II. ÚS 843/10
II.ÚS 843/10 ze dne 10. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem Praha 9, Kovářská 17/1169, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 3 Tdo 1213/2009, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. 10 To 188/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 4. 2009 sp. zn. 4 T 115/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestných činů vydírání dle ustanovení § 235 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona, omezování osobní svobody dle ustanovení § 231 odst. 1) trestního zákona a útisku dle ustanovení § 237 trestního zákona, za což byl odsouzen za použití ustanovení § 35 odst. 2 trestního zákona podle ustanovení § 235 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rubrikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu; ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu stěžovatelovo dovolání odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že okresní soud projednal věc v jeho nepřítomnosti, aniž by byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 202 odst. 4 a 5 trestního řádu. Údajná žádost stěžovatele, aby se hlavní líčení dne 16. 3. 2009 konalo v jeho nepřítomnosti je opatřeno podpisem, který jednoznačně není jeho pravým podpisem, což potvrdil i znalecký posudek Mgr. L. P., dle kterého se jedná o podpis napodobený podle vzoru, tedy padělek. Skutečnost, že podpis stěžovatele na jeho údajné žádosti o projednání věci v jeho nepřítomnosti není jeho pravým podpisem, přitom dle stěžovatele bylo možno zjistit prostým porovnáním tohoto podpisu s podpisem na plné moci, jíž stěžovatel zmocnil k obhajobě svého obhájce. Obdobně protiprávně mělo proběhnout hlavní líčení i dne 6. 4. 2009, kdy bylo stěžovatelovým obhájcem tlumočeno přání stěžovatele, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, k čemuž ovšem stěžovatel svého obhájce nezmocnil.

S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008 ve věci sp. zn. 4 Tdo 1401/2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1997 ve věci sp. zn. 1 To 5/97 stěžovatel zdůrazňuje, že žádost obžalovaného, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, musí být obžalovaným učiněno osobně, nikoliv pouze prostřednictvím jeho obhájce, a to způsobem, o kterém nejsou pochybnosti, že se jedná o projev vůle obžalovaného. Napadená rozhodnutí obecných soudů proto stěžovatel považuje za rozhodnutí odporující ustálené interpretaci ustanovení § 202 odst. 4 a 5 trestního řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že hlavní líčení v dané trestní věci proběhlo bez jeho účasti, přestože k takovému postupu nedal svůj výslovný souhlas ve smyslu ustanovení § 202 odst. 5 trestního řádu.

Tuto stěžejní námitku stěžovatel artikuloval již ve svém dovolání a Nejvyšší soud se s ní, dle názoru Ústavního soudu, ústavně konformním způsobem vypořádal v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, na něž je možno na tomto místě plně odkázat.

Ústavní soud se totiž zcela ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že uplatnění dané námitky až v rámci dovolacího řízení působí poněkud účelově a nevěrohodně.

Stěžovateli je možno přisvědčit potud, že podpis na žádosti o projednání věci bez jeho účasti (jehož kopie je založena na č.l. 621 soudního spisu) není prima facie podpisem, jenž by se shodoval s ostatními podpisy stěžovatele, které se nacházejí v předmětném spisu (např. na doručenkách).

Tato skutečnost však bez dalšího nezakládá porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, respektive ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Ani neúčast obžalovaného na hlavním líčení, jež nemusí být nutně v souladu s ustanovením § 202 odst. 4 a 5 trestního řádu, přitom sama o sobě ústavněprávně relevantní důsledky nemá (srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 371/07).

V kontextu projednávané věci je zřejmé, že stěžovatel - a v ústavní stížnosti tuto skutečnost ostatně sám nepopírá - v telefonickém hovoru se svým obhájcem před konáním hlavního líčení dne 16. 3. 2008 vyjádřil přání, aby se nemusel hlavního líčení účastnit. Písemně zachyceným výsledkem tohoto stěžovatelova přání je potom žádost na č. l. 621. Otázka, zda uvedená žádost je opatřena podpisem stěžovatele, či se jedná o jeho falsum, není prizmatem ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny bez dalšího rozhodná. Z hlediska případného porušení stěžovatelových základních práv je totiž podstatné pouze to, zda předmětná žádost vyjadřuje skutečnou vůli stěžovatele neúčastnit se hlavního líčení. Ve světle dalšího procesního postupu stěžovatele (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu) je přitom nepochybné, že inkriminovaná žádost skutečnou jeho vůli neúčastnit se hlavního líčení reflektovala. Současně je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, jaká konkrétní skutečnost byla v důsledku jeho neúčasti na dvou hlavních líčeních opomenuta, respektive čím tehdejší stěžovatelův obhájce JUDr. J. S. svého klienta během těchto dvou líčení poškodil. Přehlížet není možno ani fakt, že stěžovatel před kasačním rozhodnutím odvolacího soudu byl hlavního líčení účasten, přičemž dne 30. 6. 2008 byla provedena jeho výpověď (viz č.l. 563). Indikovat porušení ustanovení § 202 odst. 4 a 5 trestního řádu, a konsekventně ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, by tak bylo v dané věci čistě formalistické, a i proto zcela nedůvodné.

Pro úplnost je tak možno dodat, že napadená rozhodnutí obecných soudů obstojí i z hlediska judikaturou ustálené interpretace ustanovení § 202 odst. 5 trestního řádu. Ve stěžovatelem odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1401/2007 připustil dovolací soud možnost provést podání ve smyslu ustanovení § 202 odst. 5 trestního řádu prostřednictvím e-mailové zprávy. Ve stěžovatelem taktéž odkazovaném usnesení ve věci sp. zn. 1 To 5/97 Vrchní soud v Olomouci vyloučil možnost provést takový souhlas pouze telefonicky.

Ústavní soud se domnívá, že v posuzované věci je sporná stěžovatelova žádost srovnatelná právě s e-mailovou zprávou, neboť i ji může při součinnosti "držitele" e-mailové adresy odeslat jakákoli "třetí" osoba. Jinými slovy, v kontextu projednávané věci je možno předložení stěžovatelovy žádosti s nepravým podpisem připodobnit odeslání e-mailové zprávy obhájcem z e-mailové adresy stěžovatele - s jeho vědomím. Tím samozřejmě není samo o sobě aprobováno počínání stěžovatelova obhájce ve smyslu povinností vyplývajících mu z postavení advokáta, je nicméně zřejmé, že práva svého klienta takovým postupem v projednávané věci nezkrátil, neboť na základě předložené žádosti "pouze" tlumočil nalézacímu soudu skutečnou vůli stěžovatele neúčastnit se hlavního líčení.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích - v prvé řadě s názorem Nejvyššího soudu - neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích obecné soudy učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavní soud proto návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.