II. ÚS 920/10
II.ÚS 920/10 ze dne 22. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) J. J. a 2) P. J., zastoupených JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 28. 2. 2010 č. j. UDV-130/TČ-2009-009011, a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 3. 2010 č. j. ZT 152/2010-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 3. 2010, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o jejich trestním oznámení pro podezření z trestného činu. Stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že napadená usnesení vykazují závažné vady, jimiž došlo k porušení jejich ústavních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. Namítají, že trestného činu se mohl dopustit i dosud žijící vyšetřovatel V. K., který se podílel na nezákonném výslechu odsouzených, a další osoby, které nebyly přímo účastny na soudním procesu z úrovně Krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích, z kontrolního a inspekčního odboru Ministerstva vnitra ČSSR, a že byla zkoumána jen odpovědnost vyšetřovatelů a prokurátorů, ale ne ostatních zúčastněných, tj. soudců, úředníků rozhodujících o milosti a mistra popravčího. Uvedenými pochybeními a nedůslednostmi tak nebyly vyčerpány všechny možnosti k náležitému vyšetření případu.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojené listiny vyplývá, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 159a odst. 2 tr. ř., ve spojení s § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř., rozhodnuto o odložení věci podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. z. ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. z., jehož se měli dopustit L. M. a K. Č. tím, že jako tehdejší prokurátoři Státní prokuratury Praha v trestním řízení vedeném v r. 1951 proti V. J., A. L. a K. M. pro trestný čin vraždy spáchané na V. M., předsedovi MNV Koubalova Lhota, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím tehdy platným právních předpisům, v důsledku čehož byli příslušnému soudci předloženy k rozhodnutí pouze jednostranné důkazy, na základě nichž byli obvinění odsouzeni k trestu smrti a následně popraveni, přičemž bylo rozhodnuto o propadnutí jejich celého jmění a o ztrátě jejich občanských práv na dobu 10 let. Dále bylo podle § 159a odst. 5 tr. ř. rozhodnuto o odložení věci podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. z. ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. z., jehož se měli dopustit neznámí pachatelé tím, že jako tehdejší vyšetřovatelé při vyšetřování vraždy V. M. postupovali způsobem odporujícím tehdy platným právním předpisům, zejména když při výsleších jmenovaných obviněných proti nim používali hrubého násilí za účelem vynucení doznání a dokazování prováděli zcela neobjektivně a nezákonně, neboť přehlíželi důkazy svědčící ve prospěch obviněných, tyto důkazy nevyhodnocovali a ani nezařadili do vyšetřovacího spisu, takže je soud neměl k dispozici při rozhodování o vině a trestu, v důsledku čehož byli obvinění odsouzeni k trestu smrti.

Stížnost stěžovatelů coby poškozených byla druhým napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Státní zástupce dospěl k závěru, že policejní orgán provedl všechny potřebné úkony ve věci a v souladu se skutkovými zjištěními učinil rozhodnutí, které náležitým způsobem odůvodnil. Konstatoval, že ze shromážděného spisového materiálu je zřejmé, že při vyšetřování vraždy došlo k celé řadě hrubých nedostatků, které svědčí o neobjektivním a nezákonném postupu osob podílejících se na vyšetřování, včetně prokurátorů JUDr. M. a JUDr. Č., který se zúčastnil i soudního řízení. Protože však již oba zemřeli, je jejich trestní stíhání nepřípustné. Pokud se týká soudců, popravčího, osob, podílejících se na řízení o milosti a na šetření v r. 1963, jejich trestní odpovědnost prokázána nebyla. Stran jediného žijícího vyšetřovatele Václava Kabátka státní zástupce uvedl, že se na vyšetřování přímo nepodílel a z jeho výpovědi nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se způsobem, jakým bylo naloženo s jejich trestním oznámením.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon ústavním soudu), může podat fyzická nebo právnická osoba proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do základních práv oznamovatelů či poškozených. Usnesení o odložení věci není rozhodnutím v rámci trestního stíhání. Nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nezakládá princip ne bis in idem. Pokud později odpadnou důvody pro odložení věci a zjistí se nové skutečnosti, lze bez dalšího zahájit trestní stíhání. Usnesení o odložení věci se tím automaticky stává neúčinné bez formálního zrušení (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kolektiv, Trestní právo procesní, Praha 2003, 2. vydání, str. 582).

Z článku 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení § 2 odst. 8 trestního řádu, lze dovodit, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. § 1 odst. 2 trestního řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 14., usnesení č. 29, usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 445/05 či III. ÚS 585/07).

Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu (srov. čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny). Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá.

Trestní řád poškozenému stanovuje v rámci probíhajícího trestního řízení celou řadu oprávnění. Ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 trestního řádu má právo na to, aby mu bylo doručeno usnesení o odložení věci (oznamovatel trestného činu má být o odložení věci vyrozuměn, pokud o to požádal) a podle ustanovení § 159a odst. 6 trestního řádu má poškozený právo proti usnesení o odložení věci podat stížnost. Tato jeho práva a ostatně ani práva garantovaná ustanovením § 43 odst. 1 trestního řádu, tedy právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit, jakož i jakákoliv další práva, která nesouvisejí přímo s právem poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem, nejsou jeho ústavně zaručenými základními právy.

V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (tak jak to vyplývá z článku 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení těchto práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni s tím, aby působilo k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/04). Proto je ústavní stížnost, pokud jí bylo namítáno porušení těchto práv stěžovatelů, zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ještě dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávají, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení trestním oznámením stěžovatelů zabývaly a svůj postup ve svých rozhodnutích řádně zdůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, ani s předmětným podnětem nenaložily libovolně. V projednávané věci stěžovatelé napadli především způsob hodnocení důkazů a namítali neúplně provedené dokazování, avšak ani tyto argumenty nedosahují ústavněprávní roviny.

Jakkoli lze přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že při vyšetřování vraždy V. M. v r. 1951 došlo k celé řadě hrubých nezákonností, jejichž konečným důsledkem byl rozsudek smrti, vynesený nad obviněnými, a je pochopitelné, že stěžovatelé se všemi prostředky snaží o to, aby věc byla důsledně a objektivně vyšetřena, je vzhledem ke shora uvedenému zřejmé, že usnesením, kterým byla věc podezření z trestného činu odložena, nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, což by jedině mohlo být důvodem k zásahu Ústavního soudu.

S ohledem na takto vyložené důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než postupovat podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.