II. ÚS 844/17
II.ÚS 844/17 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Dobrouckého, zastoupeného advokátem JUDr. Zdeňkem Poštulkou se sídlem v České Třebové 2, ul. U Javorky 976, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2015, č. j. 27 Co 209/2015-212, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, č. j. 25 Cdo 474/2016-238, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jejím petitem domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip nedotknutelnosti osoby a zákaz mučení dle čl. 7 Listiny a ochrana důstojnosti dle čl. 10 Listiny. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel argumentačně napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu rovněž toto usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 10 C 80/2011-168, zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 203.878 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel se předmětnou žalobou domáhal náhrady ušlého zisku z podnikání po dobu jeho pracovní neschopnosti po úrazu při dopravní nehodě, způsobené žalovaným R. Rybkou, na jehož straně vystupovala v postavení vedlejšího účastníka Uniqa pojišťovna, a. s. Stěžovatel v rozhodné době spolupracoval - jako osoba samostatně výdělečně činná - s pojišťovnou, přičemž pojišťovací smlouvy sjednával sám a zároveň řídil tým pojišťovacích agentů. Jeho zisk byl proto tvořen provizemi vyplacenými pojišťovnou z jím uzavřených smluv a ze smluv uzavřených agenty jím řízené skupiny. K výplatě těchto provizí docházelo podle soudu s velkým časovým odstupem a nebylo proto možné přesně určit, z jakého data provize pocházejí. Pro výpočet ušlého zisku proto okresní soud použil porovnání příjmů stěžovatele v období jeho pracovní neschopnosti, jež trvala od 6. 9. 2009 do 30. 11. 2009, se stejným časovým úsekem v roce 2008, a po odečtení nákladů vynaložených na dosažení zisku dospěl k částce 13.929,10 Kč, představující ušlý zisk. Protože však vedlejší účastník na straně žalovaného stěžovateli již uhradil částku 30.193 Kč, bylo stěžovateli poskytnuto více, než činí jeho nárok. Důvodným neshledal soud ani nárok na náhradu ušlého zisku z provize jím řízené skupiny, neboť po dobu jeho pracovní neschopnosti plynuly stěžovateli příjmy z této činnosti a jeho skupina fungovala i v době jeho pracovní neschopností.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval totiž, že s ohledem na časově odložený způsob proplácení provizí se ztráta na provizích v důsledku pracovní neschopnosti stěžovatele nemohla v tomto období projevit a projevila by se až v době následující po pracovní neschopnosti. Stěžovatel vymezil svůj nárok v žalobě jako rozdíl výše provizí, které mu byly vyplaceny v době pracovní neschopnosti, oproti provizím vypláceným ve stejném období předcházejícího roku, avšak odvolací soud uvedl, že případný pokles provizí vyplácených v době pracovní neschopnosti stěžovatele nemůže být v příčinné souvislosti s jeho pracovní neschopností, neboť v tomto období vyplácené provize nebyly výsledkem stěžovatelovy činnosti a činnosti jeho skupiny, nýbrž výnosem ze smluv uzavřených v předchozí době.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatel ani přes poučení odvolacího soudu neunesl břemeno tvrzení ohledně relevantních skutkových okolností, z nichž lze dovodit vznik a výši ztráty zisku, jakou utrpěl následkem pracovní neschopnosti. Odvolací soud podle Nejvyššího soudu správně uzavřel, že pracovní neschopnost stěžovatele se nemohla na poklesu jeho příjmu projevit již v té době, nýbrž až v době pozdější. Setrval-li stěžovatel přesto na ztrátě vymezené rozdílem výše vyplacených provizí v roce 2009 a v předcházejícím roce, důvodně byl soudem vyzván k doložení vztahu příčinné souvislosti mezi protiprávní událostí a tvrzenou škodou, což ovšem nesplnil. Právní názor odvolacího soudu týkající se povinnosti tvrzení a následně i důkazní povinnosti účastníků ve sporném řízení přitom není odchylný od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že v žalobě řádně popsal, že chce ušlý zisk, o který přišel v důsledku dopravní nehody, což prý bylo v řízení prokázáno. Pokud proto obecné soudy v důsledku tvrzených formálních nedostatků žalobě nevyhověly, upřednostnily formalismus před principem spravedlnosti. V daném sporu přitom stěžovatel nebyl úspěšný z toho důvodu, že se podle názoru krajského soudu pokles příjmů stěžovatele nemohl projevit již v době jeho pracovní neschopnosti. Není ovšem jasné, proč tedy obecné soudy stěžovateli nepřiznaly ušlý zisk alespoň za pozdější období. Stěžovatel rovněž v žalobě upozorňoval na složitost výpočtu ušlého zisku. Proto měl být jeho ušlý zisk vypočten a přiznán.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.

8. V prvé řadě je nutno uvést, že se stěžovatelova argumentace poněkud míjí s odůvodněním rozhodnutí jak okresního, tak krajského soudu (když s oběma se zcela ztotožnil i Nejvyšší soud). Pro značnou relevanci různých faktorů při výpočtu ušlého zisku stěžovatele totiž vyšel nalézací soud ze znaleckého posudku (proti jehož správnosti stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně nebrojí a naopak sám se na něj odvolává; je to přitom právě znalkyně, kdo v posudku upozorňuje na značné prodlení mezi stěžovatelem uzavřenou pojistnou smlouvou a jemu za to vyplacenou provizí). Ze znalkyní vyčíslených provizí pak soud odečetl stěžovatelem tvrzené náklady nutné k jejich dosažení a zjistil ušlý zisk. Vzhledem však k tomu, že stěžovateli byla společností Uniqa pojišťovna, a. s. vyplacena částka za náhradu ušlého zisku výrazně vyšší (srov. shora), než by stěžovateli náležela podle znaleckého posudku, byla žaloba stěžovatele nalézacím soudem zamítnuta. Zmiňovaná znalkyně ve svém posudku rovněž konstatovala, že zisk stěžovatele klesal nezávisle na jeho eventuální pracovní neschopnosti. Ani s jednou z těchto skutečností se přitom stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nevypořádává, natož aby nabízel relevantní ústavněprávní argumentací. Naopak, stěžovatel ústavní stížnosti tvrdí, že to měl být soud, kdo měl stěžovatelův ušlý zisk zjistit a poté stěžovateli za něj přiznat náhradu. Takovýto přístup je ovšem i podle Ústavního soudu zcela nedostatečný, a to jak z pohledu podústavního, tak především ústavního práva.

9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž stěžovateli nebyla náhrada za jím tvrzený ušlý zisk přiznána, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. S ohledem na tento výsledek řízení nejsou dány ani zákonné podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz ustanovení § 62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu) a rovněž tento návrh proto Ústavní soud odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.