II. ÚS 882/13
II.ÚS 882/13 ze dne 9. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Miroslava Kořenáře, správce konkursní podstaty úpadce TANARI, a. s., zastoupeného Mgr. Milanem Kučeříkem, advokátem, se sídlem Elišky Krásnohorské 3634, 767 01 Kroměříž, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 29 Cdo 4318/2010-577, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 15 Cmo 163/2009-493, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně došlo k porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 15 Cmo 163/2009-493, změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2009, č. j. 40 Cm 31/2005-410, kterým soud prvního stupně vyhověl žalobě, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal vyloučení ve výroku I. specifikovaných akcií (dále jen "sporné akcie") ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně Médeia Bohemia, a. s., tak, že výrokem I. žalobu na vyloučení sporných akcií zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud rozhodl ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, který byl vydán v rámci jiného řízení, ale žalobce byl i zde účastníkem a skutkově i právně se jednalo o obdobnou věc. Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo, že zástavní smlouva, kterou měla být zajištěna pohledávka věřitele (nyní České republiky) vůči právnímu předchůdci stávajícího úpadce (žalobce) byla shledána absolutně neplatnou, neboť nebyly splněny předpoklady její platnosti z hlediska § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.") - zejména nebyl prokázán souhlas valné hromady žalované (úpadkyně) se zajištěním závazku právního předchůdce žalobce.

3. Následné dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 29 Cdo 4318/2010-577, odmítl podle § 243b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako zjevně bezdůvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že dovolání žalobce bylo především pouhou polemikou se závěry, které Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil ve své předchozí judikatuře (poukázal přitom na svůj výše citovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4822/2008). Nejvyšší soud konstatoval, že pokud žalobce v dovolání namítal, že soupis sporných akcií provedený žalovaným je neplatný pro neurčitost a nesrozumitelnost, přehlédl, že důsledkem závěru, podle něhož sporné akcie nebyly žalovaným sepsány, by bylo rovněž zamítnutí žaloby o jejich vyloučení, a proto uvedené námitky k úspěchu dovolatele v projednávané věci vést nemohly. K námitce, podle níž soudy neprovedly některé důkazy navržené účastníky řízení, Nejvyšší soud uvedl, že soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř. a např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96). Ostatně dovolatel ani netvrdil, jaká z jeho skutkových tvrzení nebyla v důsledku neprovedení jím uváděných důkazů v řízení prokázána. Nejvyšší soud se závěrem vyslovil i k otázce vkladu sporných akcií do pozdější úpadkyně Médeia Bohemia, a. s., když konstatoval, že na nepeněžitý vklad do akciové společnosti, jenž se řídí § 59 obch. zák., se § 196a odst. 3 obch. zák. nevztahuje, a proto vklad sporných akcií do pozdější úpadkyně Médeia Bohemia, a. s., nepodléhal ani omezením z tohoto ustanovení plynoucí.

II.

4. Stěžovatel v podrobně formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti původně podané bez zastoupení advokátem a posléze k výzvě Ústavního soudu o všechny náležitosti doplněné a advokátem sepsané nejprve rekapituluje vydaná soudní rozhodnutí a dosavadní průběh řízení, jakož i obsah vlastních podání a přednesů před jednotlivými soudy.

5. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud, který projednával obligatorně přípustné dovolání, se celou řadou stěžovatelových argumentů vůbec nezabýval, ačkoliv to bylo jeho povinností, resp. stěžovatelem nastolené otázky odbyl odkazem na svoje předchozí rozhodnutí (sp. zn. 29 Cdo 4822/2008) vydané v řízení, jehož byl stěžovatel sice rovněž účastníkem (byť v pozici žalovaného), avšak podle stěžovatele toto rozhodnutí otázky vymezené stěžovatelem neřešilo. Podrobně přitom rozebírá, řešení jakých otázek se obecné soudy vyhnuly a podává výklad dle jeho názoru relevantních ustanovení obchodního zákoníku. Uvádí, že z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu není seznatelné, z jakého důvodu byla jeho žaloba zamítnuta, zda tomu bylo pro neúčinnost soupisu, či pro její nedůvodnost.

6. Stěžovatel dále soudům vytýká neprovedení jím navržených důkazů, které měly sloužit k prokázání skutečnosti, že se konala valná hromada společnosti Médeia Bohemia, a. s., když jediný soudem požadovaný důkaz k prokázání uvedené skutečnosti - zápis z konání valné hromady - stěžovatel předložit nemohl, neboť jej neměl k dispozici. V této souvislosti soudům vytýká, že neprovedení navržených důkazů řádně nezdůvodnily, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces podloženým i judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 854/09).

7. Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud, který odkázal ve stávající věci na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné, nicméně obdobné věci (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4822/2008), v němž se tento soud odklonil od dosavadní judikatury, nepředložil věc k rozhodnutí velkému senátu, ačkoliv k tomu byl právě z důvodu odklonu od dosavadní judikatury povinen, což představuje porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Jednalo se přitom o vyřešení otázky formy rozhodnutí valné hromady.

8. Stěžovatel rovněž soudům vytýká, že rozhodly nepředvídatelně (oproti předchozím rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích nebo Krajského soudu v Hradci Králové), přičemž současně porušily i zásadu rovnosti účastníků. Ve všech rozhodnutích, které se týkaly obdobných sporů, v nichž vystupoval stěžovatel, byly totiž zástavní smlouvy považovány za platné. Teprve v ústavní stížností napadených rozhodnutích shledaly soudy tyto zástavní smlouvy neplatnými, takže ve skutkově shodných případech rozhodly soudy naprosto rozdílně, což má důsledek spočívající v porušení ochrany legitimního očekávání.
III.

9. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

10. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

11. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Krajského soudu v Hradci Králové příslušný spis.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozebírá pochybení obecných soudů, přičemž podstatou jeho námitek je zejména porušení práva na spravedlivý proces, porušení práva na zákonného soudce a porušení ochrany legitimního očekávání. Jádrem ústavní stížnosti, přestože stěžovatel přednáší celou řadu námitek různého charakteru, je nesouhlas s právním posouzením věci, přičemž poukazováním na to, že se soudy nezabývaly všemi jeho námitkami a že měly rozhodovat jinak, se snaží svoji věc posunout do roviny ústavněprávní. Ústavní soud však žádná zásadní pochybení na straně obecných soudů, která by mohla vést ke kasaci jejich rozhodnutí, neshledal.

13. Předně je třeba zdůraznit, že není povinností obecných soudů, aby se zabývaly každou jednotlivou a mnohdy i zcela marginální otázkou nebo námitkou, která nemá pro vlastní rozhodnutí žádný význam a kterou účastníci řízení ve sporu nastolí. V dané věci Nejvyšší soud svoje rozhodnutí odůvodnil odkazem na své dřívější rozhodnutí vydané v obdobné věci, v němž byl stěžovatel rovněž účastníkem řízení (srov. rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4822/2008) s tím, že dovolací námitky byly pouhou polemikou se závěry v citovaném rozsudku vyjádřenými. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisu se přitom podává, že podstatou jeho dovolání byla skutečně argumentace, která se týkala problematiky řešené v uvedeném rozhodnutí. I stávající spor je postaven na řešení obdobných otázek. Za takové situace nelze považovat postup Nejvyššího soudu za rozporný s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 dost. 1 Listiny.

14. Stěžovatel dále namítal zásah do práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít tím, že Nejvyšší soud nepředložil věc k rozhodnutí velkému senátu, protože existuje rozdílná judikatura k nastoleným otázkám (zejména pak k otázce posouzení osoby blízké ve smyslu § 196a obch. zák.). Zde je třeba poukázat na to, že ve stávající věci se Nejvyšší soud od své judikatury neodchýlil, nýbrž naopak věc posoudil v souladu právě se svým předchozím výše citovaným rozsudkem, který navazoval na jeho dřívější judikaturu. Existuje-li rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4822/2008) navíc i publikované (viz Soudní judikatura č. 9, r. 2010, 136), které danou problematiku řeší, na nějž navazuje další ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4596/2009, 29 Cdo 3577/2010 a další) pak případná odlišná judikatura soudů nižších stupňů na řešenou otázku není důvodem pro předložení stávající věci velkému senátu. Stěžovatel navíc uvádí, že věc měla být předložena velkému senátu v rámci předchozího řízení (řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 491/2005), z něhož vzešlo rozhodnutí, na něž se Nejvyšší soud nyní odvolává ve stávající věci (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4822/2008). Za toho stavu nemá poukazování na porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny ve stávající věci význam.

15. Ve vztahu k námitce neprovedených důkazů ohledně prokázání konání valné hromady, na níž měl být vysloven souhlas se zajištěním úvěru, pak Ústavní soud může odkázat na argumentaci Nejvyššího soudu ohledně neprovedených důkazů. K tomu lze pouze ve stručnosti podotknout, že odvolací soud se důkazními návrhy stěžovatele zabýval (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu), avšak shledal, že stěžovatelem navržené důkazy nejsou způsobilé dokázat konání valné hromady, její usnášeníschopnost i udělení souhlasu s uzavřením zástavní smlouvy. Z pohledu judikatury Ústavního soudu k dané problematice lze tak mít za to, že odvolací soud dostál požadavkům na spravedlivý proces. Nehledě na to, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně neplatnosti smlouvy bylo postaveno nejen na absenci souhlasu valné hromady, nýbrž i na další zákonné podmínce nutné z hlediska § 196a obch. zák., a to že šlo o zajištění závazku za podmínek obvyklých v obchodním styku, což ovšem zvýšení účasti stěžovatele ve společnosti zástavce nepředstavuje.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.