II. ÚS 79/05
II.ÚS 79/05 ze dne 18. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele P. K., zastoupeného JUDr. Milanem Vokounem, advokátem se sídlem v České Kamenici, nám. 28. října 136, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2004, čj. 30 Cdo 838/2004-88, a proti postupu Okresního soudu v Děčíně v řízení vedeném pod sp, zn. 19 C 116/2001, a postupu Úřadu práce při uplatňování jemu svěřených nástrojů k dodržování pracovněprávních předpisů, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Návrhem ze dne 24. 3. 2005, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Dále navrhuje, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Děčíně, aby předložil příslušnému soudu návrh stěžovatele ze dne 22. 4. 2003 na přikázání věci jinému soudu a jeho odvolání ze dne 13. 4. 2004 proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 12. 2003, čj. 19 C 116/2001-66, dále aby v nálezu vyslovil, že je nepřípustné, aby soudy ve svých usneseních pod razítkem a podpisem cokoliv uváděly a aby v nálezu vyslovil, že Úřad práce v Děčíně nebyl důsledný při uplatňování jemu svěřených nástrojů k dodržování pracovněprávních předpisů vůči bývalému zaměstnavateli stěžovatele, a tím i k předcházení soudním sporům. Současně navrhuje, aby Ústavní soud v nálezu vyslovil, že ve věci stěžovatele bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, garantované čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že soudní řízení bylo neoprávněně zastaveno a aby vyslovil, že ve věci bylo porušeno právo stěžovatele garantované čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že soudy projednávaly věc stěžovatele nepřiměřeně dlouho.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 19 C 116/2001, z něhož zjistil následující:

Usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 4. 2002, čj. 19 C 116/2001-14, bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na zaplacení doplatku hmotného zabezpečení, jenž směřoval proti Úřadu práce v Děčíně, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že v daném případě je dána pravomoc Ministerstva práce a sociálních věcí ČR o věci rozhodovat. Takové rozhodnutí pak lze přezkoumat ve správním soudnictví. Do pravomoci soudu však toto rozhodnutí nespadá, a soud proto postupoval podle § 104 zák. č. 99/1963 sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") a rozhodl, jak výše uvedeno.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 8. 2003, čj. 29 Co 258/2003-55, usnesení soudu prvého stupně ve výroku o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení potvrdil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Úřadu práce v Děčíně. Dále nepřipustil přistoupení Domova důchodců v Krásné Lípě jako dalšího žalovaného do řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvého stupně zásadně správně dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o uplatněném nároku žalobce není dána příslušnost soudu a že jde o neodstranitelnou překážku řízení, pro niž je třeba řízení zastavit. Opomněl však uvést, že věc bude postoupena příslušnému orgánu, který rozhoduje o přiznání výplaty hmotného zabezpečení.

Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání. Usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 1. 2004 byl stěžovatel vyzván, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání s tím, že neučiní-li tak a nepředloží-li do dvaceti dnů ode dne doručení tohoto usnesení plnou moc advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud ČR dovolací řízení zastaví. Vzhledem k tomu, že stěžovatel žádal dne 16. 1. 2004 o osvobození od soudních poplatků, byl mu současně zaslán k vyplnění formulář "potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce" (dále jen "potvrzení o majetkových poměrech"). Ten stěžovatel řádně vyplnil a dne 24. 2. 2004 doručil soudu.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2004, čj. 30 Cdo 838/2004-88, bylo řízení o dovolání stěžovatele zastaveno. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel vyhověl výzvě soudu a doložil, že se nechal v tomto dovolacím řízení zastoupit advokátem. Požadavek povinného zastoupení odvolatele v dovolacím řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. je chápán jako zvláštní podmínka dovolacího řízení. Nedostatek této podmínky se nepodařilo odstranit. Soud proto postupoval podle § 241b odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 104 odst. 2 o.s.ř.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v řízení o jeho žalobě docházelo k průtahům. Dále pak spatřuje pochybení v postupu Okresního soudu v Děčíně, který mu výzvu k zastoupení advokátem zaslal společně s tiskopisem "potvrzení o majetkových poměrech". Stěžovatel z tohoto postupu dospěl údajně k závěru, že předpokladem pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení je vyplnění uvedeného tiskopisu, čímž současně dává najevo, že souhlasí s tím, aby bylo pokračováno v řízení o ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatel tak byl uveden v omyl, neboť netušil, že uvedené dvě písemnosti spolu nesouvisejí. Soud prvého stupně neučinil žádná opatření, aby stěžovatele v omyl neuvedl (zaslání písemností v rozdílných obálkách, přeškrtnutí části nadpisu tiskopisu "potvrzení o majetkových příjmech", poučení o možnosti žádat o ustanovení zástupce). Upozornění, které bylo na výzvě soudu prvého stupně, bylo umístěno pod podpisem a razítkem. Stěžovatel je toho názoru, že na takovém místě by se v usnesení již nemělo nic nalézat. Toto upozornění nelze považovat za řádné poučení stěžovatele. Stěžovatel byl pak usnesením Okresního soudu v Děčíně osvobozen od soudních poplatků. Připomíná však, že již před tím doručil tomuto soudu návrh na přikázání této věci jinému soudu z důvodu nutnosti a uvedený soud tak ve věci neměl jednat. S ohledem na uvedené tak pro něj bylo napadené rozhodnutí dovolacího soudu překvapující a nesouhlasí s ním. Uvedený soud nevycházel ze skutečného stavu věci. Nezjistil údajně, že stěžovatel doručil soudu prvého stupně návrh na přikázání věci jinému soudu, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a přesto rozhodoval o otázkách, jako je výše soudního poplatku a osvobození od soudních poplatků. Dovolací soud též údajně přehlédl vyplněný tiskopis "potvrzení o majetkových příjmech", který byl stěžovateli zaslán pro ustanovení zástupce. Závěrem dále uvádí, že proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 12. 2003, čj. 19 C 116/2001-66, podal odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní soud dále žádá, aby se zabýval i nečinností Úřadu práce v Děčíně.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, Českou republiku - Úřad práce v Děčíně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření toliko odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení. Vedlejší účastník se, ač řádně vyzván, ke stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze je-li tomu tak, může se podaným návrhem zabývat i po stránce věcné. Primárně zkoumal, zda je k rozhodnutí o ústavní stížnosti ve všech jejích bodech příslušný rozhodovat. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.

Stěžovatel se domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že v jeho věci bylo porušeno právo, garantované čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že soudy projednávaly věc stěžovatele nepřiměřeně dlouho. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích konstatoval, že má účinné právní nástroje k tomu, aby mohl dosáhnout restituce vnitrostátních právních poměrů, které existovaly před porušením ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů. Ve smyslu § 82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo příslušnému státnímu orgánu zakázat, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a je-li to možné, může mu i přikázat, aby obnovil stav před porušením. Ústavní soud však nemá oprávnění pouze konstatovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody, tak jak se domáhá stěžovatel. V daném případě neshledal ani důvod vyzývat stěžovatele k doplnění této části návrhového žádání ve smyslu § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť řízení v jeho věci bylo skončeno a i pokud by k zásahu orgánů veřejné moci v podobě průtahů v řízení skutečně došlo, nešlo by o aktuální zásah a ani v tomto případě by Ústavní soud nemohl zakročit. V neposlední řadě nutno též upozornit, že k ochraně práv stěžovatele proti průtahům v řízení existují především jiné prostředky než ústavní stížnost, jak vyplývá ze zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), které by stěžovatel musel před podáním ústavní stížnosti s ohledem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat, což se z obsahu spisu a tvrzení stěžovatele též nepodává.

Obdobné závěry lze uplatnit i ve vztahu k části návrhového žádání, jíž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Děčíně, aby předložil příslušnému soudu návrh stěžovatele na přikázání věci jinému soudu ze dne 22. 4. 2003 a jeho odvolání ze dne 13. 4. 2004 proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 12. 2003, čj. 19 C 116/2001-66, dále aby v nálezu vyslovil, že je nepřípustné, aby soudy ve svých usneseních pod razítkem a podpisem cokoliv uváděly a aby v nálezu vyslovil, že Úřad práce v Děčíně nebyl důsledný při uplatňování jemu svěřených nástrojů k dodržování pracovněprávních předpisů vůči bývalému zaměstnavateli stěžovatele a tím i k předcházení soudním sporům. Takto formulované návrhové žádání také neodpovídá kompetenci Ústavního soudu rozhodovat o ústavních stížnostech tak, jak je uvedeno v ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. K projednání návrhu v této části a rozhodnutí, které navrhuje stěžovatel, tedy Ústavní soud není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], neboť jeho projednáním by vybočil z mezí, vyplývajících pro něj z citovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud se proto meritorně zabýval pouze částí návrhu, směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu a eventuálním porušením práv stěžovatele v jeho souvislosti. Ani v tomto případě však pochybení soudu neshledal.

Podle § 241 odst. 1 o.s.ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy. Podle § 241b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř., není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle ustanovení § 104 odst. 2, z něhož plyne, že nejsou-li splněny podmínky řízení a jde-li o nedostatek, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.

Z obsahu spisu se podává, že v souladu s tímto ustanovením učinil soud prvého stupně příslušné kroky a stěžovatele vyzval, aby se pro řízení před dovolacím soudem nechal zastoupit. Stěžovatel byl současně poučen, že před uplynutím lhůty stanovené ve výzvě může navrhnout, aby mu byl pro podání dovolání na náklady státu ustanoven zástupce z řad advokátů. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Z tohoto pohledu je pak otázka formy poučení, včetně řešení toho, zda je pochybení, že poučení bylo označeno jako upozornění, nebylo formulováno striktně slovy zákona a bylo umístěno pod podpisem a razítkem soudce na usnesení, irelevantní. Podstatné je, že se stěžovateli dostalo poučení, které bylo v daném stádiu řízení potřebné a stěžovatel byl po obsahové stránce řádně poučen o svých procesních právech. Přes uvedené skutečnosti si však stěžovatel právního zástupce pro dané dovolací řízení nezvolil, resp. tuto skutečnost nedoložil, a o jeho ustanovení také ani nepožádal. Nelze tedy než uzavřít, že dovolací soud postupoval striktně v souladu s výše citovanými ustanoveními občanského soudního řádu, když řízení o dovolání stěžovatele zastavil. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18.května 2005

Jiří N y k o d ý m, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.