II. ÚS 885/09
II.ÚS 885/09 ze dne 18. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. R., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem Moskevská 24a, Havířov, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 18. 8. 2008 sp. zn. 101 T 114/2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 5 To 490/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 7 Tdo 60/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti všem shora citovaným rozhodnutím obecných soudů s poukazem na porušení čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1 a 2 písm. a), písm. b) trestního zákona, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Odvolání stěžovatele bylo rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě dle § 256 tr. řádu zamítnuto. Dovolání Nejvyšší soud dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jedinými usvědčujícími důkazy proti němu jsou výpovědi svědků, provedené v přípravném řízení. Svědci, a to konkrétně D. B. a J. K. využili svého práva odepřít výpověď, přičemž okresní soud přistoupil ve smyslu ustanovení § 211 odst. 4 tr. řádu ke čtení výpovědí z přípravného řízení. Svědek R. O. se k soudu nedostavil a okresní soud podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přečetl jeho výpověď z přípravného řízení. Svědek R. U. v rámci hlavního líčení uvedl, že stěžovatele nezná, spletl se při výslechu na policii, neboť byl pod vlivem marihuany, poté byla přečtena jeho výpověď z přípravného řízení. Z protokolů o výpovědi svědka jednoznačně vyplývá, že výslechy byly provedeny dne 15. 4. 2008 jako neodkladný a neopakovatelný úkon z důvodu možnosti jejich ovlivnění. Dle § 164 odst. 1 tr. řádu jsou uvedeny podmínky, za kterých je možno v rámci přípravného řízení provádět výslechy svědků. Jedním z důvodů je provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu, pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. V protokolu o výslechu svědka je pouze vágně uveden tento důvod, avšak je zde absence jaké konkrétní skutečnosti ve vztahu k vyvíjenému nátlaku byly zjištěny. Vzhledem k zásadě ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení, a to za přesně zákonem definovaných podmínek, je nutné, aby policejní orgán tyto úkony prováděl jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, jak ukládá článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud policejní orgán v době provádění výslechů svědků nedisponoval žádnými konkrétními skutečnostmi nasvědčujícími, že na svědky bude vyvíjen nátlak v souvislosti s jejich výpovědí, měl postupovat způsobem uvedeným v § 158 odst. 3, odst. 4 tr. řádu, tak jak mu to ukládá znění § 164 odstavec 1 tr. řádu.

Dne 29. 4. 2008 podle tvrzení stěžovatele policejní orgán provedl výslechy dalších svědků a opět uvedl jako důvod pro neodkladnost nebo neopakovatelnost možné ovlivňování svědků i možnost déle trvajícího vyšetřování. Výslechy svědků byly provedeny v rozporu s kogentním ustanovením § 164 odstavce 1 trestního řádu a jejich použití v řízení před soudem je proto zcela vyloučeno. Nebylo tedy možno výslechy osob přečíst ani předestřít a okresní soud měl vycházet pouze z důkazů provedených v průběhu hlavního líčení.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Ústavní soud se zabýval konkrétními námitkami stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v dovolání označil dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 265b tr. řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je vždy povinen posoudit nejdříve otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz např. usnesení sp.zn. II. ÚS 279/03, http://www.nalus.cz).

Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, což řádně odůvodnil, nelze tomuto závěru vytýkat žádné pochybení, zejména ne pochybení ústavněprávní povahy. I přes důvod k odmítnutí dovolání se Nejvyšší soud v napadeném unesení námitkami stěžovatele fakticky zabýval a v odůvodnění usnesení vyložil, jakým způsobem se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.

Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Ústavní soud především považuje za potřebné uvést, že dle obsahu napadených rozhodnutí jakož i z vyjádření soudu dovolacího i odvolacího, námitku procesní nepoužitelnosti výslechů svědků v přípravném řízení (neodkladnost úkonu) před soudem stěžovatel v řízení před soudem prvního a druhého stupně, ani před soudem dovolacím nevznesl, tedy soudy se s ní ani nemohly vypořádat. Takový postup však přípustný není. Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady v řízení před orgánem veřejné moci mohly být v řádném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, které mohly být uplatněny již v řízeních před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Z uvedených důvodů by se shora citovanou námitkou Ústavní soud nemohl vůbec zabývat, což odpovídá jeho ustálené judikatuře (srov. např. III. ÚS 129/01, I. ÚS 452/07). Nadto, jak vyplývá z vyjádření krajského soudu, úkony - výslechy svědků - byly provedeny až po zahájení trestního stíhání dne 14. 4. 2008, nejednalo se tudíž o neodkladné úkony ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu.

Na základě shora uvedeného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.