II. ÚS 932/17
II.ÚS 932/17 ze dne 9. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Pospíchala, Ph.D., zastoupeného JUDr. Sylvou Skočkovou, advokátkou se sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 9. 2015, č. j. 10 C 80/2009-682, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2016, č. j. 20 Co 438/2015-716, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, č. j. 22 Cdo 2955/2016-819, za účasti Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Dne 27. 3. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě shora označeným rozsudkem vypořádal zaniklé společné jmění stěžovatele a jeho bývalé manželky, a to tak, že každému z nich přikázal do vlastnictví jeden z rodinných domů, které tvořily jejich zaniklé společné jmění. Dále soud rozhodl o tom, kdo bude nadále výlučným vlastníkem jednotlivých movitých věcí. Rozhodl i o přikázání jednotlivých zůstatků na účtech stěžovatele a jeho bývalé manželky u bank a o přikázání pohledávek bank za stěžovatelem a jeho bývalou manželkou. Konečně stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 2.026.873 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, jinak prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel údajně nevymezil žádnou přípustnou otázku dovolání.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.

6. V prvé řadě musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatelova ústavní stížnost je v podstatě prosta jakékoliv ústavněprávní argumentace, když nadto stěžovatel jen opakuje argumentaci, s níž se obecné soudy již dostatečným způsobem vypořádaly.

7. Odkazuje-li tak stěžovatel v ústavní stížnosti na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11[(N 168/62 SbNU 481), v němž Ústavní soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu stanovil, že i v řízení o vypořádání společného jmění manželů musí být o náhradě nákladů řízení rozhodováno na základě kritéria úspěchu ve věci, pak východiska v tomto nálezu obsažená byla jednoznačně dodržena i v právě projednávané věci, neboť jak soudy vysvětlily, byla to žalobkyně (tedy manželka stěžovatele), jež byla se svým návrhem na vypořádání společného jmění manželů úspěšnější, a proto soudy rozhodly o povinnosti stěžovatele hradit náhradu nákladů řízení bývalé manželce i státu.

8. K ocenění nemovitostí náležejících do vypořádávaného majetku znalci použili metody ke zjištění ceny obvyklé, ovšem s tím, že vypořádávané nemovitosti jsou tak atypické, že pro srovnání použili i nemovitosti, které budou teprve realizovány, nicméně svým plánovaným charakterem se k vypořádávaným nemovitostem blíží. Z ústavního hlediska přitom nelze tomuto postupu (resp. této úvaze) nic podstatného vytknout. Stejně tak nelze akceptovat argument stěžovatele, že ten se se svojí bývalou manželkou již vypořádal za trvání manželství. Je tomu tak proto, že peníze, které stěžovatel bývalé manželce poskytl, nebyly penězi stěžovatele, ale právě penězi náležejícími do nyní vypořádávaného společného jmění manželů. Stěžovatel přitom ani podle Ústavního soudu neprokázal, že by za manželku převzal její dluhy a závazky. Obecné soudy správně uzavřely, že vůbec nebylo prokázáno (i vzhledem k nadstandardní finanční situaci stěžovatele a jeho bývalé manželky), že by tyto dluhy vůbec existovaly, neboť nebylo ani zjištěno, že by se vrácení stěžovatelem uváděných finančních prostředků jejich věřitelé domáhali. Naopak bylo v řízení prokázáno, že ještě za trvání společného jmění manželů stěžovatel prodal do něj náležející osobní automobily, a proto i podle Ústavního soudu obecné soudy postupovaly správně, pokud takto získanou kupní cenu odečetly při vypořádávání společného jmění manželů od podílu náležejícího stěžovateli.

9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž bylo vypořádáno společné jmění stěžovatele a jeho bývalé manželky, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.