II. ÚS 93/05
II.ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006

N 118/41 SbNU 475
K rozhodování obecných soudů o výši nájemného z bytu; bezdůvodné obohacení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 ve věci ústavní stížnosti MVDr. F. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. listopadu 2004 č. j. 12 Co 651/2004-53 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 č. j. 26 Cdo 983/2005-92, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení peněžité částky.
Rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. dubna 2004 č. j. 6 C 28/2004-29, rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. listopadu 2004 č. j. 12 Co 651/2004-53 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. ledna 2006 č. j. 26 Cdo 983/2005-92 se zrušují.
Odůvodnění

I.

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal nejprve zrušení rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. dubna 2004 č. j. 6 C 28/2004-29, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. listopadu 2004 č. j. 12 Co 651/2004-53 s tím, že ústavní stížnost případně doplní poté, co bude rozhodnuto Nejvyšším soudem o jeho současně podaném dovolání. V doplněné ústavní stížnosti posléze stěžovatel napadl i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 č. j. 26 Cdo 983/2005-92.

Okresní soud v Jeseníku citovaným rozsudkem zamítl žalobu žalobce (stěžovatele) na zaplacení částky 21 444 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % p. a. od 1. ledna 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované vzniklo k bytu blíže specifikovanému v odůvodnění rozhodnutí (dále jen "předmětný byt") právo osobního užívání, a to na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu. Soud prvního stupně vyšel z toho, že s účinností od 1. ledna 1992 se právo osobního užívání transformovalo nejméně na právo nájmu bytu, a povahou předmětného bytu se již nezabýval, neboť nebyla pro posouzení sporu ohledně výše nájemného významná. Podle názoru soudu prvního stupně upravovala maximální výši nájemného včetně oprávnění pronajímatele jednostranně zvýšit nájemné či úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, v platném znění, která však byla Ústavním soudem k 31. prosinci 2001 zrušena. Vzhledem k tomu, že pro určení výše nájemného byl rozhodující okamžik uzavření nájemní smlouvy a změna jeho výše je podle současného znění § 696 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák.") možná jen na základě dohody stran, soud prvního stupně dovodil, že pokud žalovaná platila žalobci nájemné ve výši určené podle posledního příslušného cenového výměru Ministerstva financí České republiky, stanovujícího maximální výši nájemného, nebyla povinna platit tržní nájemné a současně nebylo v pravomoci soudu určit výši nájemného za situace, kdy neexistuje zvláštní předpis, který by mu to ve smyslu § 696 odst. 1 obč. zák. umožňoval.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004 č. j. 12 Co 651/2004-53 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na něž v podrobnostech odkázal, a neshledal důvodnými procesní námitky žalobce ani jeho návrhy na doplnění dokazování. Rovněž považoval za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Pokud žalovaná hradila nájemné ve výši určené podle tehdy platné vyhlášky regulující cenu nájemného, činila tak zcela po právu a v žádném případě není povinna platit nájemné v částkách vyšších, které by eventuálně odpovídaly tržnímu nájemnému.

Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 č. j. 26 Cdo 983/2005-92 odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud v dovolání nastolené otázky nepovažoval za otázky po právní stránce zásadního právního významu. Jak již Nejvyšší soud konstatoval dříve v rozsudku ze dne 31. srpna 2005 sp. zn. 26 Cdo 867/2004, smlouva o nájmu bytu je smlouvou úplatnou a dohoda o nájemném musí být její součástí (§ 686 odst. 2 obč. zák.). Pokud ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava (§ 685 a násl. obč. zák.). Dohoda o nájemném nemůže být jednostranně měněna, pokud to zvláštní předpis nestanoví (viz § 696 odst. 1 obč. zák.), nebo pokud se tak smluvní strany nedohodly. Se zřetelem k ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák., které změnilo k 1. lednu 1992 právo osobního užívání na právo nájmu, je nutno nájem bytu založený touto zákonnou transformací považovat za rovnocenný nájmu vzniklému po uvedeném datu smluvně, nelze tudíž dovozovat, že mu chybí jeden z podstatných (pojmových) prvků - určení výše nájemného. Z povahy věci vyplývá, že tento prvek nájemního poměru zůstal zachován z předchozího vztahu osobního užívání (kdy úhrada za užívání bytu byla stanovena právním předpisem, a logicky tedy nemusela být sjednávána účastníky). Takto konstituovaný nájemní poměr je rovněž vztahem závazkovým, který dle § 493 obč. zák. nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud občanský zákoník nestanoví jinak. Jednostrannou změnu výše nájemného z bytů - jak předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. - může stanovit zvláštní právní předpis, který však v současné době neexistuje. Jestliže byla po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho transformaci na nájem cena nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu regulována právními předpisy, je třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude přijat příslušný speciální předpis, jehož existenci předpokládá § 696 odst. 1 obč. zák. Ani skutečnost, že tyto právní předpisy byly později jako protiústavní zrušeny, na uvedeném závěru nemůže nic změnit (viz § 71 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena). V citovaném rozhodnutí dovolací soud rovněž zdůraznil, že řešení současného konfliktu zájmů pronajímatelů a nájemců bytů způsobem, jejž zvolil žalobce, nepovažuje za možné též z toho důvodu, že by takovéto nahrazení činnosti moci zákonodárné a výkonné individuálním aktem moci soudní - bez současných dalších opatření, řešících dopad do sféry uspokojování základní potřeby bydlení u ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva - vedlo k nepřijatelným sociálním důsledkům. Z výše uvedeného vyplývá tedy závěr, že je-li tedy nájemce povinen platit pronajímateli nájemné v určité výši, nemůže se pronajímatel na nájemci úspěšně domáhat placení vyšší částky (ani) z titulu bezdůvodného obohacení.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, poté co stručně zrekapituloval průběh řízení, namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. K podstatě námitek stěžovatel uvedl, že vzhledem k tomu, že všechny regulační předpisy v oblasti ceny nájmu bytu byly zrušeny a cenové ujednání platné v době vzniku práva užívání k bytu je neplatné, je třeba použít pro stanovení ceny nájmu bytu platný zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, případně je třeba vycházet z § 671 odst. 1 obč. zák. Jak vyplývá i z vyjádření Ministerstva financí České republiky podaného ve věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 6 C 20/2004 a sp. zn. 6 C 16/2004, mohl pronajímatel po zrušení nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů, sjednat nájemné nebo jeho změny volně bez omezení státu a v libovolné výši. V dané věci však dle názoru stěžovatele obecné soudy dospěly k závěru, že ujednání o ceně nájmu, které smluvní strany učinily, je buď cenovým ujednáním neplatným, anebo se spolu s právem užívání bytu platně netransformovalo cenové ujednání z doby práva užívání bytu podle § 871 odst. 1 obč. zák. Pokud by tento závěr obecné soudy skutečně zaujaly, pak by nájemní vztah vzniklý podle § 871 obč. zák. neobsahoval ujednání o ceně, a byl by proto při současné platnosti § 686 obč. zák. nájemním vztahem neplatným. Odvolací soud však postavil své rozhodnutí v rozporu s § 686 obč. zák. na závěru, že nájemní vztah je platným nájemním vztahem i bez cenového ujednání o výši nájmu. Na základě výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že cena nájmu v předmětném období podléhá ustanovením zákona o cenách nebo úpravě obsažené v § 671 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud tak svým právním posouzením věci dospěl k neudržitelnému závěru, že nájemní vztah k bytu může být mezi smluvními stranami založen i při neexistenci ujednání o ceně nájmu bytu. V další části podal stěžovatel přehled o vztazích s nájemci v panelovém domě, v němž je žalovaná nájemkyní. V závěru vyslovil stěžovatel přesvědčení, že obecné soudy se snaží přenést část nákladů na bydlení žalované na stěžovatele.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. března 2006 stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím potvrdil nesprávné závěry obecných soudů, že žalované vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu na základě rozhodnutí o přidělení podnikového bytu tehdejším MNV Javorník, ačkoliv uvedené rozhodnutí bylo vydáno pod stejným jednacím číslem jako rozhodnutí o přidělení podnikového bytu panu O. D. Proto nemohla takto nesprávně označená rozhodnutí nabýt právní moci. Nejvyšší soud tak svým postupem porušil právo na spravedlivý proces, chráněné v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i základní právo stěžovatele vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

III.

Nejvyšší soud ve vyjádření k části ústavní stížnosti, která se týkala rozhodnutí Nejvyššího soudu, uvedl, že námitky jsou z větší části jen opakováním námitek uvedených již v odvolání a dovolání, přičemž s nimi se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Námitka obsažená v doplnění ústavní stížnosti, že žalované vzniklo právo osobního užívání bytu na základě rozhodnutí, jehož číslo jednací je shodné s číslem jednacím jiného rozhodnutí, jímž MNV Javorník přidělil podnikový byt jiné osobě, je skutkovou námitkou, k níž nemohlo být přihlédnuto. Vyslovil přesvědčení, že v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv tvrzených stěžovatelem.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, setrval na svém právním názoru a uvedl, že argumentace stěžovatele nedosahuje ústavněprávní roviny.

Okresní soud v Jeseníku jako účastník řízení rovněž konstatoval, že nedošlo k žádnému zásahu do Ústavou zaručených práv stěžovatele. Odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.

Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
IV.

Podle čl. 83 Ústavy České republiky je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů. Proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by tedy mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus).

V dané věci stěžovatel nesouhlasil, byť to v jeho ústavní stížnosti není příliš srozumitelně a jasně vyjádřeno a formulováno, především se závěrem obecných soudů, na kterém postavily svoje zamítavá rozhodnutí, a to že jestliže byla po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho transformaci na nájem cena nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu regulována právními předpisy, je třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude přijat příslušný speciální předpis, jehož existenci předpokládá § 696 odst. 1 obč. zák. Na tom nemění nic ani skutečnost, že tyto právní předpisy byly zrušeny, takže v současnosti neexistuje možnost jednostranně zvyšovat nájemné. Jinými slovy, nesouhlasil s konstatováním, že žalovaná nebyla povinna platit tržní nájemné a současně nebylo v pravomoci soudu určit výši nájemného za situace, kdy neexistuje zvláštní předpis, který by mu to ve smyslu § 696 odst. 1 obč. zák. umožňoval.

K otázce ve věcech regulace nájemného se Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích [viz např. nálezy ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.) či naposledy nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.) a nález sp. zn. I. ÚS 489/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 41, nález č. 80)]. Ve zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 Ústavní soud rozvedl myšlenky obsažené v předchozích rozhodnutích a doplnil je o jednoznačný apel ve vztahu k obecným soudům. Zdůraznil přitom, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé) a dodal, že není ani přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci, či nikoliv. Důsledky nečinnosti zákonodárce vedou Ústavní soud při vědomí jeho postavení jako orgánu ochrany ústavnosti k nutnosti nahradit chybějící instrumenty právní ochrany pronajímatelů na úrovni "obyčejného" zákona postupem s využitím principů ústavněprávní regulace. Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující zvýšení nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 obč. zák. musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.

Absence předvídaného předpisu vede k tomu, že změna obsahu nájmu (včetně výše nájemného) je za trvání nájmu věcí dohody smluvních stran. Pokud k takové dohodě nedojde, není k dispozici žádný legální postup (v důsledku nečinnosti zákonodárce), prostřednictvím něhož by bylo možné změny jednostranným projevem vůle pronajímatele dosáhnout. Nerespektováním předchozích nálezů Ústavního soudu ze strany zákonodárce, resp. jeho nečinností, došlo k faktickému zmrazení regulovaného nájemného, čímž se dále prohloubila porušení vlastnického práva vlastníků těch bytů, na něž se regulace vztahovala. Zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 14. března 2006, který nabyl účinnosti 31. března 2006. V dané věci se však jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájmu za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval. Jestliže obecné soudy tento požadavek stěžovatele odmítly s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

V této souvislosti lze odkázat i na další argumentaci obsaženou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34), v němž Ústavní soud zformuloval povinnost soudů chránit základní práva jednotlivce cestou soudcovského dotvoření práva v podstatě ještě explicitněji. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že regulace nájemného představuje omezení vlastnického práva, které je přípustné pouze tehdy, je-li stanoveno zákonem, sleduje-li legitimní cíl v podobě konkrétního ústavně aprobovaného veřejného zájmu a vyhovuje-li principu proporcionality. Omezit vlastnické právo lze, tak jako ostatně i jiná základní práva, především jen zákonem, který, pokud jde o stanovení výše nájemného, v době rozhodování obecných soudů chyběl, neboť normativní úprava regulace nájemného byla opakovaně zrušena Ústavním soudem. Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další), bylo na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním řádu vyplnily, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu. Přitom soudy měly vzít v úvahu předchozí judikaturu Ústavního soudu a respektovat její účel a cíl, resp. smysl.

Nelze tedy připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, sp. zn. Pl. ÚS 8/02, sp. zn. Pl. ÚS 2/03), který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů. Smyslem předchozích rozhodnutí Ústavního soudu bylo odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv. Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být konzervována judikaturou soudů. Za situace autoritativně konstatované protiústavní nečinnosti zákonodárce - tedy v době rozhodování obecných soudů i v nyní řešeném případě - to proto byly obecné soudy, jejichž úkolem bylo zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy České republiky) a základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky) jednotlivce; k tomu však nedošlo.

Porušení práva na soudní ochranu - a v konečném důsledku též k porušení práva na ochranu majetku - způsobily obecné soudy tím, že zamítly stěžovatelovu žalobu s odkazem na neexistenci prováděcího zákona, předvídaného v § 696 odst. 1 obč. zák., tj. předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajímatele, ačkoliv jeho jedinou možnou obranou byla právě žaloba proti nájemci (v dané věci vedlejší účastnici) o zaplacení bezdůvodného obohacení, které vzniklo v rozsahu rozdílu mezi v místních podmínkách reálnou cenou nájmu a tzv. regulovaným nájemným. Nezbývá proto než konstatovat, že i v nyní zkoumané věci došlo napadeným rozsudkem, jímž odepřel odvolací soud poskytnout soudní ochranu vlastnickému právu stěžovatele, k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto napadené rozsudky zrušil.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek krajského soudu zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.