II. ÚS 79/13
II.ÚS 79/13 ze dne 4. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., právně zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou se sídlem Senovážné náměstí 978/23, Praha 1, a Mgr. Vladimíry Halperin Matouškové, právně zastoupené JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Senovážné náměstí 978/23, Praha 1, proti postupu Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci vedené pod sp. zn. 20 D 1442/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 4. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali vyslovení výroku, že "postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci původně vedené pod sp. zn. 20 D 1442/2003, kde stěžovatelé podali odvolání, které je Obvodním soudem pro Prahu 8 nesprávně vedeno pod sp. zn. 20 D 388/2012 a Městského soudu v Praze byla porušena ústavou zaručená práva stěžovatelů". Dále žádali, aby Ústavní soud ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") vyslovil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny".

V ústavní stížnosti stěžovatelé brojili proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 v řízení o dodatečném projednání dědictví po jejich babičce, Františce Matouškové, vedeném pod sp. zn. 20 D 1442/2003. Obecnému soudu konkrétně vytýkali, že s nimi v řízení nejednal, přestože jsou prokazatelně jeho účastníky, a nedoručil jim ani posléze vydané rozhodnutí č. j. 20 D 1442/2003-31 ze dne 15. 7. 2004, kterým bylo potvrzeno nabytí majetku jedinému dědici Slavomíru Matouškovi. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé podali dne 15. 8. 2011 odvolání, o němž však dosud nebylo rozhodnuto, ba dokonce příslušný spis nebyl, dle přesvědčení stěžovatelů úmyslně, předložen odvolacímu soudu. Soudkyně navíc účelově činí úkony pod nesprávnou spisovou značkou 20 D 388/2012 (správně sic: 20 D 388/2011). Na postup soudu ve věci si navrhovatelé stěžovali, nicméně jejich podání evidovaná pod sp. zn. 41 ST 53/2012 a 41 ST 52/2012 nevedla k nápravě. Stěžovatelé tedy požádali v souladu s ustanovením § 174a zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, o určení lhůty k předložení spisu s podaným odvoláním soudu druhého stupně. Přestože již uplynuly lhůty ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o soudech a soudcích, stěžovatelé nebyli do dnešního dne vyrozuměni o tom, že byl spis s jejich žádostí postoupen Městskému soudu v Praze, neobdrželi ani rozhodnutí Městského soudu v Praze. Podle náhledu stěžovatelů byla postupem obou zmiňovaných obecných soudů porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 1 a čl. 36 Listiny.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání. V daném případě k takovému závěru nedospěl.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).

Pravomoci Ústavního soudu vycházející v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě ústavní stížnosti konkretizovány v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je pak oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí (kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele), Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Pokud stěžovatelé v petitu svého návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, navrhují, aby Ústavní soud ve smyslu čl. 23 Listiny vyslovil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny", pak musí Ústavní soud konstatovat, že takto vymezenou kompetencí nedisponuje. V oblasti ústavních stížností nemůže totiž vydávat jiná rozhodnutí, než předpokládá shora citované ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu, které rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně.

Z výše vyložených důvodů odmítl proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Budiž doplněno, že stěžovateli uváděný čl. 23 Listiny přiznává občanům právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Postupem Obvodního soudu pro Prahu 8, či Městského soudu v Praze, nemohlo být toto právo porušeno.

Ústavní soud považuje za významné poukázat rovněž na skutečnost, že v průběhu řízení před Ústavním soudem Městský soud v Praze vydal usnesení č. j. 24 Co 16/2013-115 ze dne 29. 3. 2013, jímž k odvolání stěžovatelů zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 20 D 1442/2003-31 ze dne 15. 7. 2004 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom soudu prvního stupně uložil, aby jednal se stěžovateli jako s účastníky dědického řízení a aby stěžovatelům doručil veškerá rozhodnutí vydaná v řízení o dodatečném projednání dědictví, o což stěžovatelé ve své ústavní stížnosti především usilovali. Je tak zřejmé, že požadavek bezprostředního zásahu Ústavního soudu zcela pozbyl na aktuálnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2013

Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.