II. ÚS 856/12
II.ÚS 856/12 ze dne 17. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti H. G., zastoupeného JUDr. Miroslavem Syllou, advokátem, se sídlem v Českém Krumlově, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3707/2011-293 ze dne 30. listopadu 2011, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Pozemkového fondu České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. března 2012 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 3. dubna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné, neboť dovolací soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel má za to, že dovolací soud postupoval svévolně, a tak byla porušena jeho základní práva dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, resp. podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že v souladu se zákonem zpracoval privatizační projekt na nemovitost. Vláda projekt schválila a vedlejší účastník řízení uzavřel se žalobcem smlouvu o prodeji části podniku, avšak již nezajistil její vklad do katastru nemovitostí. V důsledku toho se stěžovatel nestal vlastníkem nemovitosti a musel ukončit podnikatelskou činnost. Tím mu vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhal. Vedlejší účastník řízení vznesl námitku promlčení a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 22 Cm 66/2007- 204 ze dne 8. července 2010 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 279/2010-238 ze dne 3. března 2011 byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Stěžovatel v dovolání předestřel jednak otázku zásadního právního významu, zda nezaplacení soudního poplatku povinnou osobou, která je v konkursním řízení, není důvodem ke stavení promlčecí doby, nebo zda není důvodem pro přerušení řízení do skončení konkursního řízení, případně pro vyloučení věci z konkursního řízení, a dále otázku, zda uplatnění námitky promlčení není v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku v situaci, kdy promlčení nároku je důsledkem zaviněného porušení povinnosti strany, která se promlčení dovolává. Dovolací soud dovolání odmítl s tím, že dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam, resp. že stěžovatel nepředložil žádnou otázku zásadního právního významu s tím, že shora uvedené otázky takovými nejsou.

3. V ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává nálezu Pl. ÚS 29/11 (ze dne 21. 2. 2012). Má za to, že zrušení ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu napovídá tomu, že by mu při dobíhající aplikaci tohoto ustanovení měla být poskytnuta zvláštní ochrana. Uznává, že uvedené ustanovení dává dovolacímu soudu značně autonomní postavení. Nicméně i uvážení dovolacím soudem musí být přezkoumatelné kritérii ústavnosti a stěžovatel k tomu shledává i mimořádné důvody.

4. Stěžovatel konkrétně dovolacímu soudu vytýká, že předestřenou otázku odmítlo posoudit a zabýval se výhradně tím, zda bylo možno něco vytknout nižším soudům při aplikaci ustanovení obchodního zákoníku v dané věci. Nezabýval se tedy ani tím, zda a nakolik byly naplněny zákonné limity, zejména jestli jde o právní otázku, která už v rozhodování dovolacího soudu byla vyřešena, která je rozhodována soudy stejně atd. Stěžovatel má za to, že otázka běhu promlčecí doby nebyla v nastolené podobě v judikatuře řešena, a proto dovolací soud nemohl odmítnout její posouzení. Dovolacímu soudu tedy vytýká, že řádně nezdůvodnil, proč se odmítl zabývat nastolenou otázkou běhu promlčecí doby a bez dalšího vyšel z toho, že už musela uplynout desetiletá objektivní promlčecí doba.

5. Dále stěžovatel poukazuje na to, že vznesení námitky promlčení ze strany vedlejšího účastníka řízení vedlo k tomu, že se soudy nezabývaly meritorně nároky stěžovatele. Soudy se k meritu vyslovily jen navíc či "pro úplnost". Byl to sám vedlejší účastník řízení, kdo jednal protiprávně, protože jeho úkolem bylo převést majetek stěžovateli. Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. I kdyby dovolací soud neshledal dostatečnou intenzitu závadného jednání vedlejšího účastníka řízení stran porušení dobrých mravů, musí se ještě zabývat otázkou, zda přesto nebyly porušeny zásady poctivého obchodního styku. Protože v daném případě proti dobrým mravům jednala veřejnoprávní instituce, je intenzita porušení zákonného příkazu mimořádná. Proto při uplatnění námitky promlčení šlo o výkon práva v rozporu s obchodními zvyklostmi i s dobrými mravy, kterému nemůže soud poskytnout právní ochranu. Stěžovatel má konečně za to, že zásada "Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.", která bude explicitně vyjádřena v novém občanském zákoníku je obecným právním principem, součástí právní kultury a i Ústavní soud z aplikace tohoto principu vychází. Úvaha dovolacího soudu ovšem vůbec nezahrnula tyto okolnosti. Přitom stěžovateli hrozí, že pokud napadne ústavní stížností i rozhodnutí předcházející bude Ústavní soud zvažovat, zda jsou dovolacímu soudu předestřené otázky otázkami jednoduchého práva. Může se tak ocitnout v kruhu, kdy se již dovolací soud odmítl zabývat těmito otázkami a Ústavní soud by je mohl označit za otázky, které nespadají do rámce posuzování ze strany Ústavního soudu. Ve všem uvedeném spatřuje proto stěžovatel odmítnutí spravedlnosti.
6. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ve vztahu k argumentaci nálezem Pl. ÚS 29/11 lze poukázat na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10 (č. 426/2010 Sb.). Z něj plyne, že intertemporální účinky derogačního nálezu se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, pokud derogační nález výslovně nestanovil jinak. Nosné důvody lze proto zásadně uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace starší, kdy bylo rozhodováno v souladu s tehdy platným a účinným zněním zákona. V daném případě došlo k derogaci zákonného ustanovení dokonce až k 31. prosinci 2012. Proto sama skutečnost, že dovolací soud dříve rozhodl díky kompetenci dané předmětným zákonným ustanovením, nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Ostatně z obsahu argumentace stěžovatele plyne nikoliv jeho nesouhlas s tím, že dovolací soud vůbec rozhodoval [když bez existence § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu by muselo být dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné bez dalšího], ale spíše jak dovolací soud rozhodoval.

8. Stran vznesených otázek, v nichž stěžovatel spatřoval otázky zásadního právního významu, nelze hovořit o tom, že by se jimi dovolací soud nezabýval. A už vůbec ne o tom, že by ve vztahu k nim byla stěžovateli odepřena spravedlnost. Byť dovolací soud vytknul závěr, že ani jedna ze vznesených otázek není pro posouzení daného případu otázkou zásadního právního významu s ohledem na to, jak k věci přistoupil odvolací soud, tak přesto obě otázky kvazimeritorně a velmi podrobně posoudil. S otázkou stavění promlčecí doby se vypořádal výkladem příslušných ustanovení obchodního zákoníku (s. 4), a otázku přípustnosti námitky promlčení pak podrobně rozebral na pozadí jednotlivých stěžovatelem uplatňovaných titulů, přičemž se dovolal i relevantních rozhodnutí Ústavního soudu (s. 4-5). Na jeho odůvodnění lze pro stručnost odkázat. Stěžovatelova argumentace je tak ve svém souhrnu pouhou polemikou se závěry dovolacího soudu, jež sama o sobě není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

9. Nicméně lze jen stěží shledat příčinnou souvislost mezi stěžovatelem tvrzeným porušením práva ze strany vedlejšího účastníka řízení, jež mělo založit nárok stěžovatele na náhradu škody, a marným uplynutím promlčecí doby, jež běžela stěžovateli. Jen posledně uvedené přitom bylo evidentním důvodem pro úspěšné uplatnění námitky promlčení v dané věci.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.