II. ÚS 930/10
II.ÚS 930/10 ze dne 29. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Takaner s. r. o., se sídlem Vinohradská 194, 130 00 Praha 3, zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem, se sídlem Na Struze 1740/7, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. prosince 2009, č. j. 9 Co 465/2009-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu, a do práva na spravedlivý proces zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalované (stěžovatelky) usnesením ze dne 21. prosince 2009, č. j. 9 Co 465/2009-76, změnil v řízení o vyloučení věci z exekuce rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. května 2009, č. j. 9 C 123/2009-54, ve výroku o nákladech řízení tak, že neúspěšné žalované (stěžovatelce) stanovil povinnost nahradit úspěšné žalobkyni náklady řízení ve výši 6.390,50 Kč (tedy ve výši poloviny částky přiznané žalobkyni soudem prvního stupně). Odvolací soud při aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dospěl k závěru, že uložení povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení v plné výši, jak stanovil soud prvního stupně, by vůči ní bylo nepřiměřeně tvrdé, neboť žalovaná způsob, jakým má být její pohledávka vymožena (prodej movitých věcí), nenavrhovala.

II.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu, který přestože zčásti přihlédl k jejím námitkám, zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení ve výši 50 %, což se stěžovatelce nejeví adekvátní. Podle názoru stěžovatelky měl odvolací soud rozhodnout zcela v souladu s § 150 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznat právo na náhradu nákladů. Stěžovatelka má za to, že v daném případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele, a to zejména s ohledem na to, že stěžovatelka podání žaloby nezavinila. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci. Podle stěžovatelky je nespravedlivé, aby ona jako oprávněná, která v předchozích řízeních osvědčila, že důvodně hájila svá porušená nebo ohrožená práva, byla v rámci řízení o vyloučení věci povinována k náhradě nákladů řízení vůči osobě, která byla proti ní úspěšná. Stěžovatelka se přitom snažila náklady řízení minimalizovat. Naproti tomu žalobkyně se o žádné smírné řešení nepokusila a okamžitě věc řešila podáním žaloby. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07 k aplikaci moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení. Podle tohoto nálezu by neměl mít žalobce domáhající se vyloučení movitých věcí z exekuce, pokud se před podáním žaloby neobrátí na exekutora a oprávněného, ale rovnou podá žalobu, nárok na náhradu soudních nákladů.
III.

4. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti výroku o nákladech řízení a navíc se jedná o částku ve výši 6.390,50 Kč, tj. částku která je svou výší na úrovni bagatelních sporů. Obě tyto skutečnosti Ústavní soud zohlednil a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).

6. Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, a vzhledem k uváděné bagatelnosti, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity (zcela extrémní vybočení ze standardů procesu), aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

7. V dané věci stěžovatelka vyslovuje pochybnosti s aplikací § 150 o. s. ř., přičemž vyjadřuje přesvědčení, že spravedlivé by mělo být, kdyby žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na výše uvedené a s ohledem na argumentaci stěžovatelky, nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost za opodstatněnou. Odvolací soud vycházeje ze zásady úspěchu ve sporu redukované aplikací § 150 o. s. ř. nerozhodl v rozporu s právem na spravedlivý proces a soudní ochranu. Jeho rozhodnutí je přiměřeně a srozumitelně odůvodněno a nelze v něm spatřovat extrémní vybočení se standardů spravedlivého procesu. Na tom nic nemění ani odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07. S tímto nálezem se ostatně odvolací soud vypořádal a právě na jeho základě redukoval výši přiznané náhrady nákladů řízení vůči úspěšné žalobkyni na jednu polovinu. Navíc jak již bylo řečeno výše, ve stávající věci se jedná o částku, která je svou výší na úrovni bagatelního sporu. I tato skutečnost vedla Ústavní soud k závěru o nedůvodnosti ústavní stížnosti, neboť v samotném rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat natolik extrémní vybočení z pravidel spravedlivého procesu, aby mohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Podaný výklad přitom nelze mít za denegatio iustitiae, nýbrž je výrazem celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.