II. ÚS 801/10
II.ÚS 801/10 ze dne 6. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem: Praha 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupeného JUDr. Petr Hromkem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře v Praze,Vinohradská 30, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2009 č.j. 17 Co 498/2009-36 a návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo změněno usnesení okresního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 176,50 Kč a žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel dále žádá, aby mu byla v případě úspěchu ve věci přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem ve vztahu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu vyplývá, že dne 20. 4. 2009 vydal Okresní soud v Děčíně na základě návrhu stěžovatele elektronický platební rozkaz č.j. 19 EC 38/2009, kterým uložil žalovanému povinnost k zaplacení pohledávky stěžovatele ve výši 850 Kč s příslušenstvím, jakož i k úhradě nákladů řízení stěžovatele ve výši 6 249,50 Kč. Částka 850 Kč představovala smluvní pokutu za předčasné ukončení účastnické smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací. Jelikož žalovaný postupnými platbami po zahájení řízení stěžovateli uhradil celou vymáhanou pohledávku, včetně úroku z prodlení, vzal stěžovatel svůj návrh v plném rozsahu zpět s tím, že v souladu s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. požadoval přiznat náhradu nákladů řízení ve výši 6 549,50 Kč. Okresní soud řízení zastavil, stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku.Usnesením krajského soudu bylo k odvolání žalovaného usnesení okresního soudu (bez nařízení jednání) ve výroku o nákladech řízení změněno tak, že stěžovateli se přiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně pouze ve výši 176,50 Kč. Krajský soud rozhodnutí odůvodnil aplikací ust. § 150 o.s.ř., přičemž důvod hodný zvláštního zřetele spatřil v tíživé sociální situaci žalovaného, v aktivním postoji žalovaného k pohledávce stěžovatele, který se svůj dluh snažil postupně splácet, a přihlédl k tomu, že stěžovatele nepřiznání náhrady nákladů řízení výrazněji nezatíží.

Stěžovatel je přesvědčen, že v této věci nebyla na místě aplikace ust. § 150 o.s.ř.. Výrok obecného soudu o nákladech řízení považuje stěžovatel za závažný exces a flagrantní vybočení z principů rovnosti před zákonem a z principu spravedlivého procesu při výkonu jeho rozhodovací činnosti. V této souvislosti poukazuje i na předchozí judikaturu Ústavního soudu.

Dle názoru stěžovatele je nepřípustné, aby soud aplikoval ust. § 150 o.s.ř. s odvoláním na nepříznivou sociální situaci žalovaného, neboť uvedené ustanovení neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami. Skutečnost, že žalovaný svůj dluh vůči stěžovateli postupně splácel, aniž by k tomu ovšem měl od stěžovatele vystaven splátkový kalendář, pouze snižovala pohledávku stěžovatele za žalovaným. Na věřiteli však nelze spravedlivě požadovat, aby v případě nahodilých a s věřitelem nedohodnutých splátek dlužníka nemohl svou zbývající pohledávku soudně vymáhat. Jeho majetkové a hospodářské poměry vůbec nebyly předmětem dokazování a není tedy jasné, na základě jakých důkazů učinil odvolací soud svůj závěr a skutkové zjištění o tom, že nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatele výrazněji nezatíží. Poukazuje i na to, že věřitel nemá zákonnou povinnost bezprostředně před podáním žaloby nejprve vyzvat svého dlužníka k zaplacení předmětné pohledávky. Porušení svých základních práv stěžovatel spatřuje i v procesním postupu odvolacího soudu, který při rozhodování o odvolání žalobce nedal stěžovateli příležitost vyjádřit se k možné aplikaci ust. § 150 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem okresního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.

Ústavní soud neshledal závěr krajského soudu ohledně skutečností, ve kterých spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, ústavně nekonformními. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení při použití ustanovení § 150 o. s. ř. ukládají obecnému soudu, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Ústavní soud poukazuje na to, že "důvody hodné zvláštního zřetele" jsou relativně neurčitým pojem, přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení.

Z uvedeného hlediska nelze odvolacímu soudu nic vytknout, neboť v odůvodnění napadeného usnesení v souladu s § 157 o.s.ř. podrobně a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů změnil usnesení okresního soudu ohledně nákladů řízení, přičemž jeho závěry mají podklad v obsahu spisu. Odvolací soud se důkladně zabýval majetkovými, sociálními a rodinnými poměry žalovaného. Přihlédl i k tomu, že v době podání žaloby po ústní dohodě s pracovnicí stěžovatele žalovaný svůj dluh pravidelně v menších částkách (dle svých možností) splácel, předmětem žaloby byl již jen nízký dluh a žalovaný nebyl před podáním žaloby upomenut. Za takto zjištěných skutečností považoval soud přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, ve výši několikanásobně vyšší než činil dluh žalovaného, za nepřiměřenou tvrdost, což bylo dle argumentace odůvodnění rozhodujícím kritériem pro aplikaci § 150 o.s.ř., přičemž současně soud přihlédl i k tomu, že pro stěžovatele dlouhodobě vyvíjejícího podnikatelskou činnost na tuzemském trhu nemůže nepřiznání nákladů znamenat výraznou újmu.

Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Řádně odůvodněný právní závěr odvolacího soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, proto není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat. Ústavní soud neshledal, že by uvedené rozhodnutí obsahovalo prvky libovůle, nebo se jednalo o rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž skutečnost, že předmětem dokazování nebyly majetkové a hospodářské poměry stěžovatele, nemůže věc už vzhledem k výši částky posunout věc do ústavní roviny. Ústavní soud konstatuje, že věřitel má zajisté právo soudně vymáhat i malou pohledávku, přestože dlužník již dluh splácí ve splátkách (aniž by měl písemně sjednaný splátkový kalendář) a není povinen jej před podáním žaloby upomínat, nicméně je poté na zvážení obecného soudu, zda v souvislosti s posuzováním i ostatních okolností naplňujících znaky "důvodů zvláštního zřetele hodných", bude považovat náklady řízení vzniklé v souvislosti se zvolením soudního vymáhání dluhu za nutně a účelně vynaložené.

Ústavní soud dodává, že ani stěžovatelem uváděné odkazy na judikaturu Ústavního soudu nejsou případné, neboť uvedenými rozhodnutími nebyly řešený případy se zcela stejným skutkovým a procesním základem. Ústavní soud posuzuje ústavní stížnosti, týkající se aplikace ust. § 150 o.s.ř., individuálně a důkladně zvažuje ten který konkrétní případ nejen z hlediska kritérií uváděných stěžovatelem, ale i z hlediska intenzity případného vybočení z mezí ústavnosti. K zrušujícímu nálezu pak přistupuje zcela výjimečně, převážně v případech, kdy i výrok o nákladech řízení lze považovat za tzv. "překvapivý". Za takováto rozhodnutí jsou zpravidla považována rozhodnutí, v nichž soudy neseznámily účastníka řízení s odvoláním protistrany do rozhodnutí o nákladech řízení, či zcela problematicky odůvodňovaly použití § 150 o.s.ř., (ať již důvody nevhodnými, nebo nevzaly v úvahu všechna potřebná kritéria). V naznačených případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně někdy ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat.

V projednávané věci se však jedná o jinou situaci. Krajský soud sice rozhodoval bez nařízení jednání (zcela v souladu s dle § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř.), avšak stěžovateli řádně zaslal k vyjádření odvolání žalovaného a stěžovatel se také k tomuto odvolání řádně a písemně vyjádřil. Soud se také s argumentací stěžovatele uvedenou ve vyjádření v odůvodnění rozhodnutí vypořádal. Stěžovateli tedy bylo nesporně známo, jaké otázky jsou předmětem odvolacího řízení, týkajícího se pouze výroku o nákladech řízení, jaká je argumentace protistrany a muselo mu být známo, že odvolací soud při rozhodování nemusí přisvědčit právnímu názoru soudu prvního stupně. V daném případě se proto nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že neměl příležitost se k možné aplikaci ust. § 150 o.s.ř. vyjádřit. Požadavek na předvídatelnost rozhodnutí nelze vykládat natolik extenzivně, že by odvolací soud byl nucen vždy seznámit účastníky řízení s konečným závěrem soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovateli se nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv, v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci byly dány důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř., je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a Ústavní soud jej za situace, kdy napadenému rozhodnutí nelze z ústavního hlediska nic vytknout, není oprávněn přehodnocovat.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí návrhu nebyl dán důvod pro postup dle § 62 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.