II. ÚS 944/12
II.ÚS 944/12 ze dne 24. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. P. Ž., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1367/2011-54 ze dne 23. listopadu 2011, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 502/2010 ze dne 28. prosince 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 9 T 17/2009-6119 ze dne 28. července 2010, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Městského státního zastupitelství v Praze a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 12. března 2012 a na výzvu doplněnou podáním z 11. dubna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 3 trestního zákona. Toho se měl dopustit jako likvidátor Fondu dětí a mládeže "v likvidaci" tím, že v rozporu se svými povinnostmi danými příslušnými zákony a usneseními vlády, a aniž by vyčkal rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu, nechal vyhlásit veřejné soutěže na úplatné převody majetku státu, a následně zrealizoval prodeje celkem šestatřiceti majetkových celků, čímž státu způsobil škodu ve výši 215.058.130 Kč. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let. Současně byl stěžovatel zproštěn části obžaloby s tím, že tam uvedené skutky nejsou trestným činem. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání státního zástupce zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve zprošťující části a ve výroku o trestu. Nově byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem. V části týkající se skutků, pro něž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, byla věc soudu prvního stupně vrácena k novému rozhodnutí. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel má za to, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje své námitky uplatněné v odvolání. Stěžovatel spatřuje ústavní rozměr postupu soudů v rovině výkladu právních předpisů v tom, že jeho úkolem jako likvidátora bylo prodat majetek, jak mu ukládal zvláštní zákon. Přitom je mu vytýkán postup v rozporu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, který likvidaci majetku státu vůbec neupravuje, a proto jím stěžovatel nebyl vázán. Legislativní nedůslednosti jakéhokoli druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů v průběhu času nelze bez dalšího vykládat v neprospěch účastníků řízení. Vytýká obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Konkrétně se obecné soudy soustředily pouze na otázku obecné ceny, aniž by do této ceny promítly okolnosti likvidace majetku Socialistického svazu mládeže. Účelem zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebylo spravovat majetek státu, jak dovozují obecné soudy, ale jeho bezúplatný nebo úplatný převod. Tento postup byl definován daným zvláštním zákonem. Proto postup likvidátora dle takového předpisu nemůže býti přičítán k jeho tíži i přesto, že dle přesvědčení soudu mělo dojít k prodeji za nižší ceny, než za jaké je bylo možno prodat. Vytvoření ceny je věcí ekonomickou, nikoliv právní, tato ekonomická kategorie, která je určena v daném čase a prostoru pouze nabídkou a poptávkou, nemůže sama obstát při posouzení jednání stěžovatele. Závěru odvolacího soudu, že je namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, vytýká nedostatek řádného odůvodnění, protože vychází výhradně z výše škody a nereaguje na to, že se podstatná část převáděných nemovitostí dle pravomocných rozsudků v civilních sporech nachází ve vlastnictví státu. Stěžovatel nebyl dosud soudně trestán a těší se dobré pověsti. Přitom od vytýkané činnosti do rozhodnutí soudu prvního stupně uplynulo šest let, čímž byl oslaben jak prvek individuální, tak i generální prevence.

3. Stěžovatel dále uvádí, že dne 10. února 2011 nastoupil k výkonu trestu. S ohledem na jeho vysoký věk a vážný zdravotní stav byl výkon trestu usnesením ze dne 16. prosince 2011 přerušen na dobu tří měsíců. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost napadeného rozsudku. S ohledem na vysoký věk a zdravotní stav stěžovatele nelze mít za to, že by mohl být ohrožen veřejný zájem, naopak výkon trestu může mít závažné dopady na již tak vážný zdravotní stav stěžovatele. Proto má za to, že v dané věci jsou splněny předpoklady pro odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Vycházeje ze speciální povahy řízení o ústavní stížnosti, z něhož by extenzita přiznávání odkladného účinku učinila de facto řádný opravný prostředek, odložil Ústavní soud v minulosti vykonatelnost napadeného rozhodnutí zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). Nic takového z tvrzení stěžovatele nelze vyvodit. Ze stěžovatelova tvrzení vyplývá, že problematičnost věku a zdravotního stavu ve vztahu k výkonu trestu odnětí svobody jsou obecné soudy schopny řešit ve prospěch stěžovatele prostředky podústavního práva. Zásah Ústavního soudu by tedy byl i nadbytečný. Proto byl návrh na odklad vykonatelnosti pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut.

5. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Jak sám stěžovatel uvádí, je jím toliko opakována argumentace, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Z obsahu napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se právě s touto argumentací obecné soudy všech stupňů vypořádaly. Shodně dospěly k závěru, že ačkoliv vlastní likvidace se měla podle čl. I bodu 9 zákona č. 364/2000 (v posledním znění) řídit ustanoveními § 70-75 obchodního zákoníku, a podle čl. I bodu 10 téhož zákona se na majetek Fondu dětí a mládeže likvidovaném stěžovatelem měly vztahovat předpisy o nakládání s majetkem státu. Tím byl zákon č. 219/2000 Sb. a prováděcí vyhláška ministerstva financí č. 62/2001 Sb., o hospodaření organizačních složek státu a státních organizací s majetkem státu, ve znění pozdějších předpisů. Podle nich měly být prodeje schvalovány ministerstvem financí a kupní cena měla být nejméně ve výši ceny obvyklé - tržní. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel znalecké posudky pro zjištění ceny obvykle vůbec nepořizoval. Dále, že podmínky veřejných soutěží vymezil tak, že cenu určí uchazeči a zadavatel nemá možnost nepřijmout nejvyšší nabídku. Konečně bylo zjištěno, že stěžovatel odmítal jakoukoliv pravomoc ministerstva financí vůči své osobě. Tak se stalo, že stěžovatel předmětné majetkové celky prodal za cenu výrazně nižší než obvyklou. Obecné soudy všech stupňů se přitom shodly na tom, že tím stěžovatel porušil povinnosti řádného hospodáře, které ho stíhaly vedle zvláštních povinností při nakládání se státním majetkem. K plnění všech těchto povinností se stěžovatel zavázal smluvně při převzetí funkce likvidátora. Závěry obecných soudů lze považovat za jasné, logické, předvídatelné a legitimní, a jako takové i ústavně souladné.

8. Podobně se to má i se závěrem o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obecné soudy se přiměřeně vypořádaly s dosavadní bezúhonností stěžovatele a dobou, jež uplynula od spáchání trestného činu. Tyto polehčující okolnosti byly podle shodného názoru odvolacího a dovolacího soudu vyváženy výší škody výrazně překračující hranici škody značného rozsahu, počtem útoků (uzavřených smluv) v průběhu doby a okolností, že se stěžovatel nijak nezasadil o reparaci škody. Pokud nyní poprvé stěžovatel poukazuje na to, že se většina vyvedených nemovitostí dostala opětovně do vlastnictví státu, tak opakuje argument, kterým se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou, že ve třech případech bylo v prvním stupni rozhodnuto o legitimnosti jím prováděného převodu. V každém případě argument, že je nyní následek menší, než jaká byla původně způsobená škoda, byl stěžovatelem uplatněn poprvé až nyní v ústavní stížnosti, a už jen proto je nepřípustný. Vedle toho tento argument vůbec nezapadá do rámce zákonných polehčujících okolností s ohledem na to, že k restituci vlastnictví státu došlo bez jakéhokoliv přičinění stěžovatele, jak bylo konstatováno obecnými soudy.

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.