II. ÚS 82/17
II.ÚS 82/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti RG- parking s.r.o., IČO: 27630986, sídlem Vlastec 7, zastoupené JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou, sídlem Nad Vinicí 494, Statenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2016 č. j. 26 Cdo 1766/2016-376, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 21 Co 345/2015-320 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. dubna 2015 č. j. 28 C 601/2009-292, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Městské části Praha 13, sídlem Sluneční náměstí 2580/13, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Vlastimilem Řezníčkem, advokátem, sídlem Dobrovského 554/10, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. ledna 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II. Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Dne 7. dubna 2005 uzavřela společnost RG-STAVBY s.r.o. s vedlejší účastnicí nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly dva pozemky nacházející se v Praze v k. ú. Stodůlky. Smlouva byla uzavřena na dobu 3 let s tím, že před uplynutím této doby měly být vztahy smluvních stran upraveny buď prodejem, nebo dalším pronájmem uvedených pozemků. Na základě dodatku ze dne 26. dubna 2006 byla práva a povinnosti z nájemní smlouvy postoupena na společnost RG Invest s.r.o.

3. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 11. září 2006 byly na jednom z těchto pozemků (parc. č. 2342/484) povoleny terénní úpravy, které spočívaly v navážce zeminy na stávající svažitý a nerovný terén a v úpravě povrchu včetně vsakovacích prvků. K těmto navážkám došlo do výškové úrovně stávajícího parkoviště na jižní straně, přičemž k realizaci terénní úpravy byla použita zemina z výstavby hromadných garáží v ulici Archeologická. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 3. března 2008 bylo umožněno používání terénních úprav.

4. Protože mezi smluvními stranami nedošlo k prodloužení nájemní smlouvy, uplatnila dne 17. února 2009 společnost RG Invest s.r.o. u vedlejší účastnice nárok na náhradu za zhodnocení pozemku spočívající v protihodnotě toho, o co se zvýšila jeho hodnota, a za účelem určení ceny navrhla provedení znaleckého posudku. Vedlejší účastnice ovšem jakékoli vyrovnání odmítla s tvrzením, že k žádnému zhodnocení pozemku nedošlo. Podle jejího názoru byla na pozemku pouze umístěna vytěžená zemina z jiných pozemků, v důsledku čehož bude tento pozemek muset být na vlastní náklady vedlejší účastnice rekultivován tak, aby jej bylo možno využívat v duchu původního záměru, tedy jako parkoviště. Za této situace se tak společnost RG Invest s.r.o. domáhala zaplacení uvedené náhrady žalobou. Svůj nárok vyjádřila částkou 2 746 193 Kč. V průběhu soudního řízení o žalobě vstoupila na místo žalobce stěžovatelka, na kterou byla pohledávka převedena smlouvou.

5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 21 Co 345/2015-320 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. dubna 2015 č. j. 28 C 601/2009-292, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky. Oba soudy posuzovaly uplatněný nárok podle § 667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, podle něhož dal-li pronajímatel souhlas se změnou na věci, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Po skončení nájemního vztahu tak byla vedlejší účastnice povinna hradit "pouze" zhodnocení věci, a nikoliv náklady stěžovatelky do pozemku vložené. Mezi stranami bylo nicméně sporné, zda vůbec došlo k nějakému zhodnocení pozemku.

6. Stěžovatelka předložila v průběhu řízení dva znalecké posudky, které však obsahovaly toliko výpočty nákladů na stavební práce. Obvodní soud je proto nemohl využít a místo toho ustanovil znalcem společnost A-Consult plus, spol. s r. o., které jako znaleckému ústavu uložil povinnost vyčíslit zhodnocení pozemku v důsledku provedených terénních úprav. Z jí vypracovaného znaleckého posudku vyplynulo, že není schopna jednoznačně určit, zda došlo k znehodnocení či zhodnocení pozemku, případně v jaké výši. Zástupce znaleckého ústavu tento závěr upřesnil při svém výslechu na ústním jednání, když vyloučil zhodnocení pozemku s ohledem na to, že podle územního plánu je určen z převážné části k zástavbě. Jestliže by tedy vedlejší účastnice chtěla realizovat záměr výstavby, musela by odstranit terén vzniklý navážkou zeminy, což by znamenalo zvýšení souvisejících nákladů. Zhodnocení pozemku by bylo možné připustit pouze za předpokladu, že by byl územní plán změněn a umožnil tak využívání tohoto pozemku jako parkoviště. K takovéto změně ale nedošlo.

7. Městský soud považoval znalecký posudek za řádně odůvodněný. Jak uvedl ve svém rozsudku, znalec měl srozumitelným způsobem podat, z jakých důvodů ke zhodnocení pozemku nedošlo. Nárok stěžovatelky na vypořádání podle § 667 odst. 1 občanského zákoníku tudíž nebyl dán. Prizmatem tohoto ustanovení bylo posouzeno i tvrzení stěžovatelky, že má vůči vedlejší účastnici nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

8. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 3. října 2016 č. j. 26 Cdo 1766/2016-376 pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (výrok I). Stěžovatelka jím měla zpochybňovat pouze závěr městského soudu, že pronajatý pozemek nebyl zhodnocen, přičemž její kritika směřovala zejména vůči závěrům znaleckého posudku. Tuto námitku, jež se týkala skutkových zjištění, však podle Nejvyššího soudu nebylo možné považovat za způsobilý důvod dovolání ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Způsobilý důvod dovolání pak neměl být vymezen ani námitkou týkající se případných vad řízení, podle níž nebyla splněna poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Pro úplnost se dodává, že uvedeným usnesením bylo odmítnuto i dovolání vedlejší účastnice směřující proti výroku rozsudku městského soudu o nákladech řízení (výrok II). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III).

III. Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, že nebylo prokázáno zhodnocení pozemku a že vedlejší účastnice jí nemá nic zaplatit. Zdůrazňuje, že jí provedené terénní úpravy a stavební práce potřebné pro stavbu parkoviště pozemek zhodnotily, což prokázala předloženým znaleckým posudkem. Tyto terénní úpravy byly provedeny se souhlasem vedlejší účastnice a v dobré víře, že nájemní smlouva k pozemku bude podle původní dohody prodloužena tak, aby stavbu hlídaného parkoviště mohla stěžovatelka dokončit. Jako parkoviště je ostatně tento pozemek využíván dodnes.

10. Stěžejní námitka stěžovatelky směřuje vůči způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly se znaleckým posudkem znalce ustanoveného soudem. Tento posudek vychází z nesprávných předpokladů (rozpor s územním plánem) a zcela hypotetického popisu situace, která však v daném případě není vůbec relevantní a neodpovídá skutečnosti (realizace budoucí výstavby domů na předmětném pozemku). Obvodní soud ani městský soud se těmito námitkami nezabývaly a zcela je ignorovaly. Místo toho pouze převzaly závěry znalce bez jejich bližšího kritického zkoumání, a to přestože byly povinny hodnotit znalecký posudek stejně pečlivě jako jakýkoli jiný důkaz. Zabývat se přitom měly i jeho odbornou správností.

11. Soudem ustanovenému znalci nejenže nepříslušelo posouzení souladu provedených terénních úprav s územním plánem, nýbrž bylo zároveň provedeno nesprávně. Územní plán sice stanoví jako hlavní funkční využití vymezeného území bydlení, současně ovšem připouští jako jeho doplňkové funkční využití parkovací a odstavné plochy. Není tedy vyloučeno, že některé parcely mohou být využity jako parkoviště sloužící obyvatelům okolních rodinných či obytných domů, jež musí tvořit většinu tohoto území. Znalec navíc nedospěl k závěru, že ke zhodnocení pozemku nedošlo. Tuto otázku ponechal nezodpovězenou. Naopak připustil, že v případě změny územního plánu by mohlo dojít ke zhodnocení.

12. Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že pouhé uložení zeminy s nutností vydání stavebního povolení a vynaložení nákladů ve výši 2 746 193 Kč za provedené úpravy pozemku, placení nájemného za pozemek na dobu 3 let ve výši 570 000 Kč a následný odvoz zeminy po vypršení doby trvání nájmu kamkoliv jinam, je ekonomickým nesmyslem a takto by žádný nájemce ani teoreticky nemohl uvažovat. Je zřejmé, že obecné soudy nijak nezhodnotily uvedené závěry, ačkoliv pro ně neměl znalec žádný podklad. Zcela pominuly i návrh stěžovatelky na zpracování revizního znaleckého posudku. Jejich rozhodnutími mělo být porušeno její základní právo na soudní ochranu.
IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 28 C 601/2009 a vyzval Nejvyšší soud a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

14. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 24. dubna 2017 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatelka v dovolání nevymezila dovolací důvod způsobem uvedeným v § 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, když dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dané věci není sporu o tom, že věc je třeba posoudit podle § 667 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž aplikaci tohoto ustanovení a jeho výklad učiněný obecnými soudy stěžovatelka nijak nezpochybňuje. Své námitky směřovala výlučně proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů. Protože ani případná pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilý dovolací důvod, bylo dovolání odmítnuto pro vady. Skutečnost, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem, vyplývá ze samotné povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku.

15. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření ze dne 27. dubna 2017 nesouhlasí s tím, že by stěžovatelka provedením zemních prací zhodnotila předmětný pozemek a že by vedlejší účastník toto zhodnocení později využil při vybudování parkoviště. Upozornila, že nájem předmětných pozemků byl využit za účelem depotu vytěžené zeminy ze stavby vícepatrových garáží, kterou stěžovatelka realizovala v blízké Archeologické ulici, s tím, že zemina zůstala ve vlastnictví vedlejší účastnice, resp. hl. m. Prahy. Ať už by stěžovatelka zeminu deponovala kdekoli, stejně by na takovém pozemku musela provést následné práce, aby nedocházelo k sesuvům apod. Nájemní smlouva přitom vůbec nepředpokládala, že by měla za plánované práce na pozemcích cokoli obdržet; šlo přece o odvoz zeminy z jejího staveniště a depotu této zeminy na jiném pozemku. Podle vedlejší účastnice se stěžovatelka domáhá ústavní stížností zejména toho, aby důkazy v této věci provedené, zejména pak znalecký posudek, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu. K takovémuto přehodnocení nicméně není dán prostor, neboť obecným soudům nelze vytknout extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními.

16. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která ve stanovené lhůtě (a ani poté) nevyužila svého práva na ně reagovat.

V. Podmínky projednání ústavní stížnosti

17. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Pokud však jde o přípustnost ústavní stížnosti, ta je dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.

18. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle § 237 až 238a občanského soudního řádu [srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].

19. V dané věci směřovala ústavní stížnost i proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž bylo za podmínek plynoucích z § 237 občanského soudního řádu přípustné dovolání. Předmětné dovolání sice bylo podáno, důvodem jeho odmítnutí ovšem byly vady, resp. neodstraněné nedostatky. Nešlo tedy o odmítnutí pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, u něhož by byla zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Dovolání naopak nebylo v důsledku těchto vad ze strany stěžovatelky efektivně vyčerpáno, a proto ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně) není přípustná.

20. I kdyby však dovolací soud v rámci tohoto hodnocení pochybil a dopustil se tak nesprávného posouzení náležitostí dovolání, Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti zásadně vyhovět jen v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení o odmítnutí dovolání. Zrušení rozhodnutí dovolacího soudu by totiž umožňovalo nové posouzení přípustnosti dovolání a eventuálně též její meritorní projednání. V tomto případě by byla ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu rovněž nepřípustná, tentokrát z důvodu její předčasnosti.

21. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení dovolacího soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

VI. Vlastní posouzení

22. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, zjistil, že ústavní stížnost proti usnesení dovolacího soudu je zjevně neopodstatněná.

23. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

24. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka neuplatňuje proti usnesení dovolacího soudu žádnou argumentaci, kterou by zpochybňovala jeho závěr o tom, že dovolání mělo vady spočívající v uplatnění nepřípustného dovolacího důvodu. Ústavní soud tento jeho závěr přesto přezkoumal, a to z hlediska jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Učinil tak z toho důvodu, že kategorický závěr dovolacího soudu, podle něhož v dovolacím řízení nelze přezkoumávat i námitky týkající se skutkových zjištění městského soudu, zjevně přehlíží opakovaně vyslovený závazný právní názor Ústavního soudu, podle něhož mohou být v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu uplatněny i námitky směřující vůči hodnocení důkazů.

25. Podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu je možné podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odstavec 3 pak stanoví způsob vymezení dovolacího důvodu tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost.

26. Ústavní soud zdůrazňuje, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoli otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Ostatně nedávalo by smysl, aby se přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu odvíjela od otázek, které by dovolací soud nemohl v rámci svého přezkumu v dovolacím řízení zodpovědět. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, případně Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

27. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka by dostála příslušným požadavkům na obsah dovolání plynoucím z § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu i v případě, že by v dovolání vymezila dovolací důvod pouze tvrzením nesprávnosti skutkových zjištění, a pouze na tomto základě by formulovala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tedy pokud by jím předestřená otázka byla fakticky jen polemikou se správností skutkových zjištění). Jak v minulosti konstatoval nejen Ústavní soud, ale i Evropský soud pro lidská práva, rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, pokud mají v dobré víře - byť mylně - za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. října 2010 ve věci stížnosti č. 35836/05 Adamíček proti České republice; dále usnesení ze dne 29. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10 (U 3/60 SbNU 777), body 8 až 10; v širších souvislostech lze poukázat i na některá rozhodnutí v trestních věcech, konkrétně nález ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) či stanovisko pléna ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)].

28. Tím ovšem není nijak zpochybněno, že přípustnost dovolání by mohla být založena jen v případě, že by stěžovatelka v souvislosti se skutkovými zjištěními skutečně vymezila otázku hmotného nebo procesního práva a tato by z hlediska jejího vztahu k judikatuře dovolacího soudu splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Otázkou, zda tak skutečně učinila, se ale dovolací soud zabývá až v rámci posouzení přípustnosti dovolání, a nikoli v souvislosti s posuzováním jeho obsahových náležitostí. Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné. Naopak ho podle tohoto ustanovení nelze odmítnout pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat [srov. nález ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) nebo nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16].

29. Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud se dopustil pochybení při posouzení náležitostí, jimiž občanský soudní řád podmiňuje projednání dovolání. Tato skutečnost však ještě nepostačuje pro závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Takovýto následek by mohl nastat pouze tehdy, jestliže by v důsledku tohoto pochybení došlo k odmítnutí řádně a včas podaného dovolání, které by jinak muselo být věcně projednáno (byť jen v rovině posouzení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řízení), tj. u něhož by absentoval jiný procesní důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje [srov. nález ze dne 6. června 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335), nález ze dne 5. prosince 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 (N 210/71 SbNU 477), nález ze dne 15. března 2016 sp. zn. III. ÚS 681/16, body 12 a 13, nebo nález ze dne 31. května 2016 sp. zn. I. ÚS 955/16, body 14 a 15]. Tak tomu ale v nyní posuzované věci nebylo.

30. Z dovolání stěžovatelky vyplývá, že v něm výslovně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy v čem měla spočívat otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo měla být dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (§ 237 občanského soudního řádu). I kdyby přitom tuto náležitost bylo možné vyvodit z textu dovolání, z jeho obsahu je zřejmé, že by se týkala jen nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, respektive absence poučení podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu. Tato námitka ovšem nebyla s to zpochybnit rozsudek městského soudu. Ten totiž založil své rozhodnutí na právním závěru, že zhodnocení pozemku bránila omezená možnost jeho využití plynoucí z územního plánu, který neměl umožňovat výstavbu parkoviště. S ohledem na tento právní závěr již městský soud logicky neprováděl další dokazování za účelem, že ke zhodnocení přece jen došlo. Jakékoli zhodnocení bylo podle jeho názoru podmíněno změnou územního plánu, kterou nebylo lze předjímat.

31. K uvedenému hodnocení městského soudu, proti jehož rozsudku není ústavní stížnost přípustná, Ústavní soud v tomto řízení nemůže zaujmout žádné stanovisko. Pakliže stěžovatelka chtěla dosáhnout jeho zrušení v dovolacím řízení, měla dovoláním brojit právě proti právnímu závěru o nesouladu výstavby parkoviště s územním plánem. Takováto argumentace však v dovolání relevantním způsobem uplatněna nebyla. Její dodatečné uplatnění v ústavní stížnosti nemůže s ohledem na § 241a odst. 2 a 3 a § 241b odst. 3 občanského soudního řádu na závěru, že dovolání nemohlo být - pokud jde o tuto námitku - věcně projednáno, nic změnit. Napadené usnesení proto nemělo za následek porušení základního práva stěžovatelky, neboť stěžovatelka v dovolání nepředestřela právní otázku, na níž záviselo rozhodnutí městského soudu.

32. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti pro její nepřípustnost a zčásti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.