II. ÚS 864/09
II.ÚS 864/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002, č. j. 32 T 19/97-1844, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2006, č. j. 1 To 87/2004-2282, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 8 Tdo 435/2008-2808, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002, č. j. 32 T 19/97-1844, spolu s řadou dalších obžalovaných, jako spolupachatel dle § 9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), shledán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel (nezávisle na něm i další obvinění) odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2003, č. j. 1 To 91/2002-2075 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), napadený rozsudek zrušil a poté nově rozhodl podle § 259 odst. 3 trestního řádu tak, že všechny obviněné podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby.

Proti zprošťujícímu rozsudku odvolacího soudu podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Učinila tak v neprospěch stěžovatele i všech ostatních obviněných. Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2004 č. j. 8 Tdo 614/2004-2212 tak, že podle § 265k odst. 1 trestního řádu výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil, a dle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrátila do stadia řízení před soudem druhého stupně.

Vrchní soud v Olomouci z podnětu podaných odvolání stěžovatele a ostatních obviněných nově rozhodl (ústavní stížností napadeným) rozsudkem ze dne 26. 1. 2006 č. j. 1 To 87/2004-2282 tak, že rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu uznal stěžovatele a ostatní obviněné vinnými přípravou trestného činu podvodu dle § 7 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Za tento trestný čin byl stěžovateli za použití ust. § 40 odst. 1 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění obecných soudů spolu s dalšími osobami dopustil, spočívala v tom, že se zapojil do podvodných operací se směnkami vystavenými na mnohamilionové částky v amerických dolarech (USD) ve prospěch obchodní společnosti KUPLA, spol. s r. o., se sídlem Krnovská č. 112, Opava. Jednání pachatele je upřesněno ve skutkové větě výroku o vině v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu. Zkráceně řečeno spočíval podíl stěžovatele na přípravě trestného činu podvodu v tom, že na dokladu tzv. Blocked funds letter (blokace prostředků), kterým byly různé peněžní ústavy v zahraničí nepravdivě informovány o tom, že u České spořitelny, a. s. má výše jmenovaná obchodní společnost "zablokovánu" částku ve výši 160 milionů USD, a ke kterému bylo použito padělaných tiskopisů České spořitelny, a. s., padělaných razítek České spořitelny, a. s., a firmy KUPLA, spol. s r. o., padělaných notářských ověření různých dokladů, byla pro spojení s Českou spořitelnou, a. s., divize úvěrů, centrála Praha, uvedena telefonní a faxová čísla, která ve skutečnosti sloužila pro spojení na stěžovatele a spoluobžalovaného K., kteří se takto vydávali za ústředí České spořitelny, a. s., v Praze. V důsledku toho, že padělané směnky byly opatřeny avalem České spořitelny, a. s., hrozila v případě jejich uplatnění České spořitelně, a. s., škoda až do výše plnění vyplývajícího z ručitelského závazku, a jiným peněžním ústavům, pokud by v důsledku podvodně potvrzené blokace prostředků u České spořitelny, a. s., poskytly financování obchodů, které měly padělané směnky zajišťovat.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel uplatnil dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2008, č. j. 8 Tdo 435/2008-2808, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b trestního řádu.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýkal, že se dopustily hned několika pochybení. Především kritizoval způsob, jakým hodnotily provedené důkazy, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vznesl námitku porušení principu presumpce neviny a zákazu libovůle. Poukázal na nepřezkoumatelnost rozsudku nalézacího soudu, který nedostál požadavkům kladeným na něho v ust. § 125 trestního řádu. Tentýž soud rozhodl o jeho vině, aniž by se podle stěžovatele zabýval tím, zda je nad jakoukoli pochybnost prokázáno, že věděl o nezákonnosti transakce se směnkami. Přitom zde panoval stav určitého tvrzení proti tvrzení. Ve spise například není jediný důkaz o tom, že měl zajišťovat telefonická a faxová spojení ze své firmy, v níž se nadto od března 1994 ani nezdržoval, poté, co převedl svůj obchodní podíl. Nalézací soud se nezajímal o to, kdo potvrzení o blokaci finančních prostředků padělal, případně kdo v počítači, který se nacházel v bytě spoluobžalovaného K., hlavičku České spořitelny, a. s., nainstaloval a kdo ji používal. Vycházel-li soud prvního stupně z výpovědi spoluobžalovaného G., pak tuto považuje stěžovatel za nevěrohodnou, naopak v jeho prospěch svědčící výpovědí svědkyně T. se soud nezabýval. Nebylo také prokázáno, že by k zajištění bankovních operací využíval bankovních spojení SWIFT a KTT. O tom, že neměl vědomost o podvodnosti operace, svědčí i obsah odposlechů. V souladu s trestním řádem neprobíhalo také trestní řízení, což je dokumentováno neobvyklým postupem nalézacího soudu v případě výpovědi svědka F. - J. a ve spisovém materiálu chybějícím výsledkem grafologické zkoušky, které se stěžovatel podrobil. Ve vztahu k odvolacímu soudu stěžovatel vyjádřil pochyby, zda lze jeho postup, následující po zrušení zprošťujícího rozsudku dovolacím soudem, považovat za nové projednání věci. V původním rozsudku jej odvolací soud obžaloby zprostil a pak, aniž by nějakým podstatným způsobem doplnil dokazování na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu, učinil diametrálně odlišný závěr o jeho vině. Dle stěžovatele bylo dále porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť konečný rozsudek ve věci byl vynesen po více než jedenácti letech od doby sdělení obvinění, přičemž on sám nezavdal žádnou příčinu k prodlužování soudního řízení. Ze všech výše uvedených důvodů považoval stěžovatel rozhodnutí obecných soudů za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny i s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, závěrem proto navrhl jejich zrušení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jádro ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova polemika s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Svou argumentací ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal opakovaně najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy a v takovém případě je Ústavní soud již povinen zakročit.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Krajský soud v Ostravě rozhodl v dané trestní věci na podkladě rozsáhlého dokazování provedeného výslechem mnoha svědků, listinnými důkazy a znaleckými posudky. Jeho rozhodnutí bylo sice zrušeno odvolacím soudem mimo jiné z důvodu uvedeného v ust. § 258 odst. 1 písm. b) [dále i dle písm. d)] trestního řádu, tj. pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění a nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nicméně důvodem tohoto kroku odvolacího soudu byla především neudržitelnost právní kvalifikace zjištěného skutku jako pokusu trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. V odůvodnění osvobozujícího rozsudku vyjádřil názor ohledně možné právní kvalifikace téhož trestného činu jako přípravy podle § 7 odst. 1 trestního zákona, čemuž ovšem bránila skutečnost, že v popisu skutku nebyly vyjádřeny zákonné znaky kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4, (event. odst. 3). Jakékoliv doplnění popisu skutku cestou rozšíření či zpřesnění skutkových zjištění by přitom vedlo podle názoru odvolacího soudu k porušení zákazu reformationis in peius, proto rozhodl dle § 226 písm. b) trestního řádu o zproštění obžaloby stěžovatele a dalších obviněných. Dovolací soud jeho úvahu týkající se aplikace zprošťujícího důvodu dle ust. § 226 písm. b) trestního řádu (kterou skutková východiska vůbec neumožňovala) posléze označil za chybnou a jeho rozhodnutí zrušil. Vrchní soud v Olomouci po vrácení věci Nejvyšším soudem, v intencích jeho závěrů a po opětovném přezkoumání celé trestní věci a přehodnocení svých původních vývodů doplnil částečně dokazování směrem k některým obviněným a pak i nově upravil a konkretizoval skutkovou větu rozsudku. Ve vztahu ke stěžovateli nebylo však dalšího dokazování již vůbec zapotřebí a odvolací soud proto rozhodl o vině stěžovatele na základě skutkových zjištění, učiněných již v hlavním líčení. Konstatoval přitom, že stěžovatel je usvědčován výpovědí T. G., která ovšem nestojí osamoceně, nýbrž je podporována výsledky telefonních odposlechů, z nichž zcela jednoznačně vyplývá vědomé zapojení stěžovatele do konkrétní trestné činnosti. Odvolací soud se vypořádal i s dalšími odvolacími námitkami stěžovatele uplatněnými opětovně v projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud shledává odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za vyčerpávající a plně vystihující projednávanou věc, nepovažuje proto za nutné se k věci, pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatele, znovu duplicitně vyjadřovat a odkazuje dále na napadený rozsudek ze dne 26. 1. 2006, stranu 55 a 56.

V této souvislosti je dále třeba uvést, že Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí nezavázal odvolací soud k provedení žádných konkrétních důkazů, spíše mu uložil, aby přehodnotil své závěry a znovu se podrobně zabýval otázkami, které v té době nebyly dostatečně objasněny, což Vrchní soud v Olomouci posléze bezezbytku splnil. Podstatou nového rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli byla aplikace trestního práva hmotného v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu na skutkový stav již dříve zjištěný. Jinými slovy došlo pouze ke změně právního hodnocení skutkového stavu. Z tohoto důvodu nelze přisvědčit stěžovateli stran jeho výtky k postupu odvolacího soudu.

Pravidlo in dubio pro reo, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž odkazuje, vyplývá ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Jak ovšem vyplývá z toho, co již Ústavní soud uvedl výše, soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že zmíněnou zásadu in dubio pro reo nepoužily.

Za nedůvodnou považuje Ústavní soud i další část stěžovatelovy argumentace týkající se nepřiměřené délky řízení. Jak Vrchní soud v Olomouci na str. 66 svého rozhodnutí, tak posléze i Nejvyšší soud se touto stránkou věci podrobně zabývaly, a to mimo jiné i s přiléhavými odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud jimi vyloženou argumentaci sdílí. K totožnému závěru dospěl již ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 431/09 ze dne 10. 9. 2009 a usnesení sp. zn. I. ÚS 599/09 ze dne 22. 9. 2009, jimiž odmítl ústavní stížnosti spoluodsouzených Ing. A. O. a T. G. Shodně s obsahem citovaných rozhodnutích i v tomto případě Ústavní soud nezpochybňuje, že trestní řízení trvalo mimořádně dlouhou dobu, což bylo zapříčiněno skutkovou složitostí dané trestní věci, větším počtem obviněných a svou roli zde sehrál i mezinárodní prvek. Nepřiměřená délka řízení přitom sama o sobě nemůže vést k závěru, že by trestní stíhání stěžovatele mělo být zastaveno či od jeho potrestání upuštěno. K takovému řešení se lze uchýlit jen v případech zcela výjimečných, mezi něž se však daný případ neřadí. Jak zdůraznil Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 431/09, "nepotrestání pachatelů závažné majetkové, finanční a hospodářské kriminality s odkazem na protiústavní prodlevy v trestním řízení by mohlo vést k celkovému podlomení důvěry občanů v demokratický právní stát. Za těchto okolností se jeví dostatečnou kompenzací průtahů, byl-li trest odnětí svobody stěžovateli uložen pod dolní hranicí trestní sazby za použití ust. § 40 odst. 1 tr. zák". Nad rámec uvedeného, Ústavní soud dodává, že pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do mírnějšího typu věznice, než by ze zákona příslušelo.

Lze tedy uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

V návaznosti na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3.prosince 2009

Stanislav Balík, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.