II. ÚS 820/17
II.ÚS 820/17 ze dne 18. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti navrhovatelů a) Tomáš Zima, b) "Kolumbus" s. r. o., se sídlem Čelakovského 843/5, Slaný, c) Jana Tillová, d) Daniel Till, e) Ing. Miroslav Dvořák, f) Jan Maxa, g) Luisa Krameriusová, h) Bronislav Koska, i) Bc. Jaroslav Rys, j) Ing. Petr Šváb, k) Jana Macharačková, l) Hanuš Bartoň, m) RTH Security s. r. o., se sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, n) Jan Hrdina, o) Anna Kohelová, p) Pavel Kašpárek, q) Jiří Dlouhý, r) Jiří Martinec, s) Ladislav Vavřina, t) Martin Vácha, u) Ladislav Půlpán, v) Tomáš Marek, w) MgA. Petra Cífková, x) Richard Janák, y) Pavel Kadeřábek, z) Ing. Petr Zdobinský, aa) Josef Musil, ab) Pavel Ryska, ac) Jiří Šťastný, ad) Květuše Šťastná, ae) Václav Šťastný, af) Jaroslav Šťastný, ag) Zuzana Lorencová, ah) Pavel Hub, ai) Jiří Mareš, aj) Ing. Jan Stránský, ak) Ing. Kateřina Linková, al) Daniel Vichra, am) MUDr. Klára Otáhalová, všech zastoupených Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem, se sídlem Na Ořechovce 199/24, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 7 As 318/2016-59, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 3 A 186/2016-71-72, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení § 33 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel pod písm. a) Tomáš Zima (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a dále v článku 2 odst. 3 a v článku 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení § 33 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podává ústavní stížnost pouze on, neboť jako jediný z navrhovatelů byl účastníkem v řízení před Nejvyšším správním soudem, které vedlo k vydání napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Ostatní navrhovatelé jsou z opatrnosti uvedeni v záhlaví ústavní stížnosti pouze proto, že takto činil ve svém napadeném usnesení i Nejvyšší správní soud (čl. I. bod 3 ústavní stížnosti). Ústavní soud se proto nezabýval procesním postavením ostatních navrhovatelů, jejichž ústavní stížnost by bylo nutno jinak posoudit ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze z důvodu nepodání kasační stížnosti jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu jako podanou někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Návrhem ze dne 24. 10. 2016 se navrhovatelé domáhali zrušení Nařízení č. 7/2016 Sb. hl. m. Prahy, Usnesení č. 244/2016 Rady hl. m. Prahy a navazujícího rozhodnutí o umístění dopravního značení. Protože navrhovatelé nezaplatili soudní poplatek společně s podáním návrhu, Městský soud v Praze vyzval každého z nich k úhradě soudního poplatku za podaný návrh ve lhůtě 14 dnů a poučil je o následcích nezaplacení poplatku v uvedené lhůtě. Navrhovatelé c), d), h), j), k), l), m), o), p), q), r), s), t), u), v), w), x), y), z), aa), ab), ac), ad), ae), af), ag), ah), ai), aj), al) a am) v soudem stanovené lhůtě poplatek nezaplatili, Městský soud proto řízení o návrhu ve vztahu k těmto navrhovatelům podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále "zákon o soudních poplatcích"), ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s. usnesením ze dne 16. 11. 2016, č. j. 3 A 186/2016-71-72, zastavil. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítnul.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

6. V odůvodnění svého napadeného usnesení Nejvyšší správní soud vysvětlil, že stěžovatel, který v řízení před správním soudem prvního stupně řádně a včas uhradil soudní poplatek za návrh, a není ani uveden ve výčtu navrhovatelů ve výroku kasační stížností napadeného usnesení, vůči kterým Městský soud v Praze řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, nebyl kasační stížností napadeným usnesením nijak dotčen na svých právech, a byl proto osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti. Na tomto závěru dle Nejvyššího správního soudu nic nemění tvrzení stěžovatele, že ostatní navrhovatelé shodně nesouhlasí se způsobem ukládané poplatkové povinnosti. Z textu kasační stížnosti je zřejmé, že ji podal výhradně stěžovatel, nikoli navrhovatelé, vůči nimž Městský soud v Praze řízení zastavil; pokud tito navrhovatelé s takovým postupem soudu nesouhlasili, nic jim nebránilo podat kasační stížnost a uplatnit vlastní kasační námitky.

7. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu.

8. Lze proto dovodit, že Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu se zákonem [§ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ], když kasační stížnost stěžovatele proti usnesení, jímž nebyla žádná jeho práva dotčena, odmítl. Dotčení na právech přitom nelze zaměňovat s nesouhlasem stěžovatele ohledně výše soudem stanoveného soudního poplatku, který ostatně uhradil. Pokud stěžovatel kritizuje praxi správních soudů, které neaplikují § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích jako lex specialis vůči § 33 odst. 8 s. ř. s., v důsledku čehož je každý účastník nucen sám za sebe uhradit soudní poplatek a je zcela vyloučena solidarita nákladového účastenství, touto námitkou stěžovatele se Nejvyšší správní soud nemohl ze shora uvedených důvodů zabývat. Mohl by tak totiž činit pouze na základě kasačních námitek účastníka řízení, jehož práva byla v důsledku takového postupu správního soudu dotčena, tedy na základě kasační stížnosti některého z navrhovatelů, vůči nimž bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 3 A 186/2016-71-72, řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Na základě principu subsidiarity se pak touto námitkou v důsledku nesprávného procesního postupu stěžovatele nemohl zabývat ani Ústavní soud. Je však třeba upozornit, že se Nejvyšší správní soud obiter dictum k této otázce v odůvodnění svého napadeného usnesení vyslovil, a uvedl, že povaha veřejného subjektivního práva, jemuž správní soudnictví poskytuje ochranu, znemožňuje stěžovatelem namítanou poplatkovou solidaritu, neboť veřejná subjektivní práva náleží výlučně konkrétní osobě; i když mohou mít veřejná subjektivní práva dvou různých osob totožný obsah, neznamená to automaticky, že jsou tato práva sdílena solidárně (společně a nerozdílně), jako tomu je u pasivní či aktivní solidarity v soukromém právu.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení § 33 odst. 8 s. ř. s. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.