II. ÚS 878/09
II.ÚS 878/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. B., zastoupené JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem Litomyšl, Rektora Stříteského 187, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 58/2008-135 ze dne 5. 1. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na péči o děti a jejich výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že po vydání pravomocného rozsudku ve věci výchovy a výživy k nezletilým dětem, uzavřela s otcem nezletilých dohodu o změně úpravy vztahů k nezletilým dětem a souhlasila s návrhem na její schválení soudem a současně podepsala procesní plnou moc pro advokátku JUDr. M. G. Učinila tak ve velmi vyhrocené situaci z důvodu, že se takto bude s dětmi pravidelně vídat. Poté se rozhodla prokonzultovat celou záležitost s novým advokátem, dne 21. 1. 2009 navštívila Obvodní soud pro Prahu 4 a ze spisového materiálu s hrůzou zjistila, že ve věci změny výchovy proběhlo dne 5. 1. 2009 jednání, o kterém ji její zástupkyně neinformovala, a při němž byl vyhlášen rozsudek, který nekoresponduje s dohodou předloženou soudu ke schválení, neboť byla vypuštěna část o úpravě styku stěžovatelky s dětmi. Protože advokátka jednala v rozporu se jejími zájmy a nad rámec udělené plné moci, stěžovatelka jí plnou moc vypověděla a proti rozsudku podala odvolání.

Soudu prvního stupně stěžovatelka vytýká, že jednal v její nepřítomnosti a schválil dohodu rodičů, která nesouhlasila s předloženou písemnou dohodou, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Rozhodoval proti zájmům stěžovatelky, neboť neupravil styk matky s dětmi, ačkoli tento byl v předložené dohodě uveden. Tím jí současně upřel její právo na výchovu a péči o děti.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 0 P 58/2008, bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilých Vojtěcha a Jáchyma do péče otce a o závazku a povinnosti matky (stěžovatelky) přispívat na jejich výživu částkou 500,-Kč měsíčně na každého. Současně bylo rozhodnuto, že styk matky s nezletilými dětmi se neupravuje. Soud dospěl k závěru, že dohoda rodičů o změně výchovy a výživy je dohodou uzavřenou v zájmu dětí. Při rozhodování o neupravení styku soud vyšel z návrhů zástupce stěžovatelky a otce nezletilých, aby styk s ohledem na současnou situaci stanovován nebyl. V této souvislosti poukázal na to, že pokud je v otázce styku možná dohoda, pak je nadbytečné, aby byl upraven soudním rozhodnutím.

Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 20 Co 237/2009 odmítl. Vyšel z obsahu protokolu o ústním jednání z 5. 1. 2009, z něhož vyplynulo, že všichni účastníci včetně zástupkyně stěžovatelky, které byla udělena procesní plnou moc, se po vyhlášení rozsudku práva odvolání vzdali. Tím i stěžovatelka ztratila subjektivní legitimaci k podání odvolání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371). Nic takového nebylo v projednávaném případě zjištěno.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o tom, že její zástupkyně jednala v rozporu s jejími zájmy a nad rámec udělené plné moci, v důsledku čehož soud schválil dohodu, která stran úpravy styku s nezletilými nekorespondovala s předloženou písemnou dohodou.

Při zvažování námitky o překročení uděleného zmocnění je nutno vyjít ze skutečnosti, že pro zastupování v předmětném řízení si stěžovatelka zvolila advokátku JUDr. M. G. Jak vyplývá z druhé věty prvního odstavce ustanovení § 25 o. s. ř., advokátu lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (dále jen " procesní plná moc"). Tuto procesní plnou moc nelze omezit (viz ustanovení § 28a odst. 1 o. s. ř.). To znamená, že procesní plná moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může za řízení učinit sám účastník; případné vnitřní ujednání mezi účastníkem a zmocněncem, které by oprávnění zmocněnce omezovalo, nemá při posuzování perfekce procesních úkonů učiněných zmocněncem právní význam (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 7. vydání, komentář k § 28a, str. 122). Z uvedeného vyplývá, že všechny právní úkony, které v předmětném řízení učinila zástupkyně stěžovatelky, je nutno považovat za procesní úkony stěžovatelky. Případný rozpor jednání advokátky s pokyny stěžovatelky, na nějž je v ústavní stížnosti poukazováno, není pro posouzení procesních účinků učiněných úkonů relevantní. Stěžovatelka proto nemůže soudu úspěšně vytýkat, že porušil její právo na spravedlivý proces tím, že jednal a rozhodl na základě úkonů učiněných zástupkyní stěžovatelky.

Stěžovatelka nemůže uspět ani s námitkou, že soud jednal v rozporu s jejím zájmem (právem na výchovu a péči o děti), když neschválil dohodu v části týkající se úpravy styku s nezletilými dětmi. Zatímco dohody rodičů o svěření nezletilých dětí do výchovy a dohody o výživném vyžadují ke své platnosti schválení soudem (srov. ustanovení § 26 odst. 3, § 50, § 86 odst. 1 zákona č.94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), neboť se jedná o nejpodstatnější záležitosti týkající se dětí, v případě úpravy styku rodiče, kterému nebylo dítě svěřeno do výchovy, vychází právní úprava z toho, že se může jednat o situace značně proměnlivé a že se rodiče zpravidla na této záležitosti dohodnou. O úpravě styku soud rozhoduje pouze za situace, kdy se rodiče na styku nemohou dohodnout (viz ustanovení § 27 odst. 2 zákona o rodině). Samotná dohoda o styku rodičů s dítětem tedy nepotřebuje schválení soudu (viz ustanovení § 27 odst. 1 zákona o rodině). Pokud se tedy stěžovatelka s otcem nezletilých dohodli na způsobu, jakým bude realizován styk stěžovatelky s dětmi, což vyplývá z písemné dohody, která je součástí spisového materiálu, bylo by nadbytečné, aby soud takovou dohodu schvaloval, když nadto bylo zástupkyní stěžovatelky i otcem nezletilých dětí u jednání potvrzeno, že dohoda je v tomto směru realizována. Její právo podílet se formou styku s dětmi na jejich výchově a péči tedy porušeno nebylo. Stěžovatelce zůstává zachována možnost pro případ, že by jí otec dětí v budoucnu ve styku bránil a tím uzavřenou dohodu porušoval, aby požádala o soudní úpravu styku ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 zákona o rodině.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že soud, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, interpretoval příslušné normy občanského soudního řádu a zákona o rodině ústavně přijatelným způsobem.

Z uvedeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.