II. ÚS 948/13
II.ÚS 948/13 ze dne 5. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Jana Veselého, zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, sídlem nám. Svobody 12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2012 č. j. 7 Afs 49/2012-42 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. února 2012 č. j. 30 Af 116/2010-32, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Nejvyššího správního soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jimiž bylo rozhodnuto o jeho žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 11. 10. 2010 č. j. 12887/10-1400-705264. Tím bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 5. 5. 2010 č. j. 142509/10288968702385, výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem. Stěžovatel byl vyzván k zaplacení nedoplatku daně z převodu nemovitostí ve výši 101 097 Kč namísto primárního daňového dlužníka - Průmyslového stavitelství Brno, a. s. Podle stěžovatele došlo napadenými rozsudky k porušení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K věci uvedl, že správce daně platebním výměrem daňovému subjektu - společnosti Průmyslové stavitelství, a. s., vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 224 322 Kč, přičemž právním důvodem byl převod vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na konkrétních nemovitostech v kat. úz. Veveří na stěžovatele. Daňový subjekt (prodávající) svoji povinnost nesplnil, proto správce daně vyzval k zaplacení nedoplatku ve výši 101 097 Kč stěžovatele v postavení ručitele. Stěžovatel se proti výzvě odvolal, namítaje, že se správce daně vůbec žádným efektivním způsobem nepokusil daňový nedoplatek vymoci na primárním daňovém dlužníku, když své nároky nepřihlásil do insolvenčního řízení; později byl u primárního daňového dlužníka v rámci zahájeného insolvenčního řízení zjištěn úpadek. Poukazoval na skutečnost, že správce daně porušil povinnost vyplývající pro něj z § 57a zák. č. 337/1992 Sb., když nikdy primárnímu daňovému dlužníku nezaslal výzvu ke splnění jeho zákonných povinností. To se formálně snažil zahladit výzvou ze dne 9. 12. 2009, která však byla doručována až insolvenčnímu správci, což stěžovatel považuje za nulitní správní akt (správci daně muselo být zřejmé, že jakékoliv pohledávky je možné za situace zjištěného úpadku uplatňovat výhradně formou podání přihlášky). Oba soudy jeho argumenty odmítly, avšak podle stěžovatele se s nimi nijak nevypořádaly, resp. tak učinily pouze formálně.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozsudky obou soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu postačí, aby usnesení o odmítnutí návrhu bylo odůvodněno jen stručně.

Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti naplnění zákonných předpokladů pro postup správce daně vůči ručiteli po nesplnění daňové povinnosti primárním daňovým dlužníkem u daně z převodu nemovitostí, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý soudní proces a k zásahu do stěžovatelova majetku uložením daňové povinnosti. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo: oba věcně a místně příslušné soudy na základě jeho podání přezkoumaly zákonnost rozhodnutí daňových orgánů i postupu předcházejících jejich vydání. Oba soudy žádnou nezákonnost neshledaly a v tom se s nimi Ústavní soud ztotožňuje, přičemž v podrobnostech odkazuje na přesvědčivé odůvodnění jejich rozsudků. Vzhledem k tomuto závěru je pak evidentní, že povinnosti, vyplývající z ručitelského postavení stěžovatele, byly uloženy v souladu se zákonem, proto ani nemohlo dojít k namítanému porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2013

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.