II. ÚS 792/13
II.ÚS 792/13 ze dne 27. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti společnosti WIND TECHNOLOGY, a. s., se sídlem Kamenický Šenov, Tyršova 593, zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Praha 2, Oldřichova 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012 ve věci sp. zn. 5 As 115/2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011 sp. zn. 9 Ca 191/2008, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

1. Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelka navrhuje zrušení ustanovení § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 12. 3. 2008, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Správy Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce ze dne 1. 11. 2007, jímž nebyla podle ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. stěžovatelce povolena výjimka ze základních podmínek ochrany kriticky ohroženého druhu luňák červený a silně ohrožených druhů tetřívek obecný, chřástal polní, křepelka polní, čáp černý, moták pilich, a to konkrétně ze zákazu škodlivého zasahování do přirozeného vývoje dle ustanovení § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny v souvislosti se záměrem realizovat stavbu dvou větrných elektráren (dále též "VTE") na pozemku v katastrálním území Větrov, obec Krásný Les.

3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že orgány ochrany životního prostředí jednaly v dané věci v rozporu s platnými právními předpisy (přinejmenším v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3, § 6 odst. 2 a § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu), svým jednáním ji uvedly v omyl, v důsledku čehož jí vznikla škoda. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že od počátku spolupracovala s orgány ochrany životního prostředí, které byly včas informovány o záměru provést změnu územního plánu tak, aby předmětné pozemky byly vedeny jako území určené k zastavění větrnými elektrárnami, přičemž orgány ochrany životního prostředí s touto změnou územního plánu vyslovily svůj souhlas. Současně připomíná, že v průběhu celého řízení vedeného podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, orgány ochrany životního prostředí nepožadovaly povolení výjimky (kromě koprníku štětinolistého), pročež na základě těchto skutečností bylo vydáno předmětné stavební povolení, a až následně - po zahájení samotné realizace - Česká inspekce životního prostředí zakazuje stěžovateli činnost a požaduje povolení výjimky ze zákazů uvedených v ustanovení § 50 zákona č. 114/1992 Sb.

5. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka mj. v tom, že oba ve věci rozhodující soudy nevycházely podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a podle ustanovení § 75 odst. 2 se nezabývaly zákonností stavebního povolení ze dne 22. 2. 2007 vydaného Obecním úřadem Libouchec a také zákonností stanoviska k posouzení vlivu záměru na životní prostředí vydaného Krajským úřad Ústeckého kraje dne 1. 11. 2006, nýbrž pouze zkoumaly, zda nepovolení výjimky má oporu v provedených důkazech. Dle názoru stěžovatelky tak neřešily stěžejní otázku projednávané věci, tedy zda byla dodržena zákonnost předešlých rozhodnutí, která jsou podkladem pro rozhodnutí o povolení výjimky. Navíc se dle stěžovatelky správní soudy řádně nevypořádaly s námitkou, že orgány ochrany životního prostředí jednaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 správního řádu, neboť nešetřily práva nabytá v dobré víře, tedy právo postavit podle stavebního povolení na předmětných pozemcích větrné elektrárny a žádat o výjimku podle ustanovení § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny pro koprník štětinolistý.

6. Nadto stěžovatelka namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích posvětily postup správních orgánů, kterým porušily ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť bez zjevných (relevantních) důvodů odmítly v dané věci udělit výjimky dle ustanovení § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, přestože v jiných obdobných případech (stěžovatelka uvádí řadu konkrétních případů) tak učinily.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítá, že v projednávané věci došlo k omezení jejího vlastnického práva (neboť de facto nemůže předmětné pozemky využít nejen pro výstavbu VTE, ale ani pro případné pěstování zemědělských plodin), aniž by byl prokázán veřejný zájem, jenž by takové omezení důvodně ospravedlňoval, přičemž se správní orgány ani správní soudy dostatečně nezabývaly veřejným zájmem na výstavbě VTE z hlediska státní energetické koncepce.

8. Mimo výše uvedené potom stěžovatelka ještě poukazuje i na průtahy v řízení, které v dané věci zapříčinily orgány ochrany přírody.

9. Spolu s ústavní stížností předložila stěžovatelka návrh na zrušení ustanovení § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., neboť toto ustanovení považuje za rozporné s ustanovením čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, protože vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, pročež by dle jejího názoru měli mít nárok na náhradu všichni vlastníci při omezení vlastnického práva, nikoliv pouze ti uvedení v napadeném ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

12. Přestože většina stěžovatelkou v ústavní stížnosti artikulovaných námitek směřuje jinam (viz níže), je podstatou projednávané ústavní stížnosti - v kontextu vymezeném předmětem řízení, ze kterého vzešly ústavní stížností napadené rozsudky správních soudů - otázka, zda obecné soudy neporušily některé stěžovatelčino základní právo, pokud potvrdily správnost (zákonnost) rozhodnutí správních orgánů nepřiznat stěžovatelce v dané věci výjimku ve smyslu ustanovení § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny.

13. Prizmatem naznačené (relevantní) podstaty posuzované ústavní stížnosti je přitom namístě zdůraznit, že se všemi námitkami, pakliže byly vůbec stěžovatelkou adekvátně vzneseny (srov. odůvodnění obsažené ve třetím odstavci na str. 3 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), se obecné soudy ústavně konformní způsobem vypořádaly (viz např. pátý odstavec na str. 5 rozsudku Nejvyššího správního soudu).

14. Zvláště ocitovat je potom možno tu část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve které je na str. 6 konstatováno, že stěžovatelka svou argumentací k nesprávnému výkladu § 50 a 56 zákona č. 114/1992 Sb. nenapadá závěry městského soudu učiněné v napadeném rozsudku ve vztahu k hlavnímu rozhodovacímu důvodu, to je k prvořadému veřejnému zájmu na zachování populace tetřívka obecného v uvedené lokalitě, přičemž její kasační námitka, že pro pouhý odhad těchto živočichů (čápa černého a motáka pilicha) by neměla být nepovolena výjimka, o kterou žádala, nemůže být úspěšná, protože v kasační stížnosti zcela pomíjí prvořadý veřejný zájem na zachování populace tetřívka obecného v uvedené lokalitě.

15. Připomenout je třeba i část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které městský soud na str. 15 uvádí, že podle ustanovení § 50 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny není na udělení výjimky ze zákazu zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů právní nárok a udělení výjimky je dle slovní dikce zákona vyjádřené slovem "může" toliko na posouzení správních orgánů, a to ještě za situace, kdy jiný veřejný zájem výrazně převáží nad zájmem ochrany přírody. Soud nepovažuje za prokázané, že by v této věci stavební záměr převážil, a to ještě výrazně, nad zájmem na ochraně přírody. Na str. 16 potom městský soud vyjadřuje názor, že důvod ochrany tetřívka obecného, která je v dané věci zásadní a klíčová a je právně zakotvena i v nařízení vlády č. 28/2005 Sb., kterým se vymezuje Ptačí oblast Východní Krušné hory, je důvodem postačujícím pro neudělení výjimky a stavební záměr nelze realizovat bez rozhodnutí o udělení výjimky, byť by se toto nepovolení vztahovalo pouze na silně ohrožený druh, kterým je tetřívek obecný.

16. Z hlediska relevantního předmětu řízení před správními soudy proto Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledává žádná pochybení, jež by odůvodňovala jeho kasační zásah.

17. Pro úplnost - ovšem současně nad rozhodný rámec - je možno uvést, že stěžovatelka projednávanou ústavní stížností patrně usiluje, spíše než o udělení výjimky dle ustanovení § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, o získání odškodnění, čemuž ostatně nasvědčuje i doprovodný návrh na zrušení ustanovení § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.

18. Je proto třeba zdůraznit, že otázka odškodnění nebyla předmětem řízení před obecnými soudy (tak jak tato řízení vymezila stěžovatelka petitem ústavní stížnosti), a proto nemůže být posuzována ani v rámci řízení o předmětné ústavní stížnosti, a to i přesto, že její námitky mohou být v jiném řízení shledány případnými (srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08).

19. Sama stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti oznamuje, že iniciovala ve věci odškodnění řízení vedené Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 154/2012. Věcným přezkumem stěžovatelčiných námitek týkajících se otázky odškodnění se tak Ústavní soud bude moci zabývat toliko až v souvislosti s případnou ústavní stížností stěžovatelky směřující proti pravomocným rozhodnutím vzešlým z odškodňovacích řízení. Obdobné lze poznamenat rovněž v souvislosti s námitkami poukazujícími na tvrzené průtahy v řízení způsobené správními orgány, neboť samotné průtahy nezakládají protiústavnost daného řízení.

20. Závěrem je tak namístě pouze připomenout, že ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

21. Ústavní soud z uvedených důvodů shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

22. Odmítnut tak musel být i akcesorický návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., s tím, že tento návrh by mohl být rovněž odmítnut jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť dle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, neboť (jak je uvedeno výše) v projednávané věci stěžovatelkou napadené ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny aplikováno nebylo.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.