II. ÚS 888/09
II.ÚS 888/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, 702 00 Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2009, č. j. 4 As 4/2008-95, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2007, č. j. 22 Ca 24/2006-54, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 14. 11. 2005, č. j. 28952/2005/VV/Boh/0002-OCD/47/05, a rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 8. 9. 2005, zn. Vnitř./1/3701/04/Mus., za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a Magistrátu města Ostravy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i co do formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se cítí být jejich vydáním zkrácen na svých základních právech; konkrétně jmenuje právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Litiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na to, aby státní moc byla vůči němu uplatňována jen v mezích a případech stanovených zákonem, a to jen zákonným způsobem (čl. 2 odst. 2 Listiny).

Magistrát města Ostrava napadeným rozhodnutím zastavil podle ustanovení § 21 odst. 3 zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o cestovních dokladech), správní řízení ve věci vydání cestovního pasu, neboť stěžovatel jako žadatel neprokázal pravdivost rodného čísla uvedeného v žádosti. Krajský úřad Moravskoslezského kraje v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl podané odvolání a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Krajský soud pak zamítl podanou správní žalobu a Nejvyšší správní soud kasační stížnost.

Stěžovatel s takovýmto vyřízením své věci spokojen není. Podstatou jeho případu a důvodem, proč se obrací na Ústavní soud, jsou jeho dlouholeté spory s orgány státní správy ohledně pravdivosti a správnosti stěžovatelova rodného čísla v jejich registrech. Rodné číslo bylo stěžovateli v roce 1967 vyznačeno na rub originálu vystaveného rodného listu, a to s koncovkou za lomítkem ve tvaru "229". V tomto tvaru své rodné číslo stěžovatel používal až do roku 1993, kdy se poprvé objevily nesrovnalosti s rodným číslem v souvislosti s vydáváním nového občanského průkazu. Každopádně občanský průkaz byl tehdy nakonec vystaven s rodným číslem v původním tvaru. V roce 2001 však stěžovatel onemocněl a byl mu přiznán částečný invalidní důchod; Česká správa sociálního zabezpečení mu zaslala výměr důchodu s rodným číslem se změněnou koncovkou "225". Stěžoval se následně domáhal řadu let nápravy, leč neúspěšně, a též do centrálního registru ISEO bylo k jeho osobě vepsáno rodné číslo s pozměněnou koncovkou. V návaznosti na to, když v roce 2004 žádal o vydání cestovního pasu, byla vydána napadená rozhodnutí s tím, že pravdivost rodného čísla s podlomením 229 uvedeného v žádosti neprokázal. Tento závěr považuje za chybný, neboť nebylo jeho úkolem prokazovat správnost údajů zanesených do evidence obyvatel, ale pravdivost údajů uvedených v žádosti o vydání cestovního pasu, o níž bylo předmětné správní řízení vedeno. To také učinil předložením veřejných listin - rodného listu a cestovního pasu. Dále stěžovatel polemizuje s jednotlivými argumenty ve věci rozhodujících orgánů, zejména Nejvyššího správního soudu, a s tím, jak byly v řízení vyhodnoceny provedené důkazy.

Ústavní stížnost byla posléze doplněna ještě obsáhlým podáním samotného stěžovatele. Citoval v něm řadu ustanovení právních předpisů vztahujících se k průkazům totožnosti a evidenčním registrům a opatřil je svým výkladem. Podrobněji též rozvedl anabázi, jakou kvůli problému s rodným číslem prodělal a popsal komplikace, které mu to způsobilo.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a úvahy, jimž se při rozhodování řídil. Zejména připomněl, že rodná čísla jsou v registru rodných čísel vedena jako přehled dat s výlučnou informační hodnotou. Uváděl-li stěžovatel v žádosti rodné číslo odlišné, postupovaly správní orgány správně, pokud jej neakceptovaly a cestovní pas s ním mu nevydaly, ačkoliv jej dokládal veřejnou listinou. Stěžovateli se předložená tvrzení prokázat nepodařilo, zjištěný skutkový stav odpovídal obsahu spisu. Nejvyšší správní soud své vyjádření uzavřel konstatováním, že vzniklou situaci může vyřešit stěžovatel leda tím, že akceptuje své rodné číslo ve tvaru, v jakém je uveden v informačním systému evidence obyvatel.

Krajský úřad ve svém vyjádření podrobně rekapituloval průběh správního řízení i soudního přezkumu. Ohledně obsahu ústavní stížnosti odkázal na obsah v řízení vydaných rozhodnutí a svých stanovisek. V dané věci z provedeného dokazování vyplynulo, že nikdy nedošlo ke změně rodného čísla, ale pouze k opakování chyby, která vznikla při přepisu správně přiděleného rodného čísla na rub rodného listu v roce 1967. Stěžovatelovo aktuální rodné číslo tak dle výpisu ISEO a sdělení Ministerstva vnitra, které je v České republice kompetentní k ověřování správnosti rodného čísla, má tedy za lomítkem 225. Postup prvoinstančního správního orgánu i krajského úřadu byl tedy v souladu s právním řádem České republiky.

Krajský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že k obsahu ústavní stížnosti se dále vyjadřovat nehodlá.

Magistrát města Ostravy pouze zaslal vyžádaný spisový materiál a k věci se nevyjádřil.

Vyjádření neobsahovala žádná nova, ze kterých by Ústavní soud ve svém rozhodnutí vycházel. Stěžovateli k replice jej proto nezasílal a o návrhu rozhodl.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu správních orgánů a správních soudů v předmětné věci. Ústavní stížnost je tudíž zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to ani soudů konajících ve správním soudnictví, neboť není vrcholem jejich soustavy. Totéž platí i ve vztahu k orgánům veřejné správy. Postavení Ústavního soudu vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad práva a jeho aplikace v konkrétním řešeném případu. Zaujaté závěry ani nepřehodnocuje, a to dokonce ani v případě, že s nimi sám nesouhlasí. Pouze v případě, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.

Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Ústavní stížnost je polemikou s vyhodnocením skutkových okolností a právními názory ohledně výkladu podústavního práva. Sama okolnost, že stěžovatel má jiný právní názor na hodnocení své věci, než jaký zaujaly obecné soudy, resp. správní orgány, porušení základních práv nezakládá.

Navíc je po prostudování spisového materiálu nutno konstatovat, že napadeným rozhodnutím lze sotva co vytknout. V průběhu řízení byl u Ministerstva vnitra jako kompetentního orgánu získán a autoritativně ověřen údaj o rodném čísle stěžovatele z informačního systému vedeného podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů. To je jediná výchozí databáze rodných čísel s výlučnou informační hodnotou. Vzhledem k tomu správní orgán posuzující stěžovatelovu žádost po právu upřednostnil údaj takto získaný před tvrzením stěžovatele, byť se opíralo o zápis v rodném listě stěžovatele; ten byl navíc, jak bylo v řízení zjištěno a vysvětleno, důsledkem přepisové chyby. V podrobnostech lze beze zbytku odkázat na odůvodnění kteréhokoliv z napadených rozhodnutí, zejména pak na podrobné a vyčerpávající zdůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť ten se s veškerými stěžovatelovými námitkami vypořádal.

Lze tedy uzavřít, že právo na spravedlivý proces ve smyslu shora označených ustanovení Listiny a Úmluvy, ani jeden ze základních principů právního státu, jímž je vázanost státní moci zákonem, porušeny nebyly.

Proto nezbylo, než podaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 17. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.