II. ÚS 859/12
II.ÚS 859/12 ze dne 12. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem Třinec, 1. máje 398, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011 č. j. 25 Cdo 1623/2010-106, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2009 č. j. 8Co 420/2009-84 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 2. 2009 č. j. 20 C 156/2008-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Poukazuje na výsledek trestního řízení vedeného proti žalované, z jejíhož doznání jako podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání dovozuje povinnost k náhradě škody v plné výši. Poukazuje též na to, že žalovaná neunesla své důkazní břemeno, pokud tvrdila, že poškozený měl vstoupit do její jízdní dráhy. Soud prvního stupně se s jejím tvrzením spokojil, aniž by v tomto směru provedl jakýkoli důkaz. Stejně tak postupoval i soud odvolací, který také odmítl provést dokazování. Navíc oba soudy s odkazem na zásadu úspěchu účastníka v řízení žalobcům uložily povinnost k náhradě nákladů řízení, což stěžovatel považuje za vysoce amorální, neboť mělo být aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř. Za formální považuje i rozhodnutí dovolacího soudu, který měl věc řešit věcně. Nesouhlasí ani s jeho výrokem o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť i v případě dovolacího řízení mělo být postupováno dle § 150 o. s. ř.

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 20 C 156/2008, bylo zjištěno, že soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele a dalších dvou žalobců, jíž se každý z žalobců domáhal jednorázového odškodnění za škodu způsobenou usmrcením jejich sourozence ve výši 175 000 Kč a náhrady nákladů spojených s pohřbem, pohřební hostinou a s pořízením pomníku, a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 26. 6. 2006 došlo ke střetu vozidla žalované s chodcem J. K. tak, že poškozený náhle vstoupil do vozovky před vozidlo, které jelo mimo obec rychlostí pravděpodobně nepřevyšující 80 km/hod, ale zřejmě vyšší než 60 km/hod. V důsledku střetu poškozený po převozu do nemocnice zemřel. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná nebyla pod vlivem alkoholu, zatímco u poškozeného byla zjištěna hladina 4,25 promile alkoholu v krvi (tj. hladina svědčící o akutní otravě alkoholem). Tvrzení žalobců, že žalovaná do poškozeného narazila mimo vozovku, nebylo prokázáno. Soudy proto uzavřely, že chování poškozeného, který se v takovém stavu neměl vůbec pohybovat na vozovce, bylo podstatnou příčinou vzniku dopravní nehody a že žalovaná neměla možnost střetu zabránit, a stanovily spoluzavinění poškozeného v rozsahu 50 %. Vzhledem k poskytnutému plnění pojišťovny ve výši 50 % žalovaného nároku tak neshledaly žalobu důvodnou. Dovolání žalobců Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, přičemž žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel vyslovuje nesouhlas s právním závěrem obecných soudů o míře účasti poškozeného na dopravní nehodě, přičemž poukazuje na to, že žalovaná neunesla své důkazní břemeno, pokud tvrdila, že poškozený měl vstoupit do její jízdní dráhy. Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad podústavního práva a jeho aplikace v konkrétní řešené věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžovatele v důsledku takového interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového však v projednávaném případě nezjistil.

Při posuzování nároku stěžovatele a dalších žalobců na náhradu škody způsobené v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 24. 6. 2006, v důsledku které došlo k usmrcení poškozeného, soudy na jedné straně shledaly zavinění žalované spočívající v porušení povinnosti dle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, a její odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku dle § 427 a § 428 o. z., na druhé straně řešily otázku, zda poškozený nese spoluzavinění na této dopravní nehodě dle § 441 o. z. a případně v jakém rozsahu. K objasnění této otázky provedl soud prvního stupně dokazování mj. trestním spisem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 2 T 88/2007, jehož předmětem bylo trestní stíhání žalované pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. z., které bylo následně podle § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno. Z provedených důkazů (především výpovědi svědka S., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znaleckého posudku z oboru dopravní nehody, které jsou součásti trestního spisu a v řízení o náhradu škody měly povahu listinného důkazního prostředku) pak vyvodil, že ke střetu vozidla žalované s poškozeným došlo v důsledku vstoupení silně opilého poškozeného do jízdní dráhy projíždějícího vozidla, řízeného žalovanou, kterým byl poškozený sražen a následně usmrcen. Pokud poté dospěl k závěru, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že jsou dány důvody pro omezení odpovědnosti žalované v důsledku spoluzavinění poškozeného, který porušil povinnost danou ustanovením § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, z ústavního hlediska nelze tomuto řádně odůvodněnému závěru cokoli vytknout. Na tom nic nemění ani doznání žalované učiněné v trestním řízení, neboť i v rámci něho se žalovaná bránila tvrzením, že jí poškozený náhle vstoupil do její jízdní dráhy. Naopak argument stěžovatele, že ke střetu mělo dojít mimo vozovku, nemá v provedeném dokazování žádnou oporu.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních skutečností bylo aplikováno ustanovení § 441 o. z. o spoluzavinění poškozeného. Obecné soudy také jasně vysvětlily, proč neprovedly další navrhované důkazy. Nelze proto dospět k závěru, že by jejich postupem bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Rovněž dovolací soud postupoval při vyřízení dovolání v souladu s ústavními principy soudního řízení. Výkladem a aplikací ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu. Jeho závěry nevybočují z mezí stanovených právními předpisy ani nálezy Ústavního soudu. Námitkami do skutkových zjištění a hodnocení důkazů nelze bez dalšího založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud dovolací soud neshledal zásadní právní význam rozhodnutí ani v námitce, že doznání žalované jako podmínky podmíněného zastavení trestního stíhání brání závěru o spoluzavinění poškozeného, a přitom odkázal na svou judikaturu, ani tomuto jeho postupu nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť samotnou úvahu dovolacího soudu, zda se v konkrétní věci jedná o otázku zásadního právního významu, Ústavní soud nepřezkoumává a ponechává ji na uvážení Nejvyššího soudu, jehož úkolem je sjednocovat rozhodovací praxi soudů nižších stupňů.

Výsledek řízení pro stěžovatele nepříznivý se odrazil i v rozhodnutích o nákladech řízení, neboť žalovaná byla na všech stupních soudního řízení plně úspěšná. I v tomto směru jsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněna. Je zásadně věcí obecných soudů, zda v té které věci aplikují moderační ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.