II. ÚS 81/05
II.ÚS 81/05 ze dne 14. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů E. P. a F. Š., obou zastoupených JUDr. Evženem Zörklerem, advokátem, se sídlem V Praze, Janáčkovo nábřeží 57, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. září 2004, č. j. 28 Cdo 943/2004-152, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003, č. j. 20 Co 421/2003-128, a usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 23. června 2003, č. j. 10 C 60/2003-93, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003, č. j. 20 Co 421/2003-128, bylo změněno usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 23. června 2003, č. j. 10 C 60/2003-93, pouze ve výroku o nákladech řízení. Ve věci samé bylo usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu 2. a 3. žalovaného (stěžovatelů) na obnovu řízení potvrzeno. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nebyl naplněn důvod pro obnovu řízení uvedený v § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jehož se stěžovatelé dovolávali. Následné dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. září 2004, č. j. 28 Cdo 943/2004-152, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud aplikoval na danou věc občanský soudní řád ve znění před 1. lednem 2001. Podle tehdejšího znění bylo dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř., jež jako jediné připadalo do úvahy, přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že se jedná o věc zásadního právního významu. V daném případě však konstatoval, že u rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nebyla povolena obnova řízení se vůbec nejedná o meritorní rozhodnutí. Protože ani jiná ustanovení o. s. ř. neumožňují závěr o přípustnosti dovolání, bylo třeba dovolání žalovaných odmítnout. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovali průběh dosavadního řízení a stav věci, napadli stížností závěry Nejvyššího soudu o charakteru rozhodnutí o obnově řízení. Namítali, že rozhodnutí o obnově řízení je rozhodnutím o pravomocném rozsudku, kterým bylo ve věci samé rozhodnuto a tudíž je svým obsahem formou rozhodnutí ve věci samé. Tím, že soudy všech stupňů neumožnily obnovu řízení, porušily ústavní práva stěžovatelů obsažená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jsou též v rozporu s čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Vlastním důvodem pro obnovu řízení měla být skutečnost, že původní rozsudek ve věci, který stěžovatele zbavil jejich vlastnických práv, byl založen na verzi znaleckého posudku, která byla extrémně odchylná od předchozích posudků. Ačkoliv i Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno, konstatoval pochybení znalce, nestačilo toto k povolení obnovy řízení. Ve svém důsledku se tak jedná o popření zásad spravedlivého procesu. Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podotkl, že rozhodnutí o povolení či zamítnutí obnovy řízení nebylo ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím meritorní povahy. Výklad přípustnosti dovolání musí být dle jeho názoru restriktivní. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině a Ústavě ČR, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Jak vyplývá z výše uvedeného Ústavní soud neposuzuje stanoviska ani výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Stěžovatelé se v ústavní stížnosti zaměřují zejména na popis skutkového stavu a průběhu dosavadního řízení. Zdůrazňují přitom nesprávnost znaleckého posudku, který byl podkladem pro rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyvozují, že jsou dány důvody pro obnovu řízení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, jak již bylo naznačeno výše, že mu nenáleží přezkum a hodnocení konkrétních důkazů a rozhodnutí obecných soudů. To jakým způsobem obecný soud posoudí, zda jsou dány důvody pro obnovu řízení, je věcí jeho nezávislého zhodnocení předložených nových důkazů a skutečností. Pouze v případě, že by se jednalo o extrémní rozpor mezi předloženými důkazy a novými skutečnostmi a z nich vyvozenými závěry soudu, by byl dán případně prostor pro zásah Ústavního soudu. O takový případ se však v dané věci nejedná. Ústavněprávní relevanci by mohly mít pouze námitky stěžovatelů k závěru Nejvyššího soudu o tom, že rozhodnutí o obnově řízení není rozhodnutím ve věci samé. V tomto závěru ostatně stěžovatelé především spatřují porušení svých ústavně zaručených práv. I zde ovšem musí Ústavní soud námitky stěžovatelů odmítnout a přisvědčit názoru Nejvyššího soudu. Je nutno vycházet z toho, že obnova řízení se člení do dvou fází. V první fázi se rozhoduje o tom, zda jsou vůbec dány důvody pro obnovu (rozhodování o povolení obnovy řízení) a teprve ve druhé fázi (rozhodování v obnoveném řízení), pokud soud shledá existenci důvodů pro obnovu řízení, se rozhoduje o vlastním meritu věci. Zamítnutím nebo povolením obnovy řízení vyjadřuje soud svůj procesní postoj k důvodům uplatňovaným stěžovateli v návrhu na obnovu řízení. Konkrétně řešil otázku, zda jsou předložené nové důkazy (zejména znalecký posudek) schopny odůvodnit povolení obnovy řízení. Dospěl přitom k závěru, že předložené skutečnosti a důkazy nejsou novými skutečnostmi ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které by zakládaly důvod pro obnovu řízení. V důsledku toho zůstalo původní pravomocné správní rozhodnutí nezměněno. Zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení bylo rozhodnuto o tom, že věc pravomocně skončená nebude znovu projednávána. Předmětem řízení o povolení obnovy bylo tedy posouzení procesních podmínek, tj. zda byl návrh na povolení obnovy podán v zákonných lhůtách a zda je dán důvod v zákoně vymezený pro to, aby proběhlo nové řízení ve věci samé. Soud prvního stupně i soud odvolací dovodily, že stěžovatelé procesní podmínku pro obnovení původního řízení ve věci samé nedoložili, protože jimi uváděné skutečnosti rozhodnutí ve věci nemohou ovlivnit. Rozhodnutím odvolacího soudu tedy bylo rozhodnuto o procesním právu účastníků na znovuprojednání věci. Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení je rozhodnutím o procesním právu účastníka řízení, tedy rozhodnutím procesní povahy a nikoliv rozhodnutím o věci samé. Za dané situace nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání stěžovatelů odmítnout pro nepřípustnost. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. září 2005

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.