II. ÚS 924/13
II.ÚS 924/13 ze dne 21. 11. 2013

Formalistický přístup obecného soudu při posuzování náležitostí exekutorského zápisu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PD KREDIT s. r. o., se sídlem Příkop 838/6, 679 63 Brno-Zábrdovice, IČ: 29250374, právně zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 222/5, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2012 č. j. 12 Co 688/2011-40, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2012 č. j. 12 Co 688/2011-40 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2012 č. j. 12 Co 688/2011-40 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

3. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

4. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 2. 8. 2011 č. j. 42 EXE 1402/2011-10 v exekuční věci oprávněné PD KREDIT, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") proti povinné Aleně Špirkové (dále jen "vedlejší účastnice") nařídil podle vykonatelného exekutorského zápisu ze dne 13. 6. 2011 sp. zn. 160 EZ 08/11, sepsaného Mgr. Marcelou Petrošovou, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Břeclav, se sídlem U Tržiště 9, Břeclav (dále jen "soudní exekutorka"), k uspokojení pohledávky stěžovatelky ve výši 372 133 Kč, jednorázové smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč, denní smluvní pokuty 0,5 % z částky k úhradě ve výši 372 133 Kč (zůstatku této částky) za každý započatý kalendářní den prodlení od 14. 7. 2011 (včetně) až do úplného zaplacení částky k úhradě, jakož i pro náklady exekuce oprávněného a soudní exekutorky, jejichž výše bude stanovena pověřeným soudním exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce, exekuci na majetek povinné (výrok č. I.), dále pověřil provedením této exekuce soudní exekutorku (výrok č. II.) a rozhodl o tom, že vedlejší účastnice nesmí po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem (výrok č. III.).

5. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 10. 2012 č. j. 12 Co 688/2011-40 změnil citované rozhodnutí okresního soudu tak, že se zamítá návrh stěžovatelky na nařízení exekuce na majetek vedlejší účastnice podle exekutorského zápisu ze dne 13. 6. 2011 sp. zn. 160 EZ 08/11; stěžovatelce uložil povinnost nahradit soudní exekutorce náklady exekuce tak, jak budou vyčísleny v samostatném usnesení, a uložil jí povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 69 516 Kč.

6. Odvolací soud poukázal na to, že k formálním náležitostem, které musí exekutorský zápis obsahovat, patří ve smyslu § 79 odst. 1 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád."), údaj o tom, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků. V případě, že soudní exekutor nezná účastníky, svědky úkonů, důvěrníky nebo tlumočníky osobně, pak § 80 exekučního řádu ukládá, aby mu jejich totožnost byla prokázána platným úředním průkazem nebo potvrzena dvěma svědky totožnosti; nezná-li exekutor tyto svědky osobně, musí mu být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem.

7. V souzené věci je v exekutorském zápisu sepsaném soudní exekutorkou dne 13. 6. 2011 sp. zn. 160 EZ 08/11 uveden údaj, že totožnost účastníků - konkrétně jednatele stěžovatelky Davida Štauda byla ověřena podle OP a totožnost vedlejší účastnice byla ověřena podle občanského průkazu Slovenské republiky a podle Potvrzení o přechodném pobytu na území České republiky. Podle odvolacího soudu však takový údaj o prokázání totožnosti účastníků exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti nemůže být soudu dostačující, neboť neodpovídá žádnému ze způsobů uvedených v § 80 exekučního řádu. Soudní exekutorka se totiž stran průkazů, jimiž byla prokázána totožnost účastníků, omezila pouze na údaj, ze kterého lze dovodit, že šlo o průkazy úřední (občanský průkaz má u českého občana právě tento charakter ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech), neuvedla však již okolnost, zda se jednalo také o průkazy platné (platnost občanského průkazu je omezena - srov. § 10 a § 11 zákona č. 328/1999 Sb.). Pokud tedy exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti neobsahuje jednu z formálních náležitostí podle § 79 odst. 1 písm. e) exekučního řádu, pak s ním nelze spojovat vlastnost přímé vykonatelnosti (stěžovatelka přichází o výhodu vymoci na jeho podkladě splnění povinnosti bez předcházejícího nalézacího řízení) a takový zápis nelze ani považovat za veřejnou listinu ve smyslu § 79 odst. 7 exekučního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 20 Cdo 1972/2007).

III.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - po poměrně obsáhlé reprodukci věcné stránky souzené věci a dosavadního průběhu řízení - poukázala na to, že odvolací soud rozhodl krajně formalisticky a odňal jí tak možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma toho, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti je exekučním titulem jen tehdy, má-li veškeré formální i materiální náležitosti, a pokud některá chybí, vlastnost přímé vykonatelnosti s ním nelze spojovat a takový zápis není ani veřejnou listinou. S tímto se stěžovatelka ztotožňuje, avšak přístup obecných soudů ke konkrétní náležitosti ověřování totožnosti, resp. kvalitě záznamu o jejím vykonání do zápisu, jak je prezentován napadeným usnesením, je podle jejího názoru nepřiměřeně přísný.

9. Stěžovatelka má za to, že její základní právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že oproti soudu prvního stupně, který vzal přesně a řádně identifikovaný exekutorský zápis za způsobilý exekuční titul a exekuci podle něj k návrhu stěžovatelky nařídil, dospěl odvolací soud k závěru opačnému. Stěžovatelka v této souvislosti nesouhlasí s čistě formalistickým posuzováním platnosti exekutorského zápisu a namítá, že odvolací soud nepřistoupil k nařízení jednání, v němž by mohl provést dokazování ohledně skutečnosti, zda se účastníci sepsání exekutorského zápisu osobně zúčastnili a zda jejich totožnost byla ověřena podle platného průkazu totožnosti. Nadto stěžovatelka podotýká, že ani samotný soudní exekutor sepisující exekutorský zápis nebyl vyzván k vyjádření se, za jakých okolností k sepsání exekutorského zápisu došlo a jakých platných úředních průkazů bylo použito při ověřování totožnosti. V předmětném exekutorském zápisu je uvedeno, že "se dostavili účastníci, jejichž totožnost jsem (myšleno exekutor) zjistila z jejich průkazů totožnosti". U označení jednotlivých účastníků exekučního zápisu je pak uveden i konkrétní druh úředního průkazu včetně čísla úředního průkazu, podle kterého byla totožnost účastníka ověřena. Krajský soud v Brně proto extrémně formalistickou interpretací § 79 odst. 1 písm. e), ve spojení s § 80 exekučního řádu neochránil práva stěžovatelky garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny.

IV.

10. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné a plně setrvává na závěrech, k nimž dospěl v souvislosti s rozhodováním v předmětné věci a dále také odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu zmíněnou v rozhodnutí. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.

11. Uvedené vyjádření Krajského soudu v Brně neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice a při svém rozhodování k němu nepřihlédl.

12. Okresní soud v Hodoníně se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil; vedlejší účastnice - které (přes všechny učiněné kroky) nebylo možno doručit žádost o vyjádření k ústavní stížnosti ani prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, bylo doručeno desátým dnem lhůty ode dne 9. 8. 2013, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí (srov. § 49 odst. 2 a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) - se k podané ústavní stížnosti nevyjádřila.
V.

13. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

14. Ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností ostatních soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud opakovaně judikuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí ostatních soudů. Způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce jsou případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo v důsledku uplatnění toliko jedné z možných interpretačních alternativ, která však neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti na rozdíl od interpretační alternativy jiné.

16. Jak již Ústavní soud také mnohokráte zdůraznil, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V extrémním rozporu s principy spravedlnosti je také přepjatě formalistická interpretace zákona.

17. Právě v souvislosti s tezí o extrémně formalistické interpretaci zákona musí Ústavní soud v prvé řadě poukázat na nález ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 925/13, ve kterém v prakticky totožné věci téže stěžovatelky zdůraznil, že nemíní zpochybňovat ustálenou judikaturu obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem, která dovodila, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti je exekučním titulem jen tehdy, má-li veškeré formální i materiální náležitosti, a pokud některá chybí, vlastnost přímé vykonatelnosti s ním nelze spojovat a takový zápis není ani veřejnou listinou. Avšak přístup civilních soudů (v souzené věci odvolacího soudu a judikaturní Nejvyššího soudu) ke konkrétní náležitosti ověření totožnosti, resp. kvalitě záznamu o jejím vykonání do zápisu, jak je prezentován napadeným usnesením, je extrémně formalistický.

18. Ustanovení § 80 exekučního řádu, podle nějž se totožnost prokazuje platným úředním průkazem, je pokynem zákonodárce exekutorovi, podle čeho má totožnost ověřovat. Za jeho splnění exekutor odpovídá a pochybení v tomto směru může vyústit v jeho postih. Podle Ústavního soudu pouze ze skutečnosti, že v zápisu nebylo uvedeno výslovně, že prezentované doklady jsou platnými úředními průkazy, nelze bez dalšího dovodit opak, tedy že totožnost nebyla prověřena řádně. Výše uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

19. Ústavní soud dále připomíná, že na souzenou věc je možné analogicky vztáhnout také závěry učiněné v jeho dalších rozhodnutích. Jedná se především o nález sp. zn. II. ÚS 351/04, ve kterém interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a ve smyslu nerespektování kogentní normy. Aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; takovým příkladem je přepjatý formalismus (viz též nálezy sp. zn. III. ÚS 606/04, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, II. ÚS 1005/12).

20. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí se dostalo do extrémního rozporu s principy spravedlnosti a nelze je označit jinak než jako přepjatý formalismus. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně extrémní interpretací § 79 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 80 exekučního řádu porušil práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, jež jsou garantována čl. 36 odst. 1 Listiny.

21. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatelky -vyhověl a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2012 č. j. 12 Co 683/2011-40 zrušil. Ústavní soud nicméně dodává, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá závěry krajského soudu ohledně dalších námitek povinné, kterými se dosud nezabýval.

22. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Pro vyhovění tomuto návrhu nehledal Ústavní soud zákonné podmínky, neboť rozhodl hned poté, co obdržel spisový materiál a nepovažoval za nutné o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí rozhodnout samostatným výrokem.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.