáno. Rybník v tomto pojetí tedy dle dovolacího soudu není samostatným objektem občanskoprávních vztahů, a tudíž nemůže být stavbou ve smyslu občanského práva ani ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Proto dovolací soud označil úvahy soudu prvního stupně i soudu odvolacího za nesprávné a jejich rozhodnutí zrušil.

Okresní soud v Domažlicích po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 9. listopadu 1999 č. j. 3 C 88/98-163 žalobu zamítl v celém rozsahu. Vycházel přitom ze závazného právního názoru dovolacího soudu (§ 243d o. s. ř.) a dále především ze tří znaleckých posudků, jakož i dalších důkazů. Dle odůvodnění jeho rozhodnutí podle čl. 10 Ústavy z roku 1960, která platila až do 1. 1. 1993, byly vodní toky ve státním vlastnictví. Součástí vodních toků pak ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 vodního zákona, byly i nádrže na těchto tocích včetně jejich koryt. Z toho pak vplývalo, že i rybníky na vodních tocích, jakožto nádrže na nich, se ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k 1. dubnu 1975, staly vlastnictvím státu, a to včetně pozemků vodou v nich trvale zaplavených. Státním vlastnictvím zůstaly i po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy i po 24. květnu 1991. Otázku, zda se v daném případě jedná o rybník, který je součástí vodního toku (průtočný), či nikoliv (tj. o rybník neprůtočný), je třeba řešit ve vztahu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy k 24. květnu 1991, neboť stěžovatel (žalobce) tvrdí, že na základě tohoto právního předpisu na něj vlastnictví přešlo. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že vlivem zanedbání údržby (zařízení, které mělo regulovat přítok vod Š. a T. potoka do rybníka a obtokového koryta) rybníkem v době účinnosti zákona (i v současnosti) protékaly veškeré vody obou potoků, které rybník napájejí. Tento stav trvá rozhodně více než 10 let, a to i v době, kdy obtoková stoka existovala, avšak nebyla užívána. Jde tedy podle závěrů soudu prvního stupně o rybník průtočný, proto i po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. zůstal ve vlastnictví státu. Soud proto žalobě nevyhověl.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. března 2001 č. j. 10 Co 38/2000 rozsudek soudu prvního stupně zrušil s odůvodněním, že tento nevycházel důsledně z právního názoru dovolacího soudu, nezhodnotil řádně provedené důkazy a nevypořádal se řádně se zjištěními znalců (že rybník neleží na vodním toku).

Okresní soud v Domažlicích následně, při jednání konaném dne 16. srpna 2001 připustil změnu návrhu tak, že předmětem řízení se stal návrh na vyklizení označených pozemkových parcel. Po dalším doplnění dokazování soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. listopadu 2001 č. j. 3C 88/98-227 (ústavní stížností napadeným) žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že S. rybník (vodní plocha žalovaných nemovitostí) včetně příslušenství slouží k zadržování vody, přičemž hráz rybníka je součástí tohoto vodního díla, jakož i pozemkové parcely, jejichž vyklizení je navrhováno. Přítoky S. rybníka jsou vodními toky ve smyslu § 31 vodního zákona. Z provedeného dokazování zároveň bylo zjištěno, že tyto toky (S. a T. potok) po dobu více než 20 let protékají rybníkem v celém svém objemu. Proto soud dovodil, že rybník je na tomto vodním toku vybudován. Existence odtokové stoky na tom nemůže nic změnit, nehledě na to, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byla již odtoková stoka včetně svých součástí zcela zanesena a nefunkční. Podle zákona č. 172/1991 Sb. přechází vlastnictví do majetku obcí ke dni účinnosti zákona. Jestliže rybník ke dni účinnosti zákona byl rybníkem na vodním toku, nemohla s ohledem na úpravu čl. 10 Ústavy z roku 1960 obec (stěžovatel) do vlastnictví dílo získat. Soud dále dovodil i další překážku, pro kterou nelze žalobě vyhovět, jíž je povolení žalovaného využívat rybník k rybochovným účelům. Soudu přitom nepřísluší rozhodnutí správního orgánu přezkoumávat, měnit je či rušit. I z tohoto důvodu dle něj nelze uložit žalovanému vyklizení pozemků, které jsou součástí vodního díla, neboť je žalovaný vodní dílo oprávněn užívat ještě z jiného právního důvodu, na základě rybářského práva.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Plzni, jenž rovněž stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení ze dne 27. prosince 2001 č. j. 3 C 88/98-234) jako věcně správné potvrdil. Poukázal znovu na závěry dovolacího soudu, dle nichž je přechod vlastnického práva k vodnímu dílu na stěžovatele dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. vyloučen, neboť stavbu rybníka (ve smyslu předpisů veřejného práva) nelze oddělit od pozemku, který tvoří jeho dno a břehy; rybník (jak je chápán občanským právem) nemůže být tedy věcí samostatnou z hlediska práva soukromého, s níž by mohlo být samostatně - oddělením od pozemků tvořících rybniční těleso - nakládáno. Rybník tedy není objektem občanskoprávních vztahů, a tudíž stavbou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., sporný pozemek není ani pozemkem zastavěným stavbou (ve smyslu občanskoprávním), jež by byla ve vlastnictví fyzických osob. Soud prvního stupně tedy dle soudu odvolacího správně zkoumal, zda označený pozemek (nikoliv stavba), který je z hlediska druhu pozemku vodní plochou, představovaný dnem a břehy určenými a užívanými k zadržování vody, byl ve vlastnictví obce (stěžovatele) ke 31. prosinci 1949. Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. vlastnické právo k označenému pozemku ke dni účinnosti zákona by na stěžovatele přešlo, kdyby tomu nebránily předpisy vyšší právní síly. Dle odvolacího soudu okresní soud správně posoudil i otázku, v daném případě rozhodnou, zda S. rybník je či není rybníkem na vodním toku, jestliže byl budován jako rybník obtokový, a zda tuto otázku nutno posuzovat podle současného stavu či podle stavu, kdy byl rybník dobudován, či ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Okresní soud dle něj správně vycházel ze stavu rybníka v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., zjištěného místním ohledáním znalce Ing. Z., který v říjnu 1998 zjistil, že S. rybníkem protékají všechny vody S. a T. potoku po dobu 10 - 20 let vlivem zanedbanosti údržby staveb, které byly realizovány při obnově obtokové stoky v letech 1948 - 1952, a výpověďmi svědků. Odvolací soud má za to, že S. rybník je rybníkem na vodním toku, neboť za rybníky na vodních tocích se považují nádrže povrchové vody, která je v nich uměle vzduta pomocí hrází. Rybník leží na vodním toku a tvoří ve smyslu § 31 odst. 1 vodního zákona jeho součást, jestliže jím tento vodní tok protéká, popř. jestliže z něho pouze vytéká nebo jestliže do něho pouze vyúsťuje (viz Krecht, J.: Rybníky a jejich vracení původním vlastníkům z hlediska čs. vodního práva, Právní praxe 1/1993). K tomu odvolací soud dodává, že dle jeho názoru je rybníkem na vodním toku i takový rybník, který je z vodního toku bezprostředně napájen, jako je tomu v dané věci, byť by to původně bylo obtokovou stokou, do níž v těsné blízkosti rybníka byla voda uměle svedena a která z důvodů rybochovných měla zamezit prochlazování rybníka. Odvolací soud tedy vyjádřil souhlas s názorem soudu prvního stupně, že S. rybník leží na vodním toku, o čemž svědčí i fotografie S. rybníku z 5. března 2002, pořízené při jeho vypuštění, a proto s ohledem na čl. 10 Ústavy z roku 1960 nemůže být pozemek tvořící dno a břehy rybníku ve vlastnictví stěžovatele, který se jako nevlastník nemůže domáhat vyklizení tohoto pozemku a pozemků tvořících součást rybničního hospodářství, na nichž žalovaný vykonává rybářské právo náležející státu (§ 6 odst. 1 a 4 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění pozdějších předpisů)

Nejvyšší soud následně stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. prosince 2004 č. j. 28 Cdo 2431/2003-263 zamítl dovolání stěžovatele jako neopodstatněné, přičemž se ztotožnil se závěry rozsudku odvolacího soudu; s ohledem na jeho zjištění, že rybník S. byl rybníkem na vodním toku (což je závěr, jehož přezkum se dle dovolacího soudu mezím přezkumu dovolacího vymyká), je třeba považovat rovněž za správný závěr odvolacího soudu, že důsledek z toho plynoucí (existující ku dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) vylučuje možnost přechodu pozemku s rybníkem, hrází a příslušenstvím do majetku obce (stěžovatele). Stejně tak se dovolací soud shoduje s posouzením povahy předmětného rybníku, jak to učinil odvolací soud. Za správný proto považuje i závěr, že rybníkem na vodním toku je i takový rybník, který je z vodního toku bezprostředně napájen, byť se tak dělo obtokovou stokou, do níž v těsné blízkosti rybníka byla voda uměle sváděna. Pak obstojí jako správný i konečný závěr odvolacího soudu, podle něhož s odkazem na čl. 10 Ústavy z roku 1960 nemůže být pozemek tvořící dno a břehy rybníka ve vlastnictví stěžovatele a jeho žaloba na vyklizení nemohla být úspěšná.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti, textu napadených rozhodnutí a spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jím napadených rozhodnutí obecných soudů, a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 5, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu, obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.

Otázka, která se stěžovateli jeví jako sporná, totiž zda se v daném případě jedná o rybník průtočný či o rybník neprůtočný, přičemž namítá text technické normy ČSN 466800, byla v dostatečném rozsahu před obecnými soudy řešena. Ústavní soud pouze připomíná, že obecné soudy nejsou při svém rozhodování vázány technickými normami, které nelze považovat za obecně závazný právní předpis (navíc norma definuje průtočný rybník jako rybník ležící "zpravidla" na vodním toku, tedy nikoliv bezvýjimečně). Rozhodným se přitom Ústavnímu soudu jeví pouze otázka, zda mohl pozemek, o jehož vyklizení stěžovatel žaloval, být v okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. samostatným předmětem právních vztahů a zda rybník na něm se nalézající tomuto pozemku přísluší, či nikoliv, a zároveň, zda je možné jej považovat za součást vodního toku. Závěr obecných soudů se v této věci Ústavnímu soudu jeví učiněný v souladu se skutkovými zjištěními a zaujatý právní názor není v takovém nesouladu se skutkovým stavem, který by jedině zásah Ústavního soudu odůvodňoval.

Skutečnost, že ke změně odtokových poměrů vodního díla došlo v důsledku zanedbání povinné údržby právního předchůdce žalovaného, není rozhodná. K tomuto zanedbání, jak vyplynulo z provedeného dokazování, došlo dlouho před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (viz zejména výslech svědka J. V. - č. l. 184-186 spisu, shodný závěr však obsahují i provedené znalecké posudky) a bez souvislosti s jeho úpravou, za zcela jiných právních i politických poměrů, kdy uvedená nedbalost neměla na vlastnické vztahy k dílu žádný vliv a její důsledky se rozhodně nedaly předpokládat. Navíc odtokové poměry vodního díla jsou již dlouhou dobu stejné, faktickému stavu tak z hlediska jeho trvání lze přiznat jistou právní relevanci. Bez ohledu na to, že rybník byl projektován jako obtokový, nejen že důvodem takového záměru byly pouze hospodářské záměry stavebníků (využití rybníku k rybničnímu hospodaření) a že obtokový kanál bezprostředně souvisí s rybníkem samotným, kopíruje jeho břeh a je s ním na dvou místech propojen, jako obtokový již po dlouhou dobu užíván není, nýbrž je plně průtočný, vody dvou potoků, které do něj vtékají, nejsou regulovatelné. Skutečnost, že se stěžovatel po žalovaném domáhal nápravy, není v daném případě relevantní, neboť k tomu došlo podstatně později, v době, která již pro posouzení věci není rozhodná (rok 1999).

Ústavní soud tak má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména ustanovení § 2, § 132, § 157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na závěry popsané v napadených rozhodnutích. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadených rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.