II. ÚS 883/17
II.ÚS 883/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti D. D., zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, sídlem Vodičkova 17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017 č. j. 7 Tdo 1473/2016-26, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015 č. j. 5 To 406/2015-830 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 8. 2015 č. j. 4 T 95/2012-805, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Stěžovatelka byla shora označeným rozsudkem soudu prvého stupně uznána vinnou z trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Trestného činu se měla stěžovatelka dopustit tím, že jako obchodní zástupkyně společnosti Provident Financial, s. r. o. poskytující úvěry, uzavřela s osmi osobami smlouvy o půjčce, na místě jim vyplatila peníze, přičemž si do žádostí o poskytnutí půjčky nechala jinou osobou nadiktovat záměrně zkreslené údaje o rodném čísle žadatelů, o jejich pracovním poměru, ačkoli se jednalo o osoby nezaměstnané, případně i jejich smyšlená jména, a tímto jednáním způsobila uvedené společnosti celkovou škodu ve výši 88 000 Kč.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podala stěžovatelka odvolání, které bylo shora označeným rozhodnutím odvolacího soudu jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatelka rozporovala závěr soudu, že se dopustila úmyslného trestného činu, připouštěla pouze vědomou nedbalost.

Dovolání stěžovatelky uplatňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení) bylo odmítnuto. Dovolací soud nepřisvědčil stěžovatelce, že by otázka jejího zavinění byla nalézacím, resp. odvolacím soudem posouzena vadně.

II. Tvrzení stěžovatelky

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo být stíhán jen zákonem stanoveným způsobem dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť obecné soudy nedostály požadavku plynoucímu ze zásady in dubio pro reo.

Stěžovatelka tvrdí, že soud prvého stupně ji sice odsoudil za úmyslný trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, v odůvodnění rozhodnutí však dospěl k závěru, že stěžovatelka sice věděla, že může porušením sjednaných podmínek ve smlouvě o obchodním zastoupení porušit či ohrozit zájem obchodní společnosti, bez přiměřených důvodů však spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Podle stěžovatelky tedy soud v odůvodnění hovoří o nedbalostní formě zavinění, odsouzena je však za úmyslný trestný čin.

Odvolací soud dle stěžovatelky pochybil, když, ačkoli neprováděl další důkazy a byl tak vázán hodnocením důkazů soudu prvého stupně, odvolání zamítl s tím, že uvedené vady rozsudku jsou "nepřesnosti", přičemž vyložil, že u stěžovatelky je dán nepřímý úmysl. Pro uvedený postup neshledává stěžovatelka podklad v trestním řádu a tvrdí, že soud odvolací hodnotil důkazy v rozporu se soudem prvého stupně.

Stěžovatelka rozvádí skutkovou argumentaci, kterou předkládala v řízení před obecnými soudy a ze které dovozuje, že nebyla srozuměna s následkem, který jejím jednáním mohl nastat, tj. tvrdí, že z její strany nešlo o nepřímý úmysl, ale pouze o vědomou nedbalost. Zjednodušeně řečeno spoléhala na to, že kontrolou všech jí zasílaných údajů o zákaznících žádajících o půjčku by byl zjištěn problémový žadatel o půjčku a nedostala by tak od společnosti souhlas s poskytnutím půjčky, tedy spoléhala, že nezpůsobí následek trestného činu. Dále cituje závěry z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11).
III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o tvrzené pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že bez provedení důkazů rozhodl odlišně od soudu prvého stupně, nelze této námitce stěžovatelky přisvědčit. Pro hodnocení toho, zda odvolací soud rozhodl odlišně od soudu prvého stupně, je klíčový výrok rozhodnutí. Odvolání je ostatně podáváno do výroku, nikoli odůvodnění. Lze přisvědčit stěžovatelce, že v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně jsou rozpory, závěr soudu uvedený ve výroku však jednoznačně svědčí o spáchání úmyslného trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud tak nerozhodl odlišně od soudu prvého stupně, když odvolání zamítl.

Je nutno přisvědčit stěžovatelce, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně obsahuje rozpor, když na s. 11 hovoří o nedbalostním zavinění, ovšem vzápětí o naplnění všech znaků úmyslného trestného činu dle § 220 trestního zákoníku. Navzdory chybám v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně je nutno vzít v potaz, že otázku zavinění posuzoval a prokazoval soud prvého stupně již v předchozím odsuzujícím (posléze zrušeném) rozsudku Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 4 T 95/2012 ze dne 19. 6. 2014. Jak připomíná odvolací i dovolací soud v nyní napadených rozhodnutích, k závěru o úmyslném zavinění stěžovatelky dospěl soud prvého stupně právě již ve shora uvedeném prvním rozhodnutí ve věci, byť tehdy bylo jednání stěžovatelky nesprávně kvalifikováno jako podvod. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 190/2015-25 ze dne 1. 4. 2015 (dostupné na www.nsoud.cz) zrušil předchozí odsuzující rozsudek, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou z podvodu, protože neshledal při této kvalifikaci naplnění znaku "uvedení v omyl". Zároveň však uvedl: "I když v jednání obviněné nelze spatřovat trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a to pro absenci podvodného úmyslu, resp. úmyslného uvedení poškozené společnosti v omyl, soud I. stupně se musí zabývat otázkou, zda dané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu jiného trestného činu, aniž by došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius. Protože z provedených důkazů vyplývá, že obviněná úmyslně porušovala smluvně převzaté povinnosti při sepisování žádostí o poskytnutí půjčky, je na soudu I. stupně zabývat se otázkou, zda nepřichází v úvahu posoudit její jednání jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, kde postačí i srozumění pachatele s tím, že porušením smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jinému způsobí škodu nikoli malou. Pro toto právní posouzení svědčí také argumentace soudu I. stupně na str. 11 rozsudku, že obviněná věděla, že svým jednáním porušuje závazná pravidla společnosti Provident pro uzavírání smluv, a musela být srozuměna s tím, že takto může společnosti způsobit škodu".

Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že otázka úmyslného zavinění byla ve vztahu k jejímu jednání prokázána až odvolacím soudem bez opakování důkazů a z toho dovozovat porušení práva na spravedlivý proces. Úmyslné zavinění stěžovatelky shledal soud prvého stupně již v prvním rozhodnutí ve věci stěžovatelky.

K samotnému tvrzení, že na základě provedených důkazů nebylo úmyslné zavinění stěžovatelky ve formě nepřímého úmyslu prokázáno, je nutno vedle shora uvedených skutečností připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].

Extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Argumentuje-li stěžovatelka nálezem sp. zn. III. ÚS 772/09, je nutno dodat, že obecné soudy v odkazovaném případě pouze stručně uzavřely, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, aniž by se blíže zabývaly tím, zda má jít o úmysl přímý či nepřímý, přičemž nijak blíže důkazně nedoložily své závěry o úmyslném zavinění. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že úmyslné zavinění dovozené obecnými soudy je "v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi".

V nyní posuzovaném případě obecné soudy vyšly z toho, že stěžovatelka byla na základě smlouvy o obchodním zastoupení povinna vyplnit čitelně nezbytné údaje zájemce o půjčku (zákazníka) na základě předloženého občanského průkazu, či dokladu o povolení k trvalému nebo dlouhodobému pobytu, jednat se společností a zákazníky vždy obezřetně, důvěryhodným způsobem a s odbornou péčí a provést v domácnosti zákazníka posuzovací návštěvu, při které ověří doklady žadatele o půjčku.

Obecné soudy ohledně zavinění stěžovatelky dospěly k závěru, pokud stěžovatelka při sjednávání smluv o půjčce hrubě porušovala své povinnosti vyplývající ze smlouvy o obchodním zastoupení, nemohla se pak ani spoléhat na to, že jí zpracovaná data jsou dále ještě prověřována, protože účinnost této následné kontroly sama svým postupem vyloučila. Na straně stěžovatelky nebyly žádné relevantní důvody, na základě kterých by se mohla domnívat, že následek nezpůsobí. Pokud si údaje podstatné pro rozhodnutí poškozené společnosti o tom, zda s danou osobou smlouvu o půjčce uzavře či nikoliv, v rozporu se svými smluvně převzatými povinnostmi bez provedení jejich řádné kontroly nechala nadiktovat zcela neznámou osobou, nemohla se důvodně spoléhat na to, že prověření takto získaného jména a rodného čísla samotnou poškozenou společností zabrání vzniku škody nesplacením půjčky. Výsledek, resp. účinnost této kontroly byla totiž závislá právě na splnění povinnosti obchodního zástupce, tedy na řádném prověření potřebných údajů tak, aby odpovídaly skutečnosti.

Po zhodnocení argumentace soudů nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by závěry o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku, zejména naplnění sporného znaku úmyslného zavinění, byly závěry, které lze označit za jsoucí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Na základě shora vymezených limitů ústavního přezkumu nemůže Ústavní soud přisvědčit závěru, že by hodnocení důkazů a z nich plynoucí skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), že by skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahovou spojitost s provedenými důkazy, či že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, ani že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

K závěru o formě nepřímého úmyslu dospěl soud prvého stupně opakovaně, poprvé sice ve vztahu k chybné kvalifikaci (trestný čin podvodu), podruhé již (po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu) ve vztahu ke správné kvalifikaci, jak jasně plyne z výroku rozhodnutí. Chyba v odůvodnění, resp. rozpor v něm obsažený, je sice vadou rozhodnutí, nikoli však vadou, která by (navíc po přezkumu ze strany odvolacího i dovolacího soudu) mohla vést k závěru, že trestní proces ve věci stěžovatelky nebyl ústavně souladný.

Argumenty stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti se ostatně podrobně zabýval jak odvolací, tak dovolací soud, na jejich závěrech neshledává Ústavní soud pochybení a lze na ně ve zbytku též odkázat.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.