II. ÚS 818/17
II.ÚS 818/17 ze dne 4. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Františky Suché, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 2097/10, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 9. 2014, č. j. 5 C 112/2008-760, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 11. 2015, č. j. 30 Co 74/2015-901, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, č. j. 22 Cdo 4636/2016-994, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se především podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o uložení povinnosti žalovaným Zdence Šourkové a Ladislavu Šourkovi zdržet se odběru vody z pramenní jímky, která je ve vlastnictví stěžovatelky. Podle stěžovatelky se totiž žalovaní na jímku neoprávněně napojili, čímž došlo k převýšení její kapacity. Žalovaní naopak namítali, že z jímky brali vodu oni i jejich předci více než 200 let. Byla to podle nich naopak stěžovatelka, kdo se na jímku neoprávněně napojil. Za daného stavu věci soud zdůraznil, že spory účastníků řízení započaly v letech 2006 až 2007. V dané lokalitě není zaveden veřejný vodovod, proto je zásobování vodou řešeno čerpáním podzemní vody. Geografická poloha pramenní jímky ve vztahu k hranici mezi pozemky stěžovatelky a žalovaných byla zjišťována několika znalci. Z údajů digitální katastrální mapy přitom vyplývá, že hranice mezi pozemky je úředně vedena jako sporná. Na podkladě provedeného znaleckého zkoumání prvostupňový soud dospěl k závěru, že při existenci sporné hranice pozemků není možno jednoznačně uzavřít, že spodní část jímky, v níž se voda nachází, se nalézá výlučně na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky. Z toho důvodu bylo namístě žalobu zamítnout. I kdyby ale podle soudu žalovaným nesvědčilo spoluvlastnické právo k jímce, právo odebírat vodu z jímky by z důvodu nerušeného odběru vody v dobré víře po dobu několika desetiletí vydrželi.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem citovaný rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. Zdůraznil, že právo odběru vody z jímky svědčí tomu, kdo je vlastníkem jímky. Proto bylo v daném případě nutno jako předběžnou otázku posoudit, zda žalovaným, jež by se podle petitu žaloby měli zdržet odběru vody z jímky, náleží či nenáleží vlastnické právo k jímce. Zcela nerozhodné je pak to, zda mají žalovaní či stěžovatelka alternativní zdroje vody, či kdy byla jímka zbudována, kdo se na ní v minulosti bez oprávnění napojil atp. Pro posouzení otázky vlastnického práva k jímce je podle krajského soudu klíčové, na čím pozemku se předmětná jímka nachází. Podle příslušné právní úpravy přitom platí, že dojde-li k rozporům ve tvrzení účastníků a jiných oprávněných osob o průběhu hranic pozemků, považují se za platné ty hranice, které jsou obsahem katastrálního operátu. Ve výsledcích zjišťování průběhu hranic v obnoveném katastrálním operátu se hranice vyznačí jako sporné. Řízení o žalobě na zdržení se odběru vody z jímky pak k odstranění spornosti hranice nemůže sloužit. Odvolací soud proto vycházel z toho, že v katastru nemovitostí vyznačená hranice je platnou hranicí ve vztahu k níž je potřeba posoudit polohu předmětné jímky a stanovit, na kterém z pozemků se nachází. K vyřešení otázky polohy jímky byly přitom i pro odvolací soud rozhodné znalecké posudky. Soud v této souvislosti konstatoval, že znalci provedli měření, reagovali vzájemně na posudky kolegů, nicméně k jednoznačnému závěru nedospěli. To bylo zapříčiněno mimo jiné i tím, že znalci pracovali s přípustnými odchylkami měření, když rozdíl několika centimetrů v umístění hranice lze považovat za prakticky shodný a správný výsledek. Odvolací soud také nepřehlédl, že znalecké posudky předložené stěžovatelkou vyznívají v její prospěch, zatímco znalecký posudek předložený žalovanými vyznívá zase v jejich prospěch. Proto měl pro odvolací soud z hlediska věrohodnosti důkazu za stěžejní znalecký posudek znalce, jenž byl ustanoven soudem prvního stupně a neprováděl svou znaleckou činnost na objednávku kteréhokoliv z účastníků řízení. Vzhledem k závěrům tohoto znalce, jež nebyly dalšími znalci zásadním způsobem znevěrohodněny či vyvráceny, měl odvolací soud za prokázané, že předmětná jímka zasahuje jak do pozemku stěžovatelky, tak do pozemku žalovaných. Rozhodující přitom není umístění nadzemní části jímky, s níž se dá pohybovat, nýbrž umístění samotné jámy v zemi, jejíž poloha se nemění.

4. Následné dovolání stěžovatelky i žalovaných bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, když tento soud uvedl, že stěžovatelka ve skutečnosti nerozporuje právní posouzení věci, nýbrž nepřípustně zpochybňuje zjištěný skutkový stav, popřípadě namítá vady řízení, jichž se měl dopustit odvolací soud.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že okresní soud nevysvětlil, proč je pro posouzení věci rozhodná případná asymetrie horní a dolní skruže jímky, když tato okolnost je uvedena jen ve dvou znaleckých posudcích a není řádně fotograficky doložena. Nadto nalézacím soudem ustanovený znalec vycházel z lomového bodu, o němž neměla stěžovatelka ani žalovaní žádnou informaci. Okresní a krajský soud byly podle názoru stěžovatelky značně předpojatí při hodnocení jí předložených znaleckých posudků. Oba soudy se prý totiž soustředily pouze na ty důkazy, které zpochybňovaly nárok stěžovatelky, aniž je však porovnaly s ostatními, které naopak daný nárok stěžovatelky prokazovaly. Okresní soud rovněž nevysvětlil, z čeho dovodil případnou dobrou víru žalovaných.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Předně je třeba upozornit, že stěžovatelka do značné míry jen opakuje argumentaci uplatněnou již před obecnými soudy, aniž by se pokusila o jejích hlubší ústavněprávní reflexi. Přitom závěr, podle něhož pokud jde o zmíněnou asymetrii skruží jímky, pak pro určení (spolu)vlastnictví je rozhodující poloha skruže dolní, protože v ní se nachází voda, považuje rovněž Ústavní soud za logický a nezavdávající důvod pro jeho ingerenci. Stěžovatelka ostatně dostatečně věcně nezpochybňuje měření, z nichž dva znalci věc posuzující vycházeli. Naopak lze odkázal na závěry prvostupňového soudu, který poukázal na to, že zpochybňoval-li první stěžovatelkou oslovený znalec polohu dolní skruže, nedoložil to žádným výpočtem.

8. Pozastavuje-li se stěžovatelka nad termínem "lomové body" použité v rozsudku nalézacího soudu (srov. jeho strana 9), pak šlo o body sloužící k vyměření (zaměření) jímky. Označil-li druhý ze stěžovatelkou oslovených znalců jeden z těchto bodů použitých soudem ustanoveným znalcem za sporný, soudem ustanovený znalec to uznal. Již proto není správné tvrzení stěžovatelky, že jí navrhované důkazní prostředky soudy ani nezvažovaly.

9. Pokud konečně jde o stěžovatelkou rozporovanou dobrou víru žalovaných ve vztahu k užívání jímky, nalézací soud již ve svém rozsudku (srov. strana 14-15) dostatečně vysvětlil, že argumentace stěžovatelky, že žalovaní mají ještě studnu vlastní, nemůže mít náležitou (natožpak ústavněprávní) relevanci. Nalézací soud totiž v této souvislosti mimo jiné odkázal na hydrometeorologický posudek, z něhož vyplynulo, že studna žalovaných na jejich pozemku nemohla ani v minulosti stačit pro jejich potřeby, a proto tyto museli používat i předmětnou jímku.

10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž nebyla žalovaným uložena povinnost zdržet se odběru vody z pramenní jímky, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná a stěžovatelka ve skutečnosti usiluje pouze o jiný výsledek soudního řízení, což však samozřejmě nepožívá ústavní ochranu. Ústavní soud má tedy za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Za této situace Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí krajského soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.