II. ÚS 913/15
II.ÚS 913/15 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti JUDr. Dagmar Císařovské, advokátky, sídlem Na Hřebenkách 12, Praha, zastoupené Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem, sídlem Na Hřebenkách 12, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2013 sp. zn. 61 To 147/2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. 3 T 121/2002, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení Listiny základních práv a svobod, jakož i Ústavy, avšak bez specifikace konkrétních práv, jejichž porušení mělo být napadenými rozhodnutími založeno.

2. Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se podává, že stěžovatelce bylo, jakožto obhájkyni v trestní věci obviněného Mgr. Dimitrije Matuly, Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") na nákladech nutné obhajoby přiznáno celkem 164 635 Kč. Stěžovatelka však v dané věci požadovala částku o 74 670 Kč vyšší, kterou jí však obvodní soud nepřiznal.

3. Stěžovatelka usnesení obvodního soudu napadla stížností podanou k městskému soudu, který ji jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy jí nepřiznaly celkem 19 úkonů právní služby. Stěžovatelka je přesvědčena, že takové jednání odporuje dobrým mravům, když v případě těchto úkonů šlo o činnost představující minimálně 16 hodin práce. Konkrétně šlo o následující úkony: 4. 10. 2001 (seznámení se spisem), 9. 10. 2001 (účast při vyšetřovacích úkonech), 15. 10. 2001 (účast při vyšetřovacích úkonech), 17. 10. 2001 (účast při vyšetřovacích úkonech). Tyto úkony představují dle stěžovatelky 11 hodin práce. Dále šlo o porady stěžovatelky s klientem ve vazební věznici, kde stěžovatelka konfrontovala klienta s vyšetřovacím spisem tak, jak jej postupně nastudovala, kdy tyto úkony činily dohromady 5 hodin.

5. Dále stěžovatelka konstatuje, že ústavní stížnost taktéž směřuje proti nesprávnému posouzení souběhu trestných činů podle obžaloby, neboť jde o vícečinný souběh, a nikoli jednočinný, jak uvádí soud prvního stupně a potvrzuje soud stížnostní. Na základě tohoto nesprávného právního posouzení skutku byla stěžovatelce přiznána nižší odměna, než jí ve skutečnosti náleží.

6. Stěžovatelka taktéž uvádí, že v položce ad 62 usnesení soudu I. stupně i soudu II. stupně ve vztahu k hlavnímu líčení, které se konalo dne 22. 4. 2010 je uvedena částka představující 3 úkony, ale správně měla představovat částku za 4 úkony.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Obsah ústavní stížnosti nicméně není třeba s ohledem na výsledek řízení blíže reprodukovat. Aby totiž mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, byl nejprve povinen posoudit, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány procesní předpoklady jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

8. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

9. Tato podmínka splněna nebyla a ústavní stížnost byla proto podána opožděně. Napadené usnesení městského soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 18. 11. 2014, přičemž Ústavnímu soudu byla ústavní stížnost doručena až dne 27. 3. 2015. Ze samotné ústavní stížnosti, jakož i z razítka obvodního soudu na ní, vyplývá, že stěžovatelka dne 13. 1. 2015, tedy ve lhůtě zákonem o Ústavním soudu stanovené, podala ústavní stížnost osobně k obvodnímu soudu. Z přípisu Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. Ntn 73/2015 potom vyplývá, že obvodní soud toto podání stěžovatelky postoupil Nejvyššímu soudu, který jej následně postoupil Ústavnímu soudu.

10. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 37/93 (N 9/1 SbNU 61, č. 86/1994 Sb.) jde v případě lhůty pro podání návrhu Ústavnímu soudu podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu o lhůtu procesní, z čehož plyne, že k jejímu zachování postačuje podat návrh k poštovní přepravě. Podle § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se ovšem návrh na zahájení řízení podává Ústavnímu soudu, nikoli některému z obecných soudů. Nelze jej proto podat ani "prostřednictvím" obecného soudu, v dané věci tedy obvodního soudu, jak je uvedeno v předmětné ústavní stížnosti. Doručením návrhu Ústavnímu soudu je řízení před ním zahájeno (§ 27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Podání návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem jinému soudu než Ústavnímu soudu nemá za následek zahájení řízení podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud součástí soustavy soudů není (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), řízení před ním je tudíž řízením odděleným od řízení před obecnými soudy, pročež zachování příslušné lhůty je dáno pouze podáním návrhu Ústavnímu soudu (viz Holländer, P. in Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. a kol. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 156). Postoupí-li návrh Ústavnímu soudu jiný orgán veřejné moci (tedy i obecný soud), nelze zákonnou lhůtu stanovenou k podání návrhu Ústavnímu soudu považovat za zachovanou, není-li dodržena v okamžiku doručení takového postoupeného návrhu Ústavnímu soudu, resp. v okamžiku, kdy tento orgán předal postoupený návrh k přepravě (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 867/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz; viz též Pospíšil, I. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 113).

11. Ústavní stížnost byla pochybením stěžovatelky podána u obvodního soudu, jenž k jejímu projednání neměl pravomoc; mohl sice v daném případě toto pochybení zhojit, kdyby ústavní stížnost ještě v plynoucí lhůtě pro její podání postoupil Ústavnímu soudu, avšak neučinil tak a ani to nebylo jeho povinností. Když namísto toho obvodní soud ústavní stížnost postoupil Nejvyššímu soudu - zjevně již po uplynutí lhůty k jejímu podání - a ten tuto následně postoupil Ústavnímu soudu, nemůže uvedené pochybení reparovat Ústavní soud, neboť citované kogentní ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vylučuje prominutí zmeškání lhůty, v níž je nutno ji Ústavnímu soudu podat [srov. usnesení Ústavního soudu 26. 1. 1996 sp. zn. I. ÚS 244/95 (U 1/5 SbNU 545) a ze dne 26. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 248/96 (U 31/6 SbNU 601)].

12. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

JUDr. Radovan Suchánek v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.