II. ÚS 858/09
II.ÚS 858/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl o ústavní stížnosti Ing. M. L., právně zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Kounicova 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 5 Tdo 77/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2008 sp. zn. 6 To 96/2007, a to podle ustanovení § 265i písm. b) tr. řádu. Tímto rozsudkem byl stěžovatel odsouzen pro trestné činy zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2 tr. zákona, podvodu dle § 250 odst. 1,4 tr. zákona, zpronevěry dle § 248 odst. 1,3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s důvodem odmítnutí dovolání, dle nějž dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze uplatnit jen při vadném právním posouzení, avšak nevztahuje se na úvahy při ukládání trestu; tyto úvahy dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze podle názoru Nejvyššího soudu uplatnit jen tehdy, když je uložen trest mimo sazbu nebo trest jiného druhu, než zákon připouští, čili, jak dovolací důvod dle písm. g), tak h) tr. řádu není dle relevantní.

Stěžovatel je přesvědčen, že dovolací důvod byl uplatněn správně a nedůvodnými průtahy, kterými se Nejvyšší soud do hloubky nezabýval a nehodnotil skutečnost, že je stěžovatel nezavinil, došlo k porušení jeho základních práv. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, že Vrchní soud přiměřeně snížil trest, když místo původních 9 let odnětí svobody uložil 8 let, čímž měl údajně tyto průtahy zohlednit. Vrchní soud v Olomouci sice rozhodl dne 21. 2. 2008 rozsudkem č.j. 6 To 96/2007 o uložení souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, když zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 16. 8. 2007, kterým byl ing. L. uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let, avšak tento soud ve stejném rozsudku zprostil stěžovatele obžaloby pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2, 4 tr. zákona.

Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje z judikatury Ústavního soudu týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu k namítaným neodůvodněným průtahům v řízení a současně kritizuje ministerstvo spravedlnosti za jeho současnou praxi ohledně odškodňování za neodůvodněné průtahy v řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při užívání svých kasačních pravomocí. Ke zrušení rozhodnutí obecných soudů na základě individuální ústavní stížnosti lze přikročit pouze v případech porušení základních práv garantovaných ústavním pořádkem, tedy nikoli jen na základě zjištěných pochybení v rovině práva jednoduchého. Ve věci stěžovatele Ústavní soud takovéto porušení, jež by odůvodnilo zrušení napadeného rozhodnutí, neshledal.

Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se týká otázek proporcionality uloženého trestu s ohledem na délku trestního řízení. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nepostupovaly dle zásad vyslovených mimo jiné v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 a současně poukazuje na rozpor dosavadní judikatury v otázkách namítaných průtahů v řízení. Současně namítá i nesprávný postup Nejvyššího soudu ohledně důvodu odmítnutí jeho dovolání.

Ústavní soud se tedy zabýval konkrétními námitkami stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v dovolání označil dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu však v dovolání konkrétně uplatněné námitky tento důvod materiálně nenaplňují, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Dle odůvodnění usnesení se tento důvod mimořádného opravného prostředku nevztahuje na jiné úvahy při ukládání trestu za trestný čin, jímž byl stěžovatel uznán vinným, např. nepřiměřenou přísnost trestu. Dovolací důvod směřující proti výroku o trestu, je výslovně upraven v ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Podle zákonné úpravy tak lze z tohoto důvodu dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zkoněna trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, či že se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívá v tom, že soud při ukládání trestu pochybil buď v jeho druhu, tzn. že zákon pro daný trestný čin tento druh trestu nepředpokládá, nebo při určení výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin.

Ze stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06 pak vyplývá, že "pokud lze dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností dle norem ústavních." Ústavní soud neshledal žádného důvodu, pro který by předmětná námitka stěžovatele (nepřiměřenost trestu) nebyla svým charakterem vhodná k řízení před dovolací instancí. Podle jeho názoru se "posuzování akceptovatelnosti uloženého trestu s ohledem na délku řízení Nejvyšším soudem jeví naopak praktickým a přiměřeným vzhledem k jeho pozici v závěru řízení před obecnými soudy, jeho oprávnění výrok o trestu přímo změnit (které mu přísluší na rozdíl od soudu Ústavního), i vzhledem k tomu, že o takovýchto námitkách lze rozhodnout zpravidla pouze na základě spisového materiálu."

V případě stěžovatele Nejvyšší soud odmítl dovolání dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než stanoví § 265b tr. řádu. Jak však vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, uvedený důvod odmítnutí dovolání použil dovolací soud spíše formálně, neboť na více jak třech stranách odůvodnění se v podstatě vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatele věcně, tedy důvod odmítnutí spíše odpovídá § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud v prvé řadě upozornil na skutečnost, že trest uložený stěžovateli rozsudkem vrchního soudu je trestem souhrnným dle § 35 odst. 2 tr. zákona, a již z tohoto důvodu nemůže být mírnější, než trest uložený rozsudkem dřívějším. Pouze v případě, kdy má soud za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný, může dle § 37 tr. zákona od uložení souhrnného trestu upustit. Vrchní soud uložil souhrnný trest ve stejné výměře, jako byl trest uložený dřívějším rozsudkem, čímž podle názoru Nejvyššího soudu nedodržel zákonné pravidlo, což však nemělo na postavení stěžovatele žádný vliv, a tedy jej postup soudu nepoškodil. Dále se dovolací soud podrobně vyjádřil rovněž k namítaným průtahům v trestním řízení i k otázce proporcionality mezi společenskou nebezpečností jednání stěžovatele a výší uloženého trestu. V těchto otázkách přisvědčil vrchnímu soudu, přičemž konstatoval, že odvolací soud se zásady proporcionality ve svém rozhodování držel a svůj závěr ohledně výše ukládaného trestu dostatečným způsobem odůvodnil. Trest byl stěžovateli uložen ve spodní polovině trestní sazby (5-12 let) s tím, že šlo o trest souhrnný, a byl tedy uložen v nejnižší možné výměře (§ 35 odst. 2 tr. zákona). Konečně dovolací soud podrobně popsal i své úvahy ohledně dosavadní judikatury Ústavního soudu v souvislosti s námitkami průtahů v řízení.

Ústavní soud na základě shora uvedených skutečností neshledal důvod k derogaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Jeho odůvodnění není paušální, jak u tohoto odmítacího důvodu převážně bývá, ale je dostatečně logické, konkrétní a vypořádávající se se všemi relevantními námitkami stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelovy námitky směřovaly výlučně proti délce uloženého trestu ve vztahu k neodůvodněným průtahům v řízení, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1 993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.