II. ÚS 933/10
II.ÚS 933/10 ze dne 6. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., údajně zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem Sokolská 270, Česká Lípa, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 61 To 453/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 24 T 158/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou poštovní přepravě dne 30. 3. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o jeho trestním obvinění.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, podal ústavní stížnost s ohledem na procesní opatrnost, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu podal zároveň dovolání, jehož opis k ústavní stížnosti přiložil.
Stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění jeho novely č. 83/2004 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 4. 2004) platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.

V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností, a to z důvodu, jak sám uvedl, procesní opatrnosti. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, nepřípustná podle ust. § 75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu [o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř]. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se domníval, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.

Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

O odmítnutí návrhu z důvodu nepřípustnosti Ústavní soud rozhodl přesto, že stěžovatel nedoložil plnou mocí povinné právní zastoupení a jeho návrh tak trpěl vadou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2010

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.