II. ÚS 831/17
II.ÚS 831/17 ze dne 27. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Romanem Peškem, advokátem se sídlem Šantova 2, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 16. 2. 2016, č. j. 81 T 11/2015-783, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, č. j. 5 To 27/2016-854, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, č. j. 8 Tdo 1434/2016-41, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku, kterého se dopustila tím, že v blíže specifikované době v hádce dvakrát bodla poškozeného do horní části hrudníku a do pravé tváře, přičemž tohoto jednání se dopustila za situace, kdy byla již pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví pravomocně odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody (amnestováno ke dni 1. 1. 2013). Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání 4 let a 6 měsíců. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky a státní zástupkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatelka odsuzuje za předmětný pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, který zůstal ve výroku o vině nezměněn, a dále za sbíhající přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 5. 2015, č. j. 17 T 72/2015-46, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, přičemž se stěžovatelka pro výkon uloženého trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.

3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.

4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že v řízení před soudy nezpochybňovala samotnou skutečnost, že poškozeného opakovaně bodla nožem. Podstatné jsou však okolnosti, za kterých se tak stalo, z nichž údajně bylo patrno, že se stěžovatelka zcela pochopitelně bála o svůj život a zdraví (předmětného dne volala třikrát policii s oznámením, že se poškozený snaží vloupat do domu; poškozený v minulosti již byl odsouzen za přečin porušování domovní svobody). Ona sama, poškozený i svědek Osvald byli podnapilí, poškozený stěžovatelku v domě pronásledoval do ložnice a jediným důvodem poranění poškozeného prý byla obava stěžovatelky o vlastní život. Nelze navíc vyloučit, že stěžovatelka byla před útokem poškozeným fyzicky atakována, neboť v trestním řízení nebylo prokázáno, co tomuto útoku předcházelo.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Stěžovatelka namítá především porušení zásad presumce neviny a spravedlivého procesu při provádění a vyhodnocování důkazů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají určitou volnost obecnému soudu, avšak nikoliv volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručit, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].

8. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

9. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatelky. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti tak, jak tvrdí stěžovatelka. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro ni nepříznivým - výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

10. Jen pro stručnost proto Ústavní soud konstatuje, že v předmětném trestním řízení nebylo nikdy zpochybněno, že zranění poškozenému způsobila stěžovatelka. Ohledně konkrétních okolností, za kterých se tak stalo, obecné soudy vycházely z řady důkazů a připustily, že soužití stěžovatelky s poškozeným nebylo harmonické, jejich životní styl byl spojen zejména s nadměrnou konzumací alkoholu a mohlo proto docházet ke slovním i drobným fyzickým konfliktům. Nebylo však prokázáno, že by před projednávanou událostí poškozený stěžovatelku opakovaně či surově napadal (nevyhledala např. lékařské ošetření a nic takového nenahlásila ani policii, jakkoliv oznamování konfliktních situací v roce 2014 bylo "téměř na denním pořádku"). K jedinému fyzickému konfliktu došlo cca 3 dny před předmětnou událostí. V den útoku stěžovatelka neutrpěla žádné zranění a žádný fyzický útok nepotvrdil poškozený a koneckonců ani samotná stěžovatelka, která s ohledem na svoji podnapilost dovozovala fyzické napadení jen na základě spisové fotodokumentace a nikoliv vlastních vzpomínek. Za klíčovou soudy označily výpověď svědka Osvalda z přípravného řízení, který se v tento den v bytě nacházel a neslyšel žádný křik či hluk, z něhož by bylo možno usuzovat na fyzický konflikt. Krajský soud také dostatečně přesvědčivě vyložil, proč nepovažoval za věrohodnou výpověď tohoto svědka při hlavním líčení (se stěžovatelkou jsou kamarádi, o hlavním líčení byl informován právě stěžovatelkou a dostavil se k němu teprve s ní, nevěrohodné je rovněž tvrzení, že při výslechu u policie si na incident nevzpomněl a teprve s velkým časovým odstupem se mu vybavily konkrétní okolnosti incidentu atp.). Krajský soud vycházel rovněž z hodnocení osoby stěžovatelky znalci, z něhož je patrno, že stěžovatelka má sklony ke zkreslování prožitých událostí, k jejich dramatizaci, má sklony k agresivitě, což zesiluje účinek alkoholu. Při hodnocení osoby stěžovatelky soudy nepřehlédly ani okolnost, že v minulosti stěžovatelka již byla pravomocně odsouzena za bodnutí nožem do hrudníku jiného muže, a to rovněž pod vlivem alkoholu.

11. Pokud stěžovatelka poukazuje na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3235/15 (http://nalus.usoud.cz), je třeba uvést, že v nyní projednávaném případě obecné soudy dostatečně pečlivě a přesvědčivě vyložily, proč jednání stěžovatelky nelze považovat za nutnou obranu a na jejich argumentaci proto postačuje z důvodu stručnosti toliko odkázat. Podstatou nutné obrany je totiž odvracení nebezpečí, vznikající útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem namířeným proti útočníkovi, který by byl jinak trestný. V této věci však nebylo provedeným dokazováním zjištěno, že by ze strany poškozeného v rozhodný moment ke konkrétnímu a důraznému útoku došlo. Z porovnání obou případů je ostatně dostatečně zřejmé, že jejich skutkové okolnosti jsou natolik odlišné, že ani právní závěry v tomto nálezu obsažené, s nimiž se nyní rozhodující senát plně ztotožňuje, nejsou na věc stěžovatelky použitelné.

12. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatelka spáchala skutek uvedený v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí ani jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.