II. ÚS 80/10
II.ÚS 80/10 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Z. J., zastoupené JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou se sídlem ve Vimperku, 1. Máje 144, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. 10. 2009 č. j. 2 C 5/2009-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2010 a doplněnou podáním ze dne 5. 2. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala s odkazem na údajné porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení práva na rovnost účastníků dle čl. 1 Listiny zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že před Okresním soudem v Prachaticích byl porušen i čl. 1 odst. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 3 a čl. 4 Listiny. Jak předeslala, nezbylo jí než se domáhat nápravy nesprávného vyčíslení náhrady nákladů řízení prostřednictvím podané ústavní stížnosti, neboť v projednávané věci šlo o spor, v němž není odvolání přípustné. V odůvodnění ústavní stížnosti označila jednotlivé položky, které nebyly ve sporu úspěšné stěžovatelce, resp. její právní zástupkyni na náhradě nákladů soudem přiznány, a současně přednesla své argumenty, pro které podle jejího názoru měly být naopak soudem uznány. Závěrem stěžovatelka požádala, aby náklady právního zastoupení hradil stát, neboť nemá dostatečné prostředky k placení nákladů řízení spojených s jejím právním zastoupením, jelikož je na mateřské dovolené a pobírá pouze rodičovský příspěvek ve výši 7.600,- Kč měsíčně.
Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zpravidla tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práva a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého odůvodnění, takže ji nelze objektivně akceptovat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04).

Z obsahu napadeného rozhodnutí, které si Ústavní soud vyžádal od soudu prvého stupně, neboť nebylo předloženo spolu s ústavní stížností, Ústavní soud zjistil, že dotčená (občanskoprávní) věc byla před soudem prvního stupně skončena rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní (§ 202 odst. 2 o. s. ř). Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn.III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).

Stěžovatelka označila za meritum ústavní stížnosti nesprávné vyčíslení nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s právním zastoupením. Ze stabilní judikatury Ústavního soudu však jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení a její výše, jakkoli se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, III. ÚS 255/05, II. ÚS 125/06). Pouze ve výjimečných případech Ústavní soud připustil, že i konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může dojít k dotčení práva garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva, vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, se silněji než jinde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. III. ÚS 826/06, II. ÚS 125/06).

V daném případě, kdy se stěžovatelka v podstatě dožaduje kontroly výše přiznaných nákladů řízení dle příslušné vyhlášky, tedy podzákonného právního předpisu, Ústavní soud nezjistil pochybení, které by mohlo představovat "kvalifikovanou vadu" takové intenzity, jež by ospravedlňovala kasaci napadeného rozhodnutí. Obecným soudům totiž nelze upřít odborně posoudit oprávněnost, složitost a časovou náročnost jednotlivých úkonů právní služby, jakož i opodstatněnost hotových výdajů vyúčtovaných advokátem, jak se o to snaží stěžovatelka. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, z jakých důvodů byla vyčíslená náhrada nákladů řízení krácena, přičemž úkolem Ústavního soudu není posuzovat jeho věcnou správnost, tj. zda několik položek nebylo přiznáno důvodně či nikoli.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.