II. ÚS 832/12
II.ÚS 832/12 ze dne 6. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti F. S., t. č. ve věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem Tovární 1707/33, Český Těšín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 395/2011-2875 ze dne 15. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení rozsudku č. j. 6 To 395/2011-2875 ze dne 15. 11. 2011, jímž Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") z podnětu odvolání státního zástupce dle § 258 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v celém rozsahu zrušil odsuzující rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 9 T 59/2010-2595 ze dne 11. 7. 2011, pročež za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele pod bodem 1) - 6) výroku uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vytýkaného jednání se stěžovatel, zkráceně řečeno, dopustil tak, že společně s dalšími obžalovanými neoprávněně vyrobil, prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku - pervitin, ačkoliv byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, tento čin navíc spáchal ve značném rozsahu. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Ve výroku II. krajský soud zamítl odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných dle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.

Stěžovatel se shora označeným rozhodnutím cítil být dotčen ve svém ústavně zaručeném právu na obhajobu, zakotveném v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítal, že mu po skončení vyšetřování nebylo umožněno prostudovat kompletní trestní spis, respektive se nemohl seznámit s pořízenými odposlechy v jejich originální audio podobě, a policejní orgán odmítl i jeho požadavek na zařazení listiny vztahující se k povolení a způsobu pořizování předmětných odposlechů do spisu. Tímto postupem bylo stěžovateli upřeno právo na obhajobu ve fázi přípravného řízení, kteroužto vadu nelze podle jeho názoru zhojit v řízení před soudem. Dále stěžovatel upozornil na údajně nestandardní postupy policejního orgánu, jež předcházely procesním výslechům svědků, kteří se posléze ve výpovědích před soudem od svých dřívějších výpovědí odchýlili. S přihlédnutím k tomu, že o výslechu těchto svědků v přípravném řízení nebyl obhájce stěžovatele řádně vyrozuměn, ačkoli o to výslovně požádal, došlo k jejich získání procesně neúčinným způsobem. Stěžovatel současně vyjádřil nesouhlas s hodnocením uvedených důkazů, kdy obecné soudy z hlediska dovozené viny striktně vycházely z obsahu výpovědí svědků z přípravného řízení, a to navzdory pravidlu platnému v trestním řízení, podle něhož dokazování má být prováděno zejména při ústním jednání vedeném před soudem. Další stížnostní námitky stěžovatele směřovaly proti způsobu vyhodnocení procesní použitelnosti výpovědi spoluobviněného S. v přípravném řízení, která předcházela okamžiku zahájení trestního stíhání všech ostatních obviněných a která v podstatě představovala ve věci jediný rozhodující usvědčující důkaz. Přestože následně v průběhu veřejného zasedání odvolací soud jmenovaného vyslechl jako svědka, přetrvává podle mínění stěžovatele pochybnost, zda lze na této výpovědi založit výrok o vině, neboť samotnou svědeckou výpovědí tato osoba nikoho neusvědčovala, toliko odkázala na svou prvotní výpověď, která však byla učiněna ve zcela jiném procesním postavení, tj. v postavení obviněného. V daném postupu stěžovatel spatřoval porušení práva vyslýchat svědky nebo dát vyslýchat svědky proti sobě [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel krajskému soudu vytkl nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jmenovitě absenci reakce soudu na jím předložené odvolací námitky.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud proto zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel předložený stížnostní návrh staví na výhradách proti hodnocení důkazů provedenému ve věci rozhodujícími orgány, respektive namítá nezákonnost mnohých důkazů a tedy nevyužitelnost pro trestní řízení, a dále na tvrzení o porušení svého práva na obhajobu v důsledku nemožnosti prostudovat kompletní spis po skončení vyšetřování. Stěžovatel tímto v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení, a jimiž se obecné soudy v rámci svých kompetencí zabývaly, pročež jim nepřisvědčily. Svou argumentací tak stěžovatel staví Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak již shora naznačil, nepřísluší.

Jen ve stručnosti, námitky proti postupu policejního orgánu při provádění výslechů svědků, údajné jejich ovlivňování a vyhrožování, oba obecné soudy shledaly nedůvodnými. Z třiceti sedmi vyslechnutých svědků pouze dva hovořili o přímém nátlaku nebo ovlivňování ze strany vyslýchajících policistů, další svědci, kteří podstatně změnili u hlavního líčení svoji výpověď, vysvětlili tuto změnu jinými důvody nebo vůbec. Nutno zdůraznit, že všichni tito svědci byli v přípravném řízení vyslechnuti v přítomnosti obhájců, přičemž nikdo z přítomných nevznesl zásadní námitky proti způsobu, jakým byli vyslechnuti, svědci vždy protokoly o výslechu jako správné podepsali a nebyla zaznamenána ani žádná stížnost na postup policistů. Jak správně poznamenal nalézací soud, uvedené skutečnosti rozhodně nesvědčí o manipulaci s případem ze strany policejního orgánu.

Dle zjištění Ústavního soudu oporu ve spisovém materiálu postrádá rovněž tvrzení o tom, že obhájce stěžovatele nebyl v průběhu přípravného řízení řádně vyrozuměn o výsleších svědků, konaných ve dnech 8. 12. 2009, 15. 12. 2009 a 11. 1. 2010. Tomuto odporuje protokol o výslechu svědka Bocka ze dne 15. 12. 2009, v němž byla účast obhájce stěžovatele stvrzena jeho podpisem (č. l. 1014 an. spisu), dále uvědomění o konání výslechů svědků ze dne 12. 1. 2010, založené na č. l. 1063, z něhož vyplývá, že obhájce stěžovatele byl, stejně jako ostatní obhájci, dne 6. 1. 2010 telefonicky vyrozuměn o konání výslechu svědků dne 11. 1. 2010, nepřímo pak úřední záznam ze dne 29. 1. 2010, zachycující přehled účastí obhájců u výslechu obviněných a svědků, který byl vyhotoven policejním komisařem na podkladě žádosti státního zástupce (č. l. 929 an. spisu), a úřední záznam ze dne 3. 2. 2010 (č. l. 1221 spisu), dokládající způsob vyrozumívání obhájců o konání výslechů, prováděný osobně nebo telefonicky s tím, že policejní komisař se rozhodl nadále obhájce vyrozumívat písemně (faxem). Předloženou námitku Ústavní soud proto vyhodnotil jako ryze účelovou, mimo jiné i s ohledem na skutečnost, že obhájce stěžovatele ji poprvé uplatnil až v odvolání ze dne 15. 8. 2011, podanému proti (až v pořadí druhému) rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 7. 2011.

S otázkou procesní účinnosti výpovědi původně spoluobžalovaného S. z přípravného řízení se vyčerpávajícím způsobem vypořádal v napadeném rozhodnutí již krajský soud, postupujíc přitom v intencích právního názoru vysloveného v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1740/09 ze dne 15. 9. 2011. Odvolacím soudem přijatý závěr, že došlo ke zprocesnění výpovědi obžalovaného S. jejím přečtením u hlavního líčení dne 13. 7. 2010, kde byl spoluobžalovaným poskytnut prostor se k ní vyjádřit, ve spojení se skutečností, že obžalovaný S. se před soudem prvního stupně na svou výpověď, přestože odmítl dále vypovídat, odvolával, je zcela ústavně konformní. Nelze též pominout, že v rámci veřejného zasedání konaného dne 11. 11. 2011 byl v té době již pravomocně odsouzený S. odvolacím soudem vyslechnut jako svědek, kdy za přítomnosti obžalovaných sdělil, že na své výpovědi z přípravného řízení trvá, načež odpověděl na dotazy obžalovaných a jejich obhájců. Navíc tato výpověď, byť opravdu pro případ stěžejní, byla podpořena celou řadou dalších důkazů.

Pokud jde o samotné hodnocení důkazů, toto spadá plně do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud nemůže jejich závěry přehodnocovat. Výjimku Ústavní soud činí, pouze jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však shledáno nebylo.

Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů, jejichž reflexí posléze dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§ 125 odst. 1) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Okolnost, že se krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně nevypořádal s každou jednotlivou námitkou stěžovatele, není přitom způsobilá posunout věc do ústavní roviny. V této souvislosti Ústavní soud připomíná judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah této povinnosti se odvíjí od povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolnosti každého případu (srov. rozsudky ve věci Van de Hurk v. Nizozemsko č. 16034/90 ze dne 19. 4. 1994, ve věci Ruiz Torija v. Španělsko č. 18390/91 ze dne 9. 12. 1994, ve věci Hiro Balani v. Španělsko č. 18064/91 ze dne 9. 12. 1994 a ve věci Higginsová a další v. Francie č. 20124/92 ze dne 19. 2. 1998). Podle rozsudku ve věci Helle v. Finsko č. 20772/92 ze dne 19. 12. 1997 se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Jinak řečeno, reakce krajského soudu na odvolací námitky stěžovatele je adekvátně obsažena též v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v rozhodnutí nalézacího soudu.

Zbývá se vypořádat s námitkou stěžovatele týkající se nedostatečné možnosti prostudovat spis v závěrečné fázi přípravného řízení. Referenční rámec ústavněprávního přezkumu je v této záležitosti vymezen zněním článku 40 odst. 3 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, požadujícím poskytnutí přiměřeného času k přípravě obhajoby. Ustanovení § 166 odst. 1 trestního řádu o poskytnutí přiměřené doby na seznámení se spisem při skončení vyšetřování je důležitým pravidlem, jehož porušení by za určitých okolností mohlo znamenat porušení ústavního práva na obhajobu, zásah Ústavního soudu nicméně není, v duchu materiálního pohledu na právo, obvykle potřebný tehdy, jestliže lze namítané porušení podústavního práva zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1426/09 ze dne 11. 3. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Uvedená východiska obecné soudy náležitě reflektovaly ve svých rozsudcích (odvolací soud odkazem na rozsudek soudu prvního stupně), jestliže poukázaly na možnost stěžovatele a jeho právního zástupce usilovat o nahlížení do spisu podle § 65 trestního řádu v řízení před soudem, v rámci čehož by jim byl umožněn i poslech zaznamenaných hovorů v této věci, nezávisle na tom, že tyto byly později k důkazu u hlavního líčení přehrány. Ústavní soud tudíž neshledává nic, co by jim z ústavně právního hlediska bylo možno vytknout. Dlužno naopak dodat, že postup stěžovatele, který v řízení před obecným soudem rezignoval na shora popsaný zákonný postup a namísto toho se domáhá zákroku ze strany Ústavního soudu, odporuje principu subsidiarity ústavní stížnosti.

Ve světle výše předestřeného lze uzavřít, že stěžovatel svými výtkami nestaví předmět stížnosti do ústavněprávní roviny. Pouhá polemika stěžovatele s právními závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Svým jednáním - a to je z rozhodnutí obou obecných soudů zcela transparentně zřejmé - stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu, za který byl odsouzen, jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.