II. ÚS 788/15
II.ÚS 788/15 ze dne 3. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jiřího Maška, Jiřiny Maškové a Ing. arch. Jiřího Maška, zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, Postupice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2014 č. j. 26 Cdo 4068/2014-388 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. dubna 2014 č. j. 11 Co 118/2014-372, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Vendulky Čermákové a Pavla Čermáka, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. března 2015, stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelé dne 14. září 2006 oznámili vedlejším účastníkům řízení zvýšení měsíčního nájemného z nájmu bytu o více než dvojnásobek. Vedlejší účastníci řízení se proto žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město domáhali určení, že jednostranné zvýšení nájemného je neplatné. Stěžovatelé podali vzájemný návrh na určení, že vedlejší účastníci jsou jim povinni platit měsíční nájemné v jimi požadované výši. Na základě tohoto řízení vydal Nejvyšší soud dne 15. května 2012 rozsudek č. j. 26 Cdo 1825/2011-278, kterým zrušil předchozí rozsudky nižších soudů v části, v níž vyhovovaly žalobě vedlejších účastníků a přiznávaly jim náhradu nákladů řízení. V části, v níž dovolání směřovalo proti zamítnutí vzájemného návrhu stěžovatelů, Nejvyšší soud dovolání odmítl. V odůvodnění vyložil, že vedlejším účastníkům řízení nevzniklo v roce 1989 právo osobního užívání, které by se poté mohlo transformovat na právo nájmu bytu. Vedlejší účastníci řízení proto dle Nejvyššího soudu nebyli aktivně věcně legitimováni, ač dvacet let jako nájemci užívali byt ve vlastnictví stěžovatelů.

3. Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2012 vzali vedlejší účastníci řízení svou žalobu zpět. Stěžovatelé se zpětvzetím žaloby souhlasili, trvali však na tom, aby jim byla přiznána náhrada nákladů za zastavené řízení o žalobě. V případě jejich vzájemného návrhu, který byl zamítnut, navrhovali pro rozhodnutí o nákladech řízení použití § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Od rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatelé s vedlejšími účastníky řízení soudí o výši náhrady nákladů řízení, přičemž obecné soudy o ní rozhodovaly již celkem sedmkrát.

4. Okresní soud Plzeň-město nejprve usnesením ze dne 19. října 2012 č. j. 24 C 340/2006-306 zastavil řízení o určení neplatnosti zvýšení nájemného a rozhodl, že vedlejší účastníci řízení a stěžovatelé nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Měl za to, že se výše náhrady nákladů řízení obou stran kryje, přitom ji však nevyčíslil.

5. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. prosince 2012 č. j. 11 Co 759/2012-321 zrušil k odvolání stěžovatelů usnesení okresního soudu ve výroku o nákladech řízení. Považoval je za nepřezkoumatelné, neboť okresní soud neozřejmil, v jaké konkrétní výši vznikly jednotlivým účastníkům náklady řízení, a nezabýval se možností aplikace § 150 o. s. ř. navrhované jak vedlejšími účastníky řízení, tak stěžovateli.

6. Okresní soud proto vydal dne 17. června 2013 usnesení č. j. 24 C 340/2006-325, v němž stěžovatelům uložil uhradit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení 121 627,73 Kč. Neshledal důvod pro použití § 150 o. s. ř.

7. I toto usnesení krajský soud zrušil svým usnesením ze dne 15. srpna 2013 č. j. 11 Co 370/2013-351. Zjistil nesprávné obsazení soudu a nesouhlasil s určením tarifní hodnoty sporu.

8. Okresní soud usnesením ze dne 8. ledna 2014 č. j. 24 C 340/2006-355 uložil vedlejším účastníkům řízení uhradit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení 421 119 Kč a stěžovatelům uhradit vedlejším účastníkům řízení 238 854 Kč. Zopakoval, že neshledal důvod pro použití § 150 o. s. ř.

9. Proti tomuto rozhodnutí se odvolali stěžovatelé i vedlejší účastníci řízení. Obě strany sporu v odvoláních navrhovaly použití § 150 o. s. ř. Stěžovatelé však navrhovali jeho použití jen ve vztahu k jejich vzájemnému návrhu, který byl zamítnut. Obě odvolání soud zaslal protistranám k vyjádření.

10. Krajský soud na základě obou odvolání vydal dne 2. dubna 2014 usnesení č. j. 11 Co 118/2014-372. Za použití § 150 o. s. ř. změnil poslední usnesení okresního soudu tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žádnému z účastníků řízení nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. prosince 2014 č. j. 26 Cdo 4068/2014-388 odmítl dovolání stěžovatelů z důvodu, že neobsahuje náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelé dle něj nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

II. Argumentace stěžovatelů

12. V ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí krajského i Nejvyššího soudu stěžovatelé namítali, že v dovolání jasně vymezili, v čem spatřují předpoklady jeho přípustnosti. Odmítnutí dovolání považovali za nadbytečně formalistické.

13. Zdůrazňovali, že v dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a proto tato otázka měla být posouzena jinak. Odvolací soud podle nich nesprávně posoudil nárok na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Z toho důvodu v dovolání odkazovali na ustálenou judikaturu, podle níž je namístě aplikovat toto ustanovení pouze v případě, kdy se rozhodnutí podle § 142 o. s. ř. jeví příliš tvrdým. Soud pak musí velmi pečlivě zkoumat, zda jsou dány podmínky pro užití § 150 o. s. ř. Současně je třeba hodnotit i dopad do majetkové sféry účastníků řízení, k čemuž odkázali na nález ze dne 2. března 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05 (N 48/40 SbNU 433). Odvolací soud se zjišťováním poměrů účastníků nezabýval a odůvodnění jeho rozhodnutí stěžovatelé nepovažovali za řádné a přesvědčivé. Nesprávně také rozhodl podle § 150 o. s. ř. poté, co okresní soud postup podle § 150 o. s. ř. vyloučil, aniž by účastníky řízení jakkoli upozornil, že by podle tohoto ustanovení mohl postupovat. To stěžovatelé považovali za rozporné s nálezem ze dne 31. října 2007 sp. zn. III. ÚS 1378/07 (N 176/47 SbNU 347).

14. Měli tedy za to, že v dovolání dostatečně určitě vymezili právní otázku a vyložili, od jaké rozhodovací praxe se odvolací soud odklonil. Nemohlo jim být kladeno k tíži, že neuvedli konkrétní spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud je vázán rozhodovací praxí Ústavního soudu.

15. Proti usnesení krajského soudu stěžovatelé (obdobně jako v dovolání) namítli, že se k aplikaci § 150 o. s. ř. nemohli vyjádřit a že krajský soud náležitě nezjistil, zda pro použití tohoto ustanovení existovaly důvody hodné zvláštního zřetele. Důvody, které krajský soud uvedl, považovali za nedostatečné a v rozporu s požadavky konstantní judikatury Ústavního soudu.

III. Shrnutí řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení.

17. Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na usnesení Ústavního soudu, podle nichž požadavek, aby dovolání dovolatele zastoupeného advokátem obsahovalo náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř., není přepjatým formalismem. Trval na tom, že stěžovatelé nevylíčili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nemuseli přitom v dovolání uvádět konkrétní spisové značky dovolacích rozhodnutí, přesto měli náležitě vylíčit, v čem konkrétně se odvolací soud odchýlil od slovně popsané ustálené judikatury dovolacího soudu. Z judikatury, kterou stěžovatelé slovně popsali, však odvolací soud vyšel. Stěžovatelé pak nevyložili, v čem se odvolací soud od ustálené judikatury odchýlil, pokud při aplikaci § 150 o. s. ř. přiznal rozhodující význam okolnostem případu. Závěry ohledně použití uvedeného ustanovení zpochybnili prostřednictvím skutkových námitek a vad řízení. Nejvyšší soud tedy neměl za to, že by stěžovatelům byla způsobena újma na jejich ústavních právech.

18. Krajský soud ve vyjádření sdělil, že závěry pro použití § 150 o. s. ř. vyjádřil a odpovídajícím způsobem odůvodnil ve svém rozhodnutí a na svých závěrech trvá. V napadeném usnesení odkázal na rozhodnutí, podle nichž nelze protežovat toliko či především majetkovou a sociální situaci procesních stran. Vzhledem k citované ustálené judikatuře Ústavního soudu a skutečnostem, v nichž spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., bylo nadbytečné, aby se zabýval majetkovými poměry účastníků řízení, když ani ze spisu nepříznivé majetkové poměry účastníků řízení nevyplývaly. Poukázal na to, že stěžovatelé je ani nezmínili v ústavní stížnosti. Jednalo se již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, kdy obě strany zastoupené advokáty třikrát podávaly odvolání, v nichž požadovaly aplikaci § 150 o. s. ř. Odvolání byla doručována protistranám. Z toho krajský soud dovozoval, že toto ustanovení i judikatura k němu byly zástupcům stran známy, rozhodnutí pro ně nemohlo být překvapivé a měli prostor pro účinné uplatnění námitek, návrhů a vyjádření. Také poukazoval na to, že stěžovatelé jsou vysokoškolsky vzdělaní pronajímatelé bytů, kteří vedli několikaletý spor a nežádali o osvobození od soudních poplatků. Proto pro něj byly okolnosti přímo související s vlastním sporem podstatnější než majetkové poměry účastníků. Jejich konkrétní zjišťování by vedlo k dalšímu zvyšování nákladů řízení.

19. Na tato vyjádření stěžovatelé reagovali replikou, v níž považovali vyjádření Nejvyššího soudu za rozporné s usnesením o dovolání. V usnesení Nejvyšší soud považoval dovolání za vadné proto, že nebyla vymezena rozhodovací praxe, od níž se krajský soud odchýlil. Ve vyjádření však Nejvyšší soud zdůvodňoval, že v dovolání není uvedeno, jakým způsobem se krajský soud od namítané ustálené judikatury odchýlil. Nejvyšší soud není oprávněn dodatečně měnit důvody, pro něž dovolání odmítl. Nadto stěžovatelé trvali na tom, že z jejich dovolání bylo zjevné, z jakého důvodu považovali rozhodnutí krajského soudu za rozporné s ustálenou judikaturou. Byť krajský soud v odůvodnění usnesení citoval komentář k § 150 o. s. ř. i související judikaturu, při jeho aplikaci na svou povinnost řádně a přesvědčivě vyložit důvody hodné zvláštního zřetele v zásadě rezignoval. Nejvyšší soud se také nezabýval tím, že uplatnili argumentaci, které bylo možné přiznat ústavněprávní relevanci. K vyjádření krajského soudu stěžovatelé trvali s ohledem na procesní vývoj věci (zejména rozhodnutí okresního soudu) na tom, že rozhodnutí krajského soudu podle § 150 o. s. ř. pro ně bylo překvapivé. Pokud měl krajský soud za to, že mělo být užito toto ustanovení, měl to vyslovit již ve svém prvním zrušovacím usnesení. Také nerozlišil, že byla podána nejen žaloba, ale i vzájemný návrh. Stěžovatelé navrhovali použití § 150 o. s. ř. vždy jen ve vztahu k zastavení řízení o žalobě. Dodatečné odůvodňování majetkových a sociálních poměrů stěžovatelů považovali za nepřípustné. Soud měl povinnost tyto poměry zjišťovat, nikoli pouze předpokládat.
IV. Podmínky projednání ústavní stížnosti

20. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Pokud však jde o přípustnost ústavní stížnosti, ta je dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.

21. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Proto k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a příslušný orgán o nich rozhodl. Opravný prostředek totiž nestačí pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout (srov. např. usnesení ze dne 19. července 2002 sp. zn. II. ÚS 209/01 či nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16). V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle § 237 až § 238a o. s. ř. [srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].

22. V předložené věci směřovala ústavní stížnost i proti usnesení krajského soudu, proti němuž bylo za podmínek plynoucích z § 237 o. s. ř. přípustné dovolání. Stěžovatelé dovolání sice podali, ale důvodem jeho odmítnutí byly vady. Nešlo tedy o odmítnutí pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, u něhož by byla zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Dovolání naopak nebylo v důsledku těchto vad ze strany stěžovatelů efektivně vyčerpáno, a proto ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu není přípustná.

23. I kdyby se dovolací soud dopustil nesprávného posouzení náležitostí dovolání, které by vedlo k porušení základních práv a svobod, mohl by Ústavní soud ústavní stížnosti zásadně vyhovět jen v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení o odmítnutí dovolání. Zrušení rozhodnutí dovolacího soudu by totiž otevíralo prostor k novému posouzení přípustnosti dovolání a eventuálně též k jeho meritornímu projednání. Pak by byla ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu předčasná.

24. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, je tedy přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti.

V. Vlastní posouzení

25. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, soudními spisy a došlými vyjádřeními, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, v níž je přípustná, zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

26. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

27. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.

28. Základem ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je námitka, že dovolání stěžovatelů mělo být projednáno meritorně. Ústavní soud tedy posuzoval, zda Nejvyšší soud postupoval řádně, když dovolání stěžovatelů odmítl pro nedostatek náležitostí vymezených v § 241a odst. 2 o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo d) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

29. V nálezu ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud stvrdil, že vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. náležitost odlišná od dovolacího důvodu) je jednou z povinných náležitostí dovolání. Uvedl, že účelem tohoto požadavku je, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a zvážil možnou úspěšnost dovolání. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoli jeho části (srov. nález ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15).

30. Stěžovatelé v části I. dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a podle názoru dovolatelů by posuzované otázky procesního práva měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, než jak je posoudil odvolací soud. Namítali tedy první předpoklad přípustnosti dle § 237 o. s. ř. (poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání dopadá pouze na právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi, od jejichž řešení by se měl dle dovolatele odklonit, nikoli na otázky vyřešené odvolacím soudem, viz usnesení ze dne 10. července 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14). V části II. dovolání stěžovatelé popsali dosavadní řízení. V části III. nesouhlasili s posledním rozhodnutím krajského soudu, namítli jeho formální vady, povinnost soudu zkoumat při aplikaci § 150 o. s. ř. dopad do majetkové sféry účastníků řízení a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, přičemž v této souvislosti citovali již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 237/05. Dále tvrdili porušení povinnosti soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k aplikaci § 150 o. s. ř. K tomu odkázali na rovněž již zmíněný nález III. ÚS 1378/07. V části IV. dovolání pak polemizovali s důvody, které krajský soud uvedl jako důvody zvláštního zřetele hodné pro použití § 150 o. s. ř. v jejich věci.

31. Ústavní soud má za to, že stěžovatelé v dovolání vymezili předkládané otázky i namítanou rozhodovací praxi Ústavního soudu, na kterou odkázali i s uvedením spisových značek rozhodnutí (k tomu, že postačuje odkázat na judikaturu Ústavního soudu, nikoli nutně Nejvyššího soudu, srov. nález ze dne 21. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16). S tím se nakonec ve vyjádření k ústavní stížnosti ztotožnil i Nejvyšší soud, když hodnotil, zda krajský soud postupoval dle stěžovateli popsané judikatury. Ústavní soud však má dále za to, že z textu dovolání i zřetelně plyne, v čem se měl krajský soud při aplikaci § 150 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe odchýlit (dle dovolání krajský soud nedostatečně odůvodnil použití tohoto ustanovení, nezabýval se všemi okolnostmi, které měl dle judikatury hodnotit a nedal účastníkům řízení prostor k vyjádření před tím, než dle § 150 o. s. ř. rozhodl). Na základě obsahu dovolání proto měl Nejvyšší soud ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti posoudit dovolání stěžovatelů jako bezvadné.

32. Dále se Ústavní soud zabýval s ohledem na zásadu minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů tím, zda je třeba za popsaných okolností této věci zrušit usnesení Nejvyššího soudu. Pokud by totiž Nejvyšší soud znovu posuzoval dovolání stěžovatelů a považoval je za přípustné (což z bezvadnosti dovolání neplyne automaticky), stěžovatelé mu v něm k posouzení předestřeli dvě otázky, totiž 1) dostatečnost odůvodnění usnesení krajského soudu a 2) možnost účastníků řízení vyjádřit se k použití § 150 o. s. ř. Druhá z těchto předestřených otázek je přitom zjevně nedůvodná, neboť obě strany řízení konstantně a opakovaně navrhovaly použití § 150 o. s. ř. v řízeních vedených od roku 2012, byť v různém rozsahu. Obě strany navrhly také použití tohoto ustanovení v odvoláních předložených krajskému soudu bezprostředně před jeho rozhodnutím a byly soudem vyzvány k vyjádření k odvolání protistrany. Dle soudního spisu této možnosti nevyužily. Je přitom zcela v souladu s procesními předpisy, že krajský soud jako soud odvolací rozhodující toliko o nákladech řízení nenařizoval jednání, na němž by strany o použití § 150 o. s. ř. ústně poučil. Možnost vyjádřit se k použití § 150 o. s. ř. i jeho rozsahu obě strany řízení měly.

33. Pokud jde o otázku dostatečnosti odůvodnění usnesení krajského soudu, poukazují stěžovatelé v dovolání především na to, že se krajský soud nedostatečně zabýval jejich majetkovou situací. Krajský soud však vyložil, proč se zaměřil na jiné okolnosti věci, tuto otázku tedy nepominul. Současně je s krajským soudem možné souhlasit v tom, že strany řízení žádné překážky aplikace § 150 o. s. ř. spočívající v jejich majetkové situaci nenamítaly, samy se ho naopak dovolávaly. Ve vlastním odůvodnění vyšel krajský soud předně právě z toho, že použití § 150 o. s. ř. navrhovaly obě strany řízení. Poté postupně, s odkazy na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, vyložil, že je povinen zohledňovat všechny poměry účastníků řízení a okolnosti věci, majetkovou či sociální situaci však nelze protežovat. Zdůraznil, že v této věci hodnotil jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. okolnosti případu, skutečnosti, které vedly žalobce k podání žaloby, a průběh řízení. Dále tyto okolnosti obsáhle popsal. Ústavní soud tedy nepovažuje za opodstatněné ani tvrzení stěžovatelů o nedostatečném odůvodnění usnesení krajského soudu, které uplatňovali v dovolání.

34. Z průběhu dosavadních řízení je zřejmé, že s ohledem na protichůdné požadavky stran nebylo a není možné vydat takové rozhodnutí o nákladech soudního řízení, s nímž by byly obě strany bezvýhradně spokojeny. Stěžovatelům lze přisvědčit v tom, že použití § 150 o. s. ř. se jeví jako kompromisní, odpovídá však návrhům obou stran, a to i přesto, že stěžovatelům vyhovuje jen zčásti. Za těchto okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné rozhodnutí Nejvyššího soudu rušit a prodlužovat již tak zdlouhavé řízení pouze proto, aby Nejvyšší soud měl příležitost posoudit dovolání stěžovatelů jako bezvadné a zabývat se jeho přípustností. Ústavní soud vždy zvažuje možné následky svého kasačního zásahu, a pokud shledá, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam a pouze by prodloužilo řízení, jehož je účastníkem, zrušení takového rozhodnutí považuje za ryze formalistické a obsahově prázdné [srov. nález ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23), odst. 32, a ze dne 15. prosince 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13, odst. 36]. Řízení, která vedla k vydání napadených rozhodnutí, hodnotí jako celek (srov. nález ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15, odst. 45, a tam citovanou judikaturu) a i z toho důvodu shledal, že usnesením Nejvyššího soudu nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, tedy ani do jejich práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

35. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2017

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.