II. ÚS 82/14
II.ÚS 82/14 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Mysliveckého sdružení Dubina, IČ 68435959, se sídlem Luční 192, 464 01 Frýdlant, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec IV - Perštýn, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 871/2013-314 ze dne 10. 10. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 30 Co 96/2012-292 ze dne 15. 8. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 14 C 314/2006-245 ze dne 30. 11. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen ve výrocích I. a II. výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Liberci, kterým byla zamítnuta žaloba o určení podaná stěžovatelem, že nájemní smlouva o pronájmu honitby Bulovka - Obora uzavřená mezi vedlejšími účastníky - prvním žalovaným a druhým žalovaným - na základě výběrového řízení vedeného Honebním společenstvem Bulovka - Obora dle hodnocení nabídek ve výběrovém řízení ze dne 4. 7. 2006, je neplatná. Rovněž byla soudem prvního stupně zamítnuta žaloba o uložení povinnosti prvnímu žalovanému uzavřít se stěžovatelem nájemní smlouvu o pronájmu honitby Bulovka - Obora podle § 33 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v rozhodném znění (dále též "zákon o myslivosti"). Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zčásti zamítl, zčásti je dle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy při hodnocení věci vyšly z ryzího právního pozitivismu, pakliže uzavřely, že prvý žalovaný nebyl povinen v daném případě provádět výběrové řízení, neboť ustanovení § 32 odst. 4 zákona o myslivosti dopadá pouze na právnické osoby, které hospodaří s majetkem státu a samostatně pronajímají honitbu, kdy v daném případě byly tyto osoby pouze členy honebního společenstva. S tímto hodnocením stěžovatel nesouhlasí a obsáhle líčí okolnosti vyhlášení výběrového řízení vedlejším účastníkem (prvním žalovaným), pokládaje jeho výsledky za odporující jeho zadání. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel se v petitu svého návrhu domáhá zrušení pouze rozsudku Nejvyššího soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti, jakož i její titulní strany, kde za účastníky řízení označuje též okresní a krajský soud, je patrné, že stěžovatel napadá postup před všemi v záhlaví zmíněnými obecnými soudy, a proto Ústavní soud, aby dostál svým vlastním závěrům v otázce tzv. přepjatého formalismu, odpovídajícím způsobem stanovil rozsah svého přezkumu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, popřípadě představuje polemiku se skutkovým či právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní. Stěžovatel ve svých námitkách, které jinak postrádají ústavněprávní dimenzi, líčí skutkové okolnosti vyhlášení a průběhu výběrového řízení. Takové námitky se bez dalšího nemohou stát předmětem přezkumu Ústavního soudu.

Pakliže obecné soudy, zejména soud dovolací, v předmětné věci učinily závěr, že ustanovení § 32 odst. 4 zákona o myslivosti normující o povinnosti právnických osob, které hospodaří s majetkem státu nebo majetek státu spravují, pronajímat honitbu jen po provedení výběrového řízení, se vztahuje pouze na případy právnických osob, které výlučně hospodaří s majetkem státu nebo majetek státu výlučně spravují, a nikoli též na případy, když taková právnická osoba je pouze jedním z dalších členů mysliveckého sdružení (jehož členy jsou též ryze soukromoprávní subjekty), je tento jejich závěr náležitě a přesvědčivě odůvodněn (srov. argumentaci podanou Nejvyšším soudem na str. 7 jeho rozsudku). Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v tomto ohledu neshledal; ostatně ani sám stěžovatel není ve své polemice s tímto závěrem nijak konkrétní, pouze setrvává na jeho prostém odmítnutí. Takto vyjádřený nesouhlas však s ohledem na výše řečené nemůže představovat "substrát" pro kasační zásah Ústavního soudu.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.