II. ÚS 783/17
II.ÚS 783/17 ze dne 13. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1702/2016-58 ze dne 31. ledna 2017, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 157/2016-602 ze dne 18. srpna 2016 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 72 T 54/2015 ze dne 7. dubna 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným pomocí k přečinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), k § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pomocí ke zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustil se spoluobviněným Z. P. jednáním popsaným ve skutkových větách výroku o vině. Za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 72 T 15/2014 ze dne 7. 4. 2015. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Z. P.

3. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě dalším napadeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele zrušil ve výroku o náhradě škody, v ostatních výrocích ponechal rozsudek nezměněn.

4. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako v dovolání, namítá, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako pomoc k trestnému činu zpronevěry v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu, resp. v důsledku opomenutých důkazů. V této souvislosti odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010. Dle jeho názoru se soudy nijak nevypořádaly s navrhovanými důkazy - emailem ze dne 26. 2. 2014, úplným spisem vedeným k předmětným motorovým vozidlům odborem dopravně správních činností Magistrátu města Ostravy, jehož součástí je velký technický průkaz k vozidlům, a malým technickým průkazem k vozidlu Audi. Tyto důkazy dle stěžovatele svědčí o tom, že stěžovatel kupujícím nezamlčel vlastníka převáděných vozidel.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatel zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění a z nich vyvozený právní závěr o jeho trestní odpovědnosti, přičemž výhradně argumentuje tzv. opomenutými důkazy.
8. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). V projednávaném případě však žádný takový extrémní rozpor zjištěn nebyl.

9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje kritéria uvedená v § 125 odst. 1 tr. řádu. Rovněž potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu vyhovuje požadavkům kladeným na ně příslušnými ustanoveními tr. řádu.

10. Obhajoba stěžovatele byla vyvrácena soudem prvního stupně vyjmenovanými a řádně zhodnocenými důkazy, kterými bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že stěžovatel jednal při sjednávání předmětných kupních smluv s plným vědomím o skutečném vlastníkovi vozidel i s plným vědomím toho, jaké záměrně nepravdivé informace svědkům, zastupujícím kupující společnosti, poskytuje. Tvrzením nepravdivých informací kupujícím společnostem tak umožnil spoluobviněnému, aby zcizením vozidel ve vlastnictví společnosti ŠkoFIN v rozporu se smluvním ujednáním v úvěrové smlouvě, si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a tím této společnosti způsobil větší (a značnou) škodu. O úmyslném jednání stěžovatele tedy nevznikly žádné pochybnosti.

11. Pokud stěžovatel v průběhu řízení navrhoval provést další důkazy, které měly prokázat, že obě kupující společnosti věděly, že předmětná vozidla nejsou ve vlastnictví prodávajícího, již soud prvního stupně ve svém rozsudku odůvodnil, proč neprovedl znalecké zkoumání předmětných kupních smluv k prokázání toho, zda s nimi někdo manipuloval. S dalšími důkazními návrhy stěžovatele se ústavně konformním způsobem vypořádal odvolací soud, který adekvátním způsobem vysvětlil jejich nadbytečnost a malou relevanci. K vypovídací hodnotě navrhovaných důkazů se vyjádřil i dovolací soud, který shrnul, že jde o návrhy, které nemohou prokázat rozhodnou skutečnost (znalecké zkoumání kupním smluv), dále návrhy, které se vztahují ke skutečnostem již plně prokázaným (spisy z odboru dopravně správních činností, obsahujícími technické průkazy, výpisem z bankovního účtu ohledně uhrazení daně z přidané hodnoty jedné z kupujících společností), a konečně o skutečnosti, které nastaly až po spáchání trestného činu a nemají na zjištěný skutkový stav žádný vliv. I dovolací soud uzavřel, že soudy správně zamítly důkazní návrhy stěžovatele pro nadbytečnost, neboť v projednávané věci byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí.

12. Stěžovatel sice s odkazem na závěry Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů namítá, že k prokázání své neviny navrhl ještě provést důkaz e-mailem, který stěžovatel zaslal dne 26. 2. 2014 jedné z kupujících společností, kdy přílohou bylo osvědčení o pojištění vozidla, z něhož plyne, že vlastníkem vozu je společnost ŠkoFIN, jak však vypověděl svědek Bohuslav Stoniš (zastupující kupující společnost), v době podpisu kupní smlouvy nevěděl, že vozidlo bylo zakoupeno na úvěr od společnosti ŠkoFIN. Pokud by ho o tom stěžovatel i spoluobžalovaný informovali, smlouvu by v žádném případě neuzavřel. Naopak uvedl, že na kopii velkého technického průkazu, který dostal od obžalovaných, bylo uvedeno, že vlastníkem předmětného vozidla je prodávající společnost. Navrhovaný důkaz e-mailem, i kdyby byl kupující společnosti skutečně zaslán, tedy nemohl na soudy učiněných skutkových zjištěních nic změnit, a to už jenom proto, že měl být odeslán až mnoho dní po uzavření kupní smlouvy. Patří tedy do skupiny navrhovaných důkazů, které měly vypovídat o skutečnosti, která nastala až po spáchání trestného jednání.

13. K námitce opomenutých důkazů Ústavní soud dále poznamenává, že opomenutým důkazem je zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Tehdy je dán důvod pro zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obžalovaného. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51) a další)], jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy soudy v rámci vypořádání se s řadou důkazů obhajoby sice opomněly uvést, proč neprovedly dva navrhované důkazy, současně se však z jejich rozhodnutí zřetelně a bez důvodných pochybností podává, že stěžovatel byl bezpečně usvědčen na základě již provedených důkazů. Nelze proto uzavřít, že šlo důkazy opomenuté, tj. o takové důkazní návrhy, jejichž provedení by mělo zásadní význam pro posouzení řešené otázky.

14. Z obsahu napadených rozhodnutí tak nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily, a konečným právním posouzením věci. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.